Philipp Vandenberg: Gladiátor

Pravidelně, když někam jedu, beru si s sebou pro případ ošklivého počasí nebo jiných nepředvídatelných událostí nějakou knihu, a ani na letošní dovolené tomu nebylo jinak. Tentokrát se mnou cestoval Vandenbergův Gladiátor, ale nakonec to nebyla společnost podle mého gusta.

Hlavním hrdinou je kotlář Vitelius z malé provincie jménem Bononie, který se shodou náhod ihned při svém příchodu do Říma seznámí s císařovnou Messalinou a majitelem gladiátorské školy Sulpiciem, což v jeho kariéře znamená konec kotlařině a začátek zápasů v aréně. Ale než se z něho stane slavný gladiátor, několikrát málem přijde o život, z čehož díky neuvěřitelnému štěstí vždycky vyvázne. Jako když je při svém prvním boji poražen, ale Messalina mu udělí milost, nebo když je po odhalení Messalinina plánu zavraždit císaře obviněn ze spoluúčasti a odsouzen k trestu smrti, ale opět díky císařovninu přání je zachráněn vestálkou Tullií. Navíc slavným gladiátorem se stane díky lichváři Pherorovi, který se mu rozhodne domlouvat zápasy, zajišťovat výcvik (dnes bychom řekli dělat manažera), a to vše výměnou za podíl na výhře, s tím, že Vitelius dostane vlastní dům s otroky, slušný finanční příjem i prvotřídní výcvik, což je víc, než v co by mohl gladiátor doufat, protože za normálních podmínek by strávil celý život v nuzných podmínkách gladiátorské školy a zemřel chudý jako kostelní myš. A aby toho nebylo málo, v prvních dnech svého pobytu v Římě se zamiluje do dívky jménem Rebeka, která se provdá za jiného a později je nucena hlavní město opustit.

Myslím, že z tohohle materiálu by se dala vytřískat slušná kniha, ale z Vitelia budete mít téměř celou dobu pocit, že se nechává osudem vláčet jako ovce na porážku a je mu v podstatě jedno, co se s ním stane – a vám jako čtenáři to ve výsledku bude jedno taky. Vitelius je takový nemastný, neslaný maník, kterého nemáte šanci ani milovat, ani nenávidět. V prvních kapitolách, kdy se chystá na svůj první zápas, mu sice budete ochotni uvěřit, že chce „žít, žít, žít!“, ale to nejspíš jen proto, že budete stejně jako já čekat, že se nakonec vzmuží, jenže Vitelius s sebou nechá i nadále bez odporu manipulovat jako s figurkou na šachovnici. Jediným trochu silnějším projevem vlastní vůle je jeho přání bojovat s Pugnaxem, gladiátorem, který ho v jejich prvním souboji porazil a pak proti němu křivě svědčil při procesu s Messalinou. Takových okamžiků ale v knize moc není. Vitelius snad nemá ani výčitky svědomí, i když byla jeho vinnou vestálka Tullie zaživa zazděna. Jen nezúčastněně prochází řadou událostí, které ho vlastně žádným způsobem nepoznamenají. Škoda, věčná škoda! Hodně mě zamrzel fakt, že i když je děj bohatý na zápletky a osudové zvraty, díky způsobu vyprávění ve mně hlavní hrdina téhle knihy nedokázal vzbudit žádné emoce.

on the way to cray fish capitol – to KAIKOURA

i started my south island mission around ten. i climbed the first long hill just beyond the picton and then carried on gently rolling terrain. mostly farmland and wineries. it was very pleasant ride. i had enough chocolate and carrots so i always had a reason to stop and chew something.

it was just after reaching the blenheim i realised i miss something. yeah, you’re right. there was no bloody rain or wind approaching. clear sky and fresh air was the only signs of the south island’s attitude. i was happy again. just me, hills, road and my bike.

concentration of the wineries started to be very high as i was in marlborough wine area. i happily passed the MONTANA wine processing plant. now i know what i was drinking back in auckland few times … montana white 7 dollars per bottle. glass was probably more expensive then that almost litre of white stuff inside. nevermind. it was tasty and my head did not split the next day. somewhere on the half way to seddon there was ridiculously long and quite steep hill in front of me. i got a grip on myself and started climbing up. road workers were shaking there heads and several cars gave me honk. on the top of the hill i celebrated my braveness and eat through half sack of pinneapple bites. so good!

i managed to cycle quite fast as i wanted to go to bed early. there was a railway line following the road and everytime i’ve heard some big noise i turned my head to figure out if it’s another truck or transcenic train. it was always a truck and once transcenic appeared i was unprepared without camera in my hand. so i have brown shit rather then a romantic picture of a train running through the beautiful terrain in the sunny weather. possum pancakes were appearing again and i felt everything is ohkay once again.

i made the last hill just before seddon where i wanted to camp somwhere around. when lady in the information site advised me the 15 dollar camp in the centre of seddon i quickly refused. i don’t like the idea of giving somebody money for just pitching the tent. especially in this cold. i’m not that rich to pay someone for my work…. and as i’ve checked my account those piles of money i had at the beginning where rapidly shrinking. i don’t have a pile so thick to kill a whale with it when hitting it’s head anymore. no no. i lived like a king for so long squandering like a nigga gangsta with a heavy chains around the neck and pimp rings on it’s wrists and fingers..

i left seddon far behind me and decided to ask some famer if i could camp on his possession.

friendly fijian farmer chev, manager of that winery area around allowed me to camp over night and next morning invited me for a tea and offered me a work as a master prunner. i rejected as politely as i could and moved on the next morning.

as i’m running out of sweets i just planned very light and ‚lazy‘ distance of a village called clerance. there is very nice route i’m following. shore is full of rocks and i’m just expecting when seals will appear. there are signs of detours to the seal colonies nearby but i’m to lazy to do 11 kms just to take few pictures. there is some shop where i bought the energy drink and carried on until my thighs were as red as a fire engines :D in clerance is very cold and i could see a lot of snow capped mountains from that place. there is one apple tree near the highway. i’m out of water so i picked as many apples as i could because they were just delicious. then i persuaded some very helpful teacher from nearby school to give me some really tasty water and adviced of camping just behind clerance river bridge. cold night with a lots of turnovers.

the next morning there is sun shinning on my tent. so i deconstructed the camp and dried the tent and made those last 40 kms to the kaikoura very quickly. i wanted to do some shopping before it’s got dark and cold too much. i took few pictures of some seals on the way there. i’ve seen seals on my own eyes for the first time in my life in their normal habitat. they look like gigantic shits on the rock. they don’t do anything. they just sleep without any movement. some of them started moving when i burped after finishng apple but that was all. then in kaikoura i went for advice to those nice and chatty girls in the i-site to get info how to reach yha hostel maui. i quickly unmounted my shit from the bike took a bag and went on the other side of the town to buy something for the big feast.

i don’t want to be impolite and make you hungry by writing those long sentences about juicy and well spiced food i’ve cooked. just want to mention fresh tarakihi fillets and poached potatoes in tomato chutney with fresh salad and balsamic dressing…with entree as bluff oysters with lemon (they were canned and in special price as almost gone off :)

what more can i say when i tell you that it was warm place with electricity and wireless internet…i was in the heaven. third night wasn’t really my intention to stay but that morning i wanted to start cycling again there was snow and hail expected in sea levels. the weather forecast was fullfilled to the last word. i observed that hell from inside warm room of my dorm bed chatting with my friends from the czech republic.

Švýcaři

Při cestě do Švýcarska jsem se chtěl také dozvědět něco více o Švýcarech. Panuje o nich spustu klišé. Některé jsou pravdivé, jiné spíše ne. Myslím si, že i když jsem ve Švýcarsku strávil jen krátkou dobu – 2 týdny, i přesto mohu říci, že jsem měl poměrně velkou šanci dozvědět se o nich něco více. Bydlel jsem přímo v typické švýcarské rodině.

Už na první pohled na Vás budou Švýcaři působit velice přáátelským dojmem. Nevím jak  to jako národ dělají, ale prakticky všichni lidé, kteří přišli se mnou do kontaktu byli opravdu milí a velkorysí.

Švýcaři patří mezi národy, které jsou mimořádně hrdí na svůj původ. Takže při návštěvě Švýcarska by vás neměly překvapit vyvěšené vlajky a další státní nsymboly připomínající Švýcarsko. Totéž se dá říci i o tradicích, které se Švýcaři jen neradi vzdávají a drží si tak odstup od vlivů ostatních zemí. Neutralita a lpění na své tradice, to jejich typické moto.

Jako klišé by mohla znít vlastnost, že Švýcaři jsou přesní, ale zmýnít to musím, protože Vás to tu potká na kždém kroku. Zpoždění, ačkoliv minimální, se neomlouvá a považuej se za velmi neslušné. To platí třeba i o veřejné dopravě nebo vlacích. Vše musí šlapat jak „švýcarské hodinky„. Švýcaři jsou také velmi přesní a zakládají si na efektivně odvedené práci. Dalo by se říci, že pracovitost přesnost a efektivita je základ jejich úsúěchu.

Přestože je Švýcarsko jeden z nejdobatších a nejvyspělejších státu na světě, jsou Švýcaři mimořádně spořiví. Podíváme-li se do sousedního Německa, kde si lidé neodepřou takřka nic a rádi utratí peníze za drahé luxusní auta či dovolené, drží se Švýcaři při zemei a spoří. To ale neplatí o stáří, kdy Švýcaři rádi cestují a dopřejí si to, co si předtím odepírali.

Celkově musím říci, že Švýcaři na mě půspbili velice příjemným dojmem a určitě se tam ještě rád vrátim.

Fotky z Jamboree

Asi bych měla začít s tím, co to vlastně světové Jamboree je.

Je to celosvětové setkání skautů a skautek konané jednou za čtyři roky v různých zemích světa.

Nemám náladu psát nějakej report a tak zatím přikládám jen fotky, abyste mohli mít nějakou tu představu, jak to na jamboree vypadá. ;)

WelcomeNáš jamodd�lCzech Republic!!!Naše j�delnaNáš camp

Jambo!Czech lionNávštěva velvyslanceI Wilda se přijel pod�vat ;)Služba na úklid záchodů :D

Úsvit skautinguRobert Baden Powel-vnuk zakladatele skautingubal�ček..Konec JamboreeVeverka z Gilwell parku

O jamboree se také mluvilo v rádiu. Poslechnout si to můžete na www.jamboree.radiozurnal.eu

(Spustí se to jen v Mozille)

Nemoc

Při mé nedávné nemoci (ano, to je ten pověstný vhodný okamžik k tomu, začít blog, takže případné kritické poznámky obracejte na ty, kteří na krabičky léků píší hesla jako „okamžitý účinek“, „rychlý nástup“, „zkrácení léčby o 80%“ apod., protože – přiznejme si to na rovinu – jsou to kecy) mi došlo pár věcí:

a) pokud máte pocit, že ve vašem krku sídlí struhadlo, nesledujte Big Bang Theory, IT Crowd, ani nic podobně vtipného…. bolí to

b) pokud dojdou kapesníky, existuje nesčetně alternativ

c) doba nemoci je až nepřímo úměrná počtu shlédnutých filmů

d) kvalita těchto filmů klesá řadou geometrickou s tím, jak vaše horečka narůstá řadou aritmetickou

e) lidé jsou na vás hodní, milí, litují vás…ale jen do té doby, než zakašlete v jejich blízkosti (takže některé mně blízké osoby asi příště vyhlásí „code milky green“)

f) nemoc je JEDINÁ funkční dieta, především proto, že je nezáměrná a nechtěná a tudíž nejsnáze proveditelná

g) což usnadňuje záhadné vymizení chuťových a čichových buněk

h) takže ano – jablko, cibule, chléb, jogurt, steak, čokoláda….všechno to chutná zcela stejně, tj. jako hmota vzniklá v důsledku namočení papíru do vody

i) pokud o tom jindy snad pochybujete (jsou takoví lidé), tak při nemoci se cestou do školy OPRAVDU vystavujete smrtelnému nebezpečí

Jedlo

Jedlo za včerajšok:

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ 

 

Včera večer som mala chuť najesť sa ale našťastie som to nejako prežila. Pustila som si telku a snažila som sa sústrediť na to čo dávajú a nie na jedlo. Niekedy mám pocit, ako keby som bola už úplne prepitá. Keď mi je na odpadnutie tak si dám nejakú malinovku, popri tom kávu počas celého dňa.  No a občas mám pocit, že to všetko asi vyzvraciam, tak som plná tekutín.  No ale keď zasa nepijem, tak mi je na odpadnutie alebo mi škvŕka v bruchu, čo je dosť blbé.

Mama sa ma včera pýtala, že či už nevečeriam, tak som jej povedala, že som nevečerala iba pre ten večer aby si zasa nezačala dačo namýšľať.

Ona chce totiž tiež schudnúť a mám pocit, že sa ma vypytuje  preto lebo vie, že mne sa to už raz, dva krát podarilo a chce odo mňa vedieť ako na to.

No keby jej poviem ako na to, tak si asi pomyslí, že nie som úplne v pohode. Veď to si predsa myslí veľa ´´normálnych´´ ľudí o nás.

 

 

 

 

 

 

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ

Mala by som si už pomaly zháňať nejaké doučovanie na prijímačky na školu. Veľmi sa toho bojím a preto už teraz tak stresujem. No preto sa tak veľmi bojím lebo mi na tom fakt záleží a chcem sa tam dostať. Nechcem večne pracovať ako vychovávateľka za pár šupov – musím si spraviť výšku.

Och Bože ja to tak veľmi veľmi chcem, ale bojím sa toho , že čo ak na to nemám, čo ak to pokašlem a nedokončím ročník, nespravím skúšky a budem to musieť na x-tý krát dorábať, ak ma vôbec pustia na x-tú skúšku.

No zistila som že bez výšky sa žiť nedá, jednoducho to nejde, nikto takého človeka nezamestná – pokiaľ to nie ja čašník/kuchár a ak sa taký človek aj zamestná platovo je na tom biedne, asi ako ja.

Ale najhoršie na tom je, že ja som taká lenivá, no budem sa musieť nejako premôcť, lebo nechce sa mi celý život živoriť a frflať.

blogujeme o106!