žirafy a žirafáci

zirafa.jpg zirafa1.jpg zirafa2.jpg zirafa4.jpg zirafa5.jpg zirafa6.jpg zirafa31.jpg zirafa7.jpg

zirafa9.jpg zirafa10.jpg zirafa11.jpg zirafa12.jpg zirafa13.jpg zirafa14.jpg zirafa15.jpg zirafa16.jpg zirafa17.jpg zirafa18.jpg zirafa19.jpg

30. Před puchýřem za puchýřem, nikdo nesmí stát

Sobotní ráno je deštivé. Kapka za kapkou sebou pleská o lešení, prudké poryvy větru valí vodu oknem do pokoje. Zoufale se mi nechce z postele, natož pak v devět, protože v deset vyrážíme na výlet. Vymýšlím jednu výmluvu za druhou, až si vzpomenu, že tu stavím na pověsti holky, co není z cukru, zatnu zuby a pěkně pravou RÁZ DVA. Uh. Pomalými pohyby rozlívám sklenici mléka, míjím misku s lžící plnou jogurtu a vůbec se pozitivně ladím na to, co mě čeká. Je deset hodin. Nikdo mi nepřešlapuje přede dveřmi. Hm? Sláva, třeba nikam nepůjdeme. Jedenáct hodin, dvanáct, jedna dvě…a už je tu (Jan). Sotva znatelně huhlá něco o Stefanovi a zpoždění a že prej za hodinku. Tohle mu přece musím dát trochu sežrat a tak hlesnu, že pětihodinové zpoždění je opravdu královská chvilka. Pokrčí rameny a jde si uvařit svoji klasickou snídani – lehce osmažené špagety, den předem připravené, anglická slanina a vejce. Bek. Ve tři přijíždí Štefan. Poté, co si k němu do auta naložím dvě bundy, tři mikiny, osm litrů vody a náhradní ponožky, se dozvídám, že jedeme vlakem. Bezva, nový zážitek. Pět minut ve vlaku, 3,9 Eura. A to se vyplatí. Kluci letmo vybalují mapu – musíme jít pořád doprava do kopce, to je jasný, a zase ji skládají. První německé vtípky směřované k obrázkům z křížové cesty ještě chápu, pak se pánové zakuklí do kolínského výraziva a mně nezbývá, než je čas od času prudit poznámkami typu: „Když něco chceš, musíš to říct česky, to snad chápeš ne?“

Cesta hezky plyne, plyne pořád do kopce, ale kluci neženou tempo, žvaní jak dvě báby a pořád si převazují tkaničky na pohorkách. Proto vlastně podnikáme tenhle výlet – mají je nové a potřebují je rozchodit před cestou do Švýcarska. Po několika odhadnutích směru na rozcestích (německá Turistika je vážně zaostalá organizační jednotka) a skutečně správném držení směru – neuvěřitelné, jakou mají intuici, přichází před zpáteční cestou vinicemi další překvapení. Hoši na kopci rozbalí batůžky. Svačina žádná, ale láhev červeného se objevuje hned. Nevěřím vlastním očím. Kocháme se výhledem na tři meandry Mosely, smějeme se disko rytmům přilétajícím z údolí.

Čas vyrazit. Sbíháme skalkami posetý kopec, který ostatní, normálně uvažující lidé, vystoupají spolu se sedačkovou lanovkou a opět pravou RÁZ DVA, musíme dál. V místě, kde potřebujeme začít nabírat ztracenou výšku, se tyčí plot. Kupodivu neslyším obvyklou větu: „To je v Německu zakázané..“ Plot rozebíráme (a už jsme za ním) a spravujeme a cesta je volná. Plot střeží malou stavbu, rekonstrukci tunýlku, před jehož vchodem leží krásně opracovaný kámen s nápisem 2010. Stefana napadá typická čechovina – bohužel, kámen je těžký a tak ho se sebou neneseme. Hned po prvním viničném převýšení jsme vlastně i rádi. Uf. Ale je tady krásně. Netajím údiv nad namáhavostí práce vinaře, který pečuje a hlavně sklízí v takových svazích. Šlapeme statečně, tempo se zvyšuje, Jan začíná chodit trochu postiženě. Má puchýř, sláva, rozcházení pohorek se daří. Náplast s díky odmítá – bůhví proč. „Asi nám ujede poslední vlak“.. Hm, no jo. Nikdo z nás v tu chvíli neví, kolik jsme vlastně ušli. Jestli 20 nebo 25 km? Jestli víc? Dost natolik, aby se mi dalších 10 km pěšky do Koblenz nechtělo. Máme kliku, ač to nevíme, stíháme ještě jeden spoj. Odrovnaní po pogrilování pár kousků masa usínáme.

Neděle.. Deset hodin odjezd. Z postele to jde o poznání lépe než včera. Tvářím se radostně, venku opět září, už tři týdny neodbytná, modrá obloha, bude to prima.

V deset hodin slyším zpoza dveří: „Žádný stres, žádný stres, pojď se s námi nasnídat.“ Ty jejich špekový nudle? Ani za nic.

Ve čtvrt na dvanáct mi dali sirku do zvonku. V kolejním pokojíku 3×4 metry cinkot jako rána palicí do hlavy. Přestože jsem před vchod vybíhala s vystrčeným prostředníčkem, rozdala jednu ránu do hlavy a druhou do pupku, remcali a remcali a: „Furt jenom zdržuješ, fakt hrozný, JEDEEM“. A? A nic. Auto nezažehlo, hehe. …No hned potom zažehlo ;-). Ve skalách? Den jako každý jiný, návrat v osm, pěkně jsme se poměli. Freizeistress OVŠEM neni ŽÁDNÁ sranda, uznejte sami :-).

P.S. Celé lezení Jana pronásledovala bolest z roztrženého puchýře. Že náplast nechtěl? Na to už je můj ženskej mozek moc krátkej.

Vyběhněte s idiotem! Sprostě v 5 jazycích!

Když vás někdo pořádně vytočí, dokážete s ním jistě vyběhnout. Jadrnou češtinou ho pošlete do háje, nebo ještě mnohem dál či hlouběji… Jak si ale poradit s idiotem, kterého potkáte v zahraničí? Tady je náš návod. 16. ledna 2008 Připravili jsme pro vás slovníček několika vulgarismů, díky nimž si poradíte v osmi různých jazycích. Nebo porozumíte tomu, co si naopak myslí v cizině o vás…

Anglicky
Blbej jak dlabaný sáně! Thick as a brick!
Jsi ještě blbější než vypadáš! You´re as stupid as you look!
S tím potměpichem ji ani nepošimráš mezi nohama! You can´t fuck her with this poor dick!

Jdi do hajzlu! Drop dead!
Hovno! Bullshit!
Drž zobák! Shut your trap!
Jdi někam s těmi kravinami! Doggone your silly ideas!
Odpal, vypadni! Bugger off, shove off!
Jsi slepý jak patrona! You´re blind as a bat!
To mi smrdí! I smell a rat!
Ty skrčku! You runt!
Jsi hluchý jak poleno! You´re stone deaf!
Co je sakra? What the hell!
Ty kreténe! You wally jerk!
Hloupý ses narodil, hloupý zemřeš! You´ve got the brains of a doughnut!

Zmaluju ti hubu! I´ll rearrange your face!
A co takhle jednu do držky! How about a knuckle sandwich!

Německy
Drzý jak opice! Frech wie ein Dachs
Drž hubu! Halt die Luft an!
Husa hloupá! Dumme Gans!
Hrom do toho! Donnerweter!
Odpal! Verpiss dich!
Polib mi…! Leck mich am Arsch!
Drž zobák! Halt den Schnabel!
Debile! Du Arschloch!
Máš prázdnou hlavu! Dumm geboren und nichts dazu gelernt!
Jdeš mi na nervy! Du gehts mir auf den Sack!

Francouzsky
Kecáš nesmysly! Tu déconnes!
Blbý jak dlabaný sáně! Con comme la lune!
To je kretén! Espece de crétin!
Chceš ránu? Tu veux un gnon?
Dám ti do držky! Je vais te taper sur la gueule

Italsky
Drž hubu! Chiudi il becco!
Máš slepičí mozek! Hai il cervello di gallina!
Odpal! Vaffanculo!
Ty jsi osel! Ma sei priorio un asino!
Zmizni! Fuori!
Běž do…! Vae a quel paese!

Španělsky
Jdi k čertu! Vete con demonios!
Ještě ti nikdo nedal facku? Es que no te han dado nunca una bofetada?

Jsi hloupý od narození! Eres tonto de nacimiento!
Hlupáku! Tarado!
Opičí ksichte! Cara de mico!
Zavři hubu! Cierra la boca!
Neštvi mě! No me eches!

Doporučujeme však, abyste tyto věty používali jen v nejvyšším rozčilení, které se vám předtím nepodařilo zchladit ani počítáním do dvaceti. A opravdu důrazně doporučujeme, nepoužívat předchozí věty na chlapíky o dvacet čísel vyšší a metrák těžší, ať už vás naštvali sebevíce.

Z pera Michala Wernische II

Roku 1970 jsem nastoupil do školy, jejíž fasáda dosud nesla stopy po kulkách bratrských samopalů hodných armád bránících nás proti záludným vnitřním přisluhovačům zla.

V jedné z prvních hodin třídní učitelka zjišťovala stupeň předškolních znalostí svých svěřenců. Mimo jiné se také zeptala, zda by někdo dokázal nakreslit hranice své vlasti. Přihlásil jsem se, neboť to jsem skutečně dovedl (mé tehdy oblíbené hračky byly mapy a atlasy, leckdy ovšem staršího data). Nakreslil jsem Československo tak, jak jsem byl zvyklý, s Podkarpatskou Rusí. Šokovaná učitelka mě poslala zpět do lavice, vzala houbu a rychlými tahy přebytečné území smazala.

„To Slovensko jsi udělal nějak moc dlouhé, chlapče,“ řekla jedovatě medovým hlasem špatně zakrývajícím zlost.

„Tam… tam už je Sovětský svaz, děti,“ dodala. „Ale to se všechno ještě naučíte.“

Takových přehmatů jsem během školní docházky udělal víc. Někdy v šesté třídě jsme se dostali k důkladnému výkladu druhé světové války. Naše napjaté tváře soustředěně sledovaly učitelku, která nás dramatickým hlasem zasvěcovala do dějin mýtického hrdinského období. Učitelka výklad přerušila dramatickou pauzou a s úlisným úsměvem se zeptala, zda náhodou nějaký náš příbuzný – otec, dědeček, strýček – nebojoval v Sovětském svazu. Zvedl se les rukou, mezi nimi byla i moje. To učitelku překvapilo natolik, že místo ideologický vyhovujících žáků vyvolala právě mě.

„Můj dědeček bojoval v Rusku!“ křikl jsem.

„Ne, ne, neříká se v Rusku, Rusko neexistuje – tvůj dědeček bojoval v Sovětském svazu,“ opravila mě.

„A v jaké armádě? Ve Svobodově, nebo snad přímo v Rudé?“ usmívala se učitelka mile na divného kluka, který teď, zdálo se, bude moci být rehabilitován.

„Můj dědeček v sovětském Rusku bojoval s wehrmachtem,“ vyprávěl jsem dál.

„V Sovětském svazu,“ vyštěkla, ale dál pokračovala smířlivě: „Ano,“ přikyvovala, „všichni jsme tehdy bojovali s wehrmachtem, a také s SS, zrádnými vlasovci, s Banderovci…“

„Ale dědeček byl vojákem wehrmachtu,“ vysvětloval jsem zaraženě. „Dědeček je Němec.“

Třídu přikrylo hutné ticho.

„Sedni!“ vyštěkla učitelka.

Poznámka: Nevhodné pasáže byly upraveny nebo proškrtány.

3.den

Dnešní den začínal báječně. Což možná bylo způsobeno tím, že na programu jsme měli být až v deset hodin a tak byl budíček posunutý na devátou. Program na dnešní den byl TerraVille.

TerraVille byla jakási vesnice plná aktivit z různých zemí světa. Každý stát tam měl stánek, kde předváděl něco svého, typického. U našeho stánku bylo lasování a drátkování.

V pět hodin jsme měli celo-contingentový sraz v naší české hospodě „Czech Lion“. Kde sme si každý vypil zdarma jednu grenu.

Czech Lion Pit� zdarma :)

Večerní program byl u našeho subcamb-podia. Tady se prezentovali všechny země z našeho subcampu. Zpěvem, tancem, divadlem…My jsme nejdříve zpívali asi dvě lidové písně, pak naší českou skautskou hymnu, pokřik: „KDO NESK�?ČE NENÍ ČECH!“ a nakonec jsme učili ostatní některá různá česká slova (např. pivo, dobrý den, … ) a jazykolam:„Strč prst skrz krk“

Uč�me ostatn� skauty a skautky česká slova budeme zp�vat..

Jedlo

Jedlo za včerajšok:

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ 

 

Včera večer som mala chuť najesť sa ale našťastie som to nejako prežila. Pustila som si telku a snažila som sa sústrediť na to čo dávajú a nie na jedlo. Niekedy mám pocit, ako keby som bola už úplne prepitá. Keď mi je na odpadnutie tak si dám nejakú malinovku, popri tom kávu počas celého dňa.  No a občas mám pocit, že to všetko asi vyzvraciam, tak som plná tekutín.  No ale keď zasa nepijem, tak mi je na odpadnutie alebo mi škvŕka v bruchu, čo je dosť blbé.

Mama sa ma včera pýtala, že či už nevečeriam, tak som jej povedala, že som nevečerala iba pre ten večer aby si zasa nezačala dačo namýšľať.

Ona chce totiž tiež schudnúť a mám pocit, že sa ma vypytuje  preto lebo vie, že mne sa to už raz, dva krát podarilo a chce odo mňa vedieť ako na to.

No keby jej poviem ako na to, tak si asi pomyslí, že nie som úplne v pohode. Veď to si predsa myslí veľa ´´normálnych´´ ľudí o nás.

 

 

 

 

 

 

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ

Mala by som si už pomaly zháňať nejaké doučovanie na prijímačky na školu. Veľmi sa toho bojím a preto už teraz tak stresujem. No preto sa tak veľmi bojím lebo mi na tom fakt záleží a chcem sa tam dostať. Nechcem večne pracovať ako vychovávateľka za pár šupov – musím si spraviť výšku.

Och Bože ja to tak veľmi veľmi chcem, ale bojím sa toho , že čo ak na to nemám, čo ak to pokašlem a nedokončím ročník, nespravím skúšky a budem to musieť na x-tý krát dorábať, ak ma vôbec pustia na x-tú skúšku.

No zistila som že bez výšky sa žiť nedá, jednoducho to nejde, nikto takého človeka nezamestná – pokiaľ to nie ja čašník/kuchár a ak sa taký človek aj zamestná platovo je na tom biedne, asi ako ja.

Ale najhoršie na tom je, že ja som taká lenivá, no budem sa musieť nejako premôcť, lebo nechce sa mi celý život živoriť a frflať.

blogujeme o106!