účesy

autor: rubrika: seznam-online žádné komentáře »

jako znám skvělou kadeřnici. vážně. ale neřeknu vám to ! ještě byste všici vypadali jako já !

Moje spletitá minulost

autor: rubrika: Rodina Pertile žádné komentáře »

Je to neuvěřitelné, zejména v dnešní době, ale pocházím ze 7 dětí. Jsem šestá v pořadí, tedy druhá nejmladší. Byli jsme 4 holky a 3 kluci. Jména: Martin, Marcela, Kristina, Helena, David, já a nejmladší Rostislav. Všichni máme stejné rodiče – není tedy mezi námi žádný „nevlastní“ nebo „poloviční“ sourozenec. Bohužel, naši rodiče se o nás nedokázali postarat. První dítě, Martin, se jim narodil, když matce bylo teprve 16 let a otci 18. O dva roky později se narodila Marcela a pak to šlo jako po másle – během 10 let se jim narodilo všech 7 dětí.  Chápu lidi, kteří děti milují natolik, že jich chtějí mít co nejvíce. Tohle ale nebyl případ mých rodičů. Prostě si rádi užívali a nebyli zrovna moc zodpovědní.

1. září 1978, zrovna v den, kdy šel náš bráška Martin do 1. třídy ZŠ, přijela sociálka a policie a všech tehdy zatím jen 5 dětí, rodičům sebrali. Rozvezli je několika auty na různá místa a to byl poslední moment, kdy se viděli. Martina a Marcelu odvezli do dětského domova v Liptále na Vsetínsku, takže aspoň ti dva vyrůstali spolu. Kristina a Helena vyrůstaly kdo ví kde. Netušíme. A David byl v kojeneckém ústavu v Ostravě-Zábřehu.

Sociálku na náš případ upozornila naše vlastní babička – matka našeho otce. Věděla, že se rodiče o své potomky, její vnoučata, prakticky vůbec nestarají, že je zanedbávají, že děcka žijí v nepořádku a ve špíně a že často hladoví.

Ten den, co mé sourozence odvezli do různých dětských domovů, jsem prožila ještě u mámy v bříšku. Na svět jsem měla přijít na přelomu listopadu a prosince, ale patrně díky těmto stresuplným událostem jsem se narodila o měsíc a půl dříve, v 7. měsíci těhotenství. Bylo to 13. října 1978 v Ostravě-Fifejdách. Jelikož sociálka věděla, že je matka těhotná, tak si ji pohlídala a hned po narození mně jí odebrali. Nejprve jsem v nemocnici byla 2 měsíce v inkubátoru, abych se trochu dala do pořádku po předčasném porodu. Pak mě odvezli do stejného kojeneckého ústavu, jako mého asi o 2 roky staršího brášku Davida.

V polovině následujícího roku, tedy roku 1979, si mě nejprve do pěstounské péče a později do adopce vzali jedni manželé, kteří mě vychovali až do dospělosti a kterým jsem za to velmi vděčná.

Vyrostla jsem na vesnici, ve velkém rodinném domě se zahradou. Měli jsme 2 psy, kocoura, slepice, králíky… A já spoustu kamarádů ze sousedství.

To, že nejsem jejich vlastní dítě, mi nevlastní rodiče řekli těsně před nástupem do 1. třídy ZŠ. Tenkrát jsem to moc nechápala, tak jsem s tím vyrůstala jako s naprosto normální věcí. Až v pubertě mě začalo zajímat, kdo vlastně jsem, odkud pocházím, jací jsou mí rodiče a jestli nemám sourozence. O nich mi totiž mí nevlastní rodiče neřekli, přestože to věděli.

Chtěla jsem vidět hlavně své sourozence. Věděla jsem, že pokud jde o rodiče, tak asi není o co stát. Ale i přesto mě trvalo ještě pár let, než jsem sebrala odvahu pustit se do hledání. No-nebylo to vůbec těžké. Prostě jsem se podívala do telefonního seznamu a hledala příjmení své rodiny, které jsem znala z papírů. Znala jsem tenkrát i jména svých sourozenců, protože jsem asi v 16 letech doma objevila nějaké lejstro, na kterém byla napsána.

Našla jsem telefonní číslo a adresu právě našeho nejstaršího bratra Martina. To telefonní číslo bylo v té době už zrušeno, ale stále ještě nebylo ze seznamu odstraněno. Napsala jsem tedy na poštovní adresu, která byla vedle čísla a stručně vysvětlila, kdo jsem a koho hledám. Nevěděla jsem, zda je to opravdu můj bratr.

Měla jsem nespornou výhodu – příjmení mé biologické rodiny není moc časté, protože máme italské předky. Je tedy italské. Kdybychom se jmenovali třeba Novákovi nebo Dvořákovi, bylo by to mnohem složitější.

Martin mi záhy zavolal na mobil, který jsem v dopise uvedla. Byl to opravdu můj bratr! A chtěl se se mnou sejít. V té době jsem bydlela ve Frýdku-Místku, odkud je to do Ostravy jen 20 km. Domluvili jsme se, že přijedu na nádraží Ostrava-střed, kde mě bude čekat.

Poznala jsem ho hned. Ta podoba nešla zapřít. Byl mi tolik podobný! Obejmuli jsme se a on měl slzy na krajíčku. Šli jsme na Masarykovo náměstí v centru Ostravy posedět do jedné restaurace a 4 hodiny jsme si tam povídali o nás, o naší minulosti, o dětství, o práci, o rodině… No prostě o všem.

Zjistila jsem spoustu novinek. Martin mi povyprávěl právě o dni, kdy pro něho a naše sourozence přijela sociálka. Bylo mu tehdy už skoro 8 let, a tak si to dobře pamatoval. Řekl mi také o tom, že vyrůstal s naší sestrou Marcelou, která je o 2 roky mladší než on. A že i ona teď žije v Ostravě a často se navštěvují. A taky mi řekl, že zná odmalička našeho nejmladšího bratra Rosťu, který se narodil až 2 roky po mně, a proto na něj sociálka zapomněla – jako jediný z nás prožil celý život u rodičů.

Rodiče se o Martina, ani o Marcelu celou dobu, co byli v děcáku, nezajímali. Nepsali, nenavštěvovali je, nevolali… Proto byla šance, že by se ti dva mohli dostat do adopce. Jenže – zrovna v té době se rodiče jako naschvál ozvali! Poslali pohled a pak si je oba vzali domů na Vánoce. To už bylo Martinovi 14 a Marcele 12 let. Od té doby k nim Martin mohl často jezdit na víkendy, a tak zároveň trochu vychovával Rosťu, kterého rodiče samozřejmě také notně zanedbávali.

Martin se vyučil sklářem. Marcela se učila na švadlenu, ale prý se nedoučila. Rosťa se nedoučil zedníkem, protože mu rodiče nechtěli dávat peníze na cestu do školy. A tak ho kvůli absencím po roce či po dvou vyhodili.

Martin byl v době, kdy jsme se setkali, ženatý s Jarkou a měli spolu 2 krásné kluky – Martina a Lukáše. Po čase se ale rozvedli a Jarka kluky s novým partnerem odvezla do Anglie. Martin věděl, že jsou v Anglii, ale rok na ně vůbec neměl kontakt. Pokud vím, žijí tam dodnes.

Marcela má 4 děti – všechny se svým přítelem Josefem. Děti se jmenují Franco, Josef, Donna a Miky.

Po několika letech mi Martin sdělil, že nedávno zjistil něco o naší sestře Kristině a taky o bráchovi Davidovi. Jednoho dne za ním přijela kriminálka a hledala Kristinu. Prý kvůli nějaké vloupačce ve Znojmě. Oni vůbec nevěděli, že se rodina už před léty rozpadla a sourozence prakticky neznáme. Nicméně policajti Martinovi prozradili, že se byli na Kristinu ptát i u Davida, který prý byl adoptovaný do Frýdku-Místku. Odtam prý pochází i Kristina! To byl pro mě šok. Celou dobu bydlím v jednom městě s dalšími 2 sourozenci a je možné, že je aspoň od vidění znám, ale netuším, kdo jsou.

Jak to dopadlo s Kristinou nevím. S Martinem jsme přerušili kontakt kvůli pracovní vytíženosti. Nebyli jsme schopni domluvit se na datu dalšího setkání. Snažila jsem se mu mnohokrát dovolat, ale číslo na jeho mobil už neexistuje. Stejně tak ani jeho e-mailová adresa už je nefunkční. Hledala jsem ho i přes internet a zjistila jsem jen, že na něj byla vydána exekuce, avšak místo jeho současného pobytu je neznámé… Možná je v Anglii… Nevím.

Tak to je můj příběh. Pokud se někdo z vás v příběhu poznává nebo zná někoho, kdo jej prožil také, ozvěte se mi, prosím. Třeba jsme příbuzní.

Věřte mi, že za svou rodinu nemohu. Já jsem abstinent a nekuřák. Studuji na vysoké škole a zároveň pracuji. Nikdy jsem nebyla trestána a ani jsem neměla žádné problémy s policií. To, že mí sourozenci a rodiče ano, je jiná věc. Oni ale neměli takové štěstí jako já – vyrostli v dětských domovech, sami, opuštění… bez vedení a bez disciplíny. To je pak v životě asi těžké… Nemůžu je soudit.

Občas se stane…

autor: rubrika: Nezařazené 3x komentováno »

Občas se stane, že ztratíte smysl života. Nehledejte ho. Dívala jsem se i pod postel a není tam. A není ani na dně flašky od absinthu.

Občas se stane, že vidíte všude kolem jedinou barvu a ani černej Kozel neni dost black. V tom případě by mohly pomoci Black Books!!! (Cola Blák nezabírá, spíš přesně naopak…)

Občas se stane, že na vás zapomene člověčí duše, která pro vás byla ze všech nejdůležitější… Pokuste se nepodřezat si žíly- pozůstalí u vytírání obvykle pěkně nadávají.  A ještě rada: u zvířecí duše nic takového nehrozí, takže…

A občas se stává, že se musíte rozhodnout.

Modrý ponožky nebo šedivý?

Francouzština nebo němčina?

Vdát se za něj nebo nevdat?

Koupit cédo nebo jít na koncert?

Vdát se za něj nebo za ni?

Saakašvili nebo Okurašvili?

Křidýlko nebo stehýnko?

Občas se stane, že chybí pointa.

Takže dobrou noc!

Nataří nášup

autor: rubrika: Nataři žádné komentáře »

Sobotní natarské útoky již měli pořádnou rasanci a umíralo desetitisíce našich jednotek.

60levelnataria_x.png 60levelnatarib_x.png

Budiž nám útěchou, že nic nepobourali, neujedli z našich sýpek a nestačili pomilovat naše ženy

Bankovní účet

autor: rubrika: UK žádné komentáře »

„Založit si v UK účet… to bude určitě to nejjednodušší…“ to jsme si říkali…

Kamarádka, která žije v Londýně nás nejdříve pěkně vyděsila – prý nám nezaloží účet, dokud nemáme práci.

Zjistili jsme, že to je pravda. Horší ovšem bylo, že banka chce vše doložit od zaměstnavatele a navíc potvrzení o stálé adrese (účet na vaše jméno). Nemáme samozřejmě ani jedno.

Při pohovoru k založení nového NI number nám paní úřednice poradila, abychom zkusili Lloyds TSB, prý jsou k východoevropanům benevolentnější. To byla sice pravda, ale i přesto po nás chtěli, abychom už měli stálou práci.

Trošičku jsme museli zalhat a říct, že zítra jdeme podepisovat smlouvu a v pondělí nastupujeme do práce.

Po útrpné hodině a půl!!! v bance (paní byla trošičku zpomalená) odcházíme s úsměvem na rtech a číslem účtu v kapse.

User ID pro přihlášení do internetového bankovnictví nám přišlo hned následující den, čekáme na karty :-)

Jedlo

autor: rubrika: Každodenný život žádné komentáře »

Jedlo za včerajšok:

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ 

 

Včera večer som mala chuť najesť sa ale našťastie som to nejako prežila. Pustila som si telku a snažila som sa sústrediť na to čo dávajú a nie na jedlo. Niekedy mám pocit, ako keby som bola už úplne prepitá. Keď mi je na odpadnutie tak si dám nejakú malinovku, popri tom kávu počas celého dňa.  No a občas mám pocit, že to všetko asi vyzvraciam, tak som plná tekutín.  No ale keď zasa nepijem, tak mi je na odpadnutie alebo mi škvŕka v bruchu, čo je dosť blbé.

Mama sa ma včera pýtala, že či už nevečeriam, tak som jej povedala, že som nevečerala iba pre ten večer aby si zasa nezačala dačo namýšľať.

Ona chce totiž tiež schudnúť a mám pocit, že sa ma vypytuje  preto lebo vie, že mne sa to už raz, dva krát podarilo a chce odo mňa vedieť ako na to.

No keby jej poviem ako na to, tak si asi pomyslí, že nie som úplne v pohode. Veď to si predsa myslí veľa ´´normálnych´´ ľudí o nás.

 

 

 

 

 

 

autor: rubrika: Každodenný život žádné komentáře »

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ

Mala by som si už pomaly zháňať nejaké doučovanie na prijímačky na školu. Veľmi sa toho bojím a preto už teraz tak stresujem. No preto sa tak veľmi bojím lebo mi na tom fakt záleží a chcem sa tam dostať. Nechcem večne pracovať ako vychovávateľka za pár šupov – musím si spraviť výšku.

Och Bože ja to tak veľmi veľmi chcem, ale bojím sa toho , že čo ak na to nemám, čo ak to pokašlem a nedokončím ročník, nespravím skúšky a budem to musieť na x-tý krát dorábať, ak ma vôbec pustia na x-tú skúšku.

No zistila som že bez výšky sa žiť nedá, jednoducho to nejde, nikto takého človeka nezamestná – pokiaľ to nie ja čašník/kuchár a ak sa taký človek aj zamestná platovo je na tom biedne, asi ako ja.

Ale najhoršie na tom je, že ja som taká lenivá, no budem sa musieť nejako premôcť, lebo nechce sa mi celý život živoriť a frflať.

Začiatky sú ťažké

autor: rubrika: Každodenný život žádné komentáře »

Cez víkend som sa poriadne nažrala, až mi bolo zle.

Ale dneska som na seba hrdá aj keď som sa chcela najesť, odolala som.

R: NIČ

O: NIČ

V: NIČ 

 

WP Theme & Icons by N.Design Studio
Entries RSS Comments RSS Přihlásit se