Nataři opět útočí

Náš asi jediný opravdový soupeř opět udeřil.

dny 22.-27.4. „Dny nudy a den zábavy“

Předem se musím omluvit, ale léčil jsem se z proleženin. Poslední dny je ve vesničce úplně mrtvo, né tedy doslova, spíš že tu člověk ani o mrtvolu nezakopne. Nedávné deště ustaly a já vytáhl opět slunečník. Neustále si ke mně chodí hrdinové svých armád stěžovat, že nemají v noci, hlavně po ránu co do huby. Odsekávám skvěle naučenou frází.
„Moji milí. Řiďte se následujícím: Snídani sněz sám, o oběd se poděl s přítelem a večeři dej nepříteli. Protože nepřítel sem nechodí, musíte mít zrní dostatek! A teď odejdi, stojíš ve výhledu mé pleti na slunce.“

Den střídá noc a noc střídá den. Stereotyp se zabydlel v našich myslích a mám obavu, že vojáci budou otupeni až přijde ten opravdový útok 20.000+, na který nebude stačit sám Bafař. Když už beru jméno boha do pera nemohu nezmínit, že již umí bafat ve dvou oktávách.

Pro odreagování jsem nechal na náves přinést 2,5 milionu sedaček z kinosálu.
Ano místo druhé velké sýpky jsme postavili kinosál. Bylo to přání většiny vojáků.. Demokraticky se o tom hlasovalo. Dva dny jsem počítal zvednuté ruce. Nejžádanější tituly v kině jsou „Což takle dát si špenát“ a „Adéla ještě nevečeřela“.

Zpět na náves. Hrály se klasické židle. Bafař začal bafat a všichni se dali do pohybu. Když přestal, každý musel usednout na židli. Kdo to nestihl, šel kydat hnůj do stájí. Po deseti hodinách luxusní zábavy zbývalo 1,5milionu soutěžících. Začalo se pomalu smrákat a bylo třeba hru urychlit. Nařídil jsem koňařům chopit se svých ořů. Hra nabrala nečekaný spád. Ono totiž není žádná prdel posadit koně na prdel, natož na židli. Výsledek po jediném kole: přes půl milionu polámaných židlí, 230.000 zranění, kdy kůň přisedl na židli vojáka a jeden poraněný kůň. Ten se totiž hodlal usadit na židli, kde už seděl oštěpař se zpříma vztyčenou halapartnou. Za další tři kola bylo vymalováno. Vítězem byla zábava a vojáci pak po celý den zapomněli, že mají hlad.

Jak se pan Novák dostal do nebe

Pan Novák se celý život dobře choval, nepil, nekouřil, jedl střídmě, nikomu neublížil, druhým pomáhal. Po smrti přišel do nebe. Těšil se, že si po celoživotním odříkání konečně trochu užije.

První den dostal k obědu jogurt a dva rohlíky. Mlčel, neboť byl zvyklý si odříkat.

Druhý den k obědu opět jogurt a dva rohlíky. Znovu mlčel. Ale nedalo mu to a nahlédl přes nebeskou klenbu dolů do pekla. Tam všude plno lidí, obrovská žranice…

Třetí den zase jogurt a dva rohlíky. Tak se zeptal Pána Boha, jak je toto možné. Proč to tak je?
Pán odpověděl: „Pochop to, vole, pro dva nemá cenu vařit.“

Nechme muže rozsévat. Nic je nezastaví.

Tak, je mi něco přes třicet. Mám dlouhé zrzavé vlnité vlasy, jsem celkem štíhlá, chlapi mi často (a dost lacině) říkají, že se jim líbí moje velké hnědé oči. Jo. Myslím, že jsem se sebou celkem spokojená. Možná až na nos. Je o trochu větší než by se slušelo. A prsa by mohla trochu povyrůst. Ale to už se asi nepodaří, tak si příště adši koupím nějakou dobrou pusch-upku.

Je mi něco přes třicet. Mám malý byt, na něm hypotéku a v něm skoro žádný nábytek, protože na něj nezbyly peníze. Naštěstí se všechno vejde do vestavěné skříně v chodbě. Postel mám po babičce a sedačku nevím po kom.

A pak mám taky syna. Je mu dva a půl roku. Má krásné modré oči. Vůbec mi není podobný. Protože vypadá jako miniaturní klon svého otce, který zas vypadá jako dokonalý klon George Clooneyho. Až na tu barvu očí tedy. Jednou jsem mu vystříhla oči z jedné fotografie. A nalepila je Clooneymu na fotografii v nějakém časopise. A Clooney vypadal jako klon otce mého syna.

Otec mého syna s námi nežije. Je jako Clooney. Rozsévá své mužství. Možná ne po celé zeměkouli, ale určitě všude tam, kam dojede svou černou oktávií RS. A přitom je vlastně šťastně ženatý. Ach ti muži! Ach ti ženatí muži! Stokrát si můžeme říkat ne, se ženatým prostě nikdy! Ale najednou je to tu. Bum prásk, stačí jedno mrknutí, jeden úsměv a vzájemné vibrace málem rozboří lobby hotelu, kancelář, ulici nebo kde se to právě aktuálně nalézáme.

Ale nevadí. Nechme je rozsévat. Nač se zbytečně trápit a nestát se milenkou? Nač doma plakat nad statutem podváděné manželky? Nechme je rozsévat. Nic je nezastaví. Ani slzy, ani sexy prádlo, ani vrata na petlici. Nechme je a vezměme si z nich to nejlepší. A nad tím ostatním mávněme rukou.

Jedlo

Jedlo za včerajšok:

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ 

 

Včera večer som mala chuť najesť sa ale našťastie som to nejako prežila. Pustila som si telku a snažila som sa sústrediť na to čo dávajú a nie na jedlo. Niekedy mám pocit, ako keby som bola už úplne prepitá. Keď mi je na odpadnutie tak si dám nejakú malinovku, popri tom kávu počas celého dňa.  No a občas mám pocit, že to všetko asi vyzvraciam, tak som plná tekutín.  No ale keď zasa nepijem, tak mi je na odpadnutie alebo mi škvŕka v bruchu, čo je dosť blbé.

Mama sa ma včera pýtala, že či už nevečeriam, tak som jej povedala, že som nevečerala iba pre ten večer aby si zasa nezačala dačo namýšľať.

Ona chce totiž tiež schudnúť a mám pocit, že sa ma vypytuje  preto lebo vie, že mne sa to už raz, dva krát podarilo a chce odo mňa vedieť ako na to.

No keby jej poviem ako na to, tak si asi pomyslí, že nie som úplne v pohode. Veď to si predsa myslí veľa ´´normálnych´´ ľudí o nás.

 

 

 

 

 

 

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ

Mala by som si už pomaly zháňať nejaké doučovanie na prijímačky na školu. Veľmi sa toho bojím a preto už teraz tak stresujem. No preto sa tak veľmi bojím lebo mi na tom fakt záleží a chcem sa tam dostať. Nechcem večne pracovať ako vychovávateľka za pár šupov – musím si spraviť výšku.

Och Bože ja to tak veľmi veľmi chcem, ale bojím sa toho , že čo ak na to nemám, čo ak to pokašlem a nedokončím ročník, nespravím skúšky a budem to musieť na x-tý krát dorábať, ak ma vôbec pustia na x-tú skúšku.

No zistila som že bez výšky sa žiť nedá, jednoducho to nejde, nikto takého človeka nezamestná – pokiaľ to nie ja čašník/kuchár a ak sa taký človek aj zamestná platovo je na tom biedne, asi ako ja.

Ale najhoršie na tom je, že ja som taká lenivá, no budem sa musieť nejako premôcť, lebo nechce sa mi celý život živoriť a frflať.

blogujeme o106!