Za filosofii fotografie – Vilém Flusser

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Za filosofii fotografie od Viléma Flussera, kde jsem objevila mimo jiné zajímavý článek o fotografii, o který se chci podělit:

Téměř každý má dnes kameru a fotí. Tak jako se téměř každý naučil psát a je schopen vytvářet texty. Kdo umí psát, umí i číst. Kdo ale umí fotit, nemusí bezpodmínečně umět dešifrovat fotografii.

Přestože je kamera založena na komplexních vědeckých a technických principech, je velmi jednoduché, uvést ji do chodu. Je strukturálně komplexní, ale funkcionálně jednoduchou hračkou. V tom je protikladem například šachové hry, která je strukturálně jednoduchá a funkcionálně komplexní: Její pravidla jsou lehká, ale hrát šachy je těžké. Kdo drží v ruce kameru, může vyrobit vynikající fotografii, aniž by tušil, jaké komplexní procesy spustí, když stiskne spoušť.

„Cvakař“ se liší od fotografa tím, že má radost ze strukturální komplexnosti své hračky. V protikladu k fotografovi a šachovému hráči nehledá „nové tahy“, informace, nepravděpodobnosti; chce stále dokonalejší automatizací svou funkci zjednodušovat. Opájí se automatikou fotoaparátu, která je pro něj neprůhledná. Fotoamatérské kluby jsou místa, kde se lidé opájejí strukturální komplexností aparátů, místa tripů, postindustriální opiová doupata.

Kamera vyžaduje, aby její vlastník (ten, kdo je jí posedlý) neustále mačkal spoušť, vyráběl stále další redundantní obrazy. Tato fotografická mánie věčného opakování téhož (nebo velmi podobného) vede nakonec k okamžiku, kdy si cvakař připadá bez kamery jako slepý. Nastává drogová závislost. Ten, kdo jí propadl, se dokáže dívat na svět jen prostřednictvím fotoaparátu a ve fotografických kategoriích. Nestojí „nad“ fotografováním, ale je pohlcen lačností svého aparátu, stává se jeho prodlouženou samospouští. Jeho chování je automatickým fungováním kamery.

Následkem je nepřetržitý tok bezvědomě vyrobených obrazů. Ty tvoří paměť aparátu, úschovnu přístroje pro automatické fungování. Kdo listuje v albu cvakaře, zjišťuje tam ne snad zachycené zážitky, poznatky nebo hodnoty člověka, nýbrž automaticky uskutečněné možnosti aparátu. Takovým způsobem dokumentovaná cesta do Itálie uschovává místa a časy, v nichž se dal cvakař zlákat, aby stiskl spoušť, a ukazuje, kde všude aparát byl a co tam dělal. To platí pro veškeré dokumentární fotografování. Dokumentarista, ne jinak než cvakař, se zajímá o stále nové scény stále stejným způsobem vidění. Oproti tomu fotograf v tom smyslu, jak jsme o něm mluvili, se zajímá (podobně jako šachový hráč) o stále nové způsoby vidění, chce tedy vytvářet nové, informativní konfigurace. Vývoj fotografování, od počátku až po dnešek, je proces vzrůstajícího uvědomování pojmu informace: od lačnosti po stále novém stále stejnou metodou k zájmu o stálenové metody. Cvakaři a dokumentaristé však smysl „informace“ nepochopili. Vytvářejí paměti aparátu, nikoli informace, a čím lépe to dělají, tím lépe svědčí o vítězství aparátů nad lidmi…

Za filosofii fotografie – Vilém Flusser – strana 51 – 53

vydalo nakladatelství Hynek, s. r. o. v Praze, v roce 1994

7 thoughts on “Za filosofii fotografie – Vilém Flusser”

  1. Zaujal mě tento článek o „cvakařích“, „dokumentaristech“ a „fotografech“. Myslím, že by se s autorem silně dalo polemizovat. Já bych sám sebe podle jeho parametrů viděl převážně jako dokumentaristu, ale rozhodně si nemyslím, že by v tom byl důležitý můj foťáček, že bych snad fotil kvůli němu nebo byl jeho otrokem. Já sice možná fotím podobným pohledem, ale vždy se snažím co nejlépe zachytit dané místo – ale ne kvůli fotografování samotnému či automatice, ale prostě kvůli tomu, abych zdokumentoval, jak to na tom místě vypadá. A čím to udělám, to v tom není vůbec důležité – když jsem neměl ještě foťáček – a i poté – si třeba obrázky i kreslím, když to místo nejde vyfotografovat tak, jak by se mi líbilo.
    I když to tam přímo není napsané, z článku přímo čiší opovržení k „cvakařům“ a „dokumentaristům“, zatímco „hledači nových pohledů“, jsou bráni jako jediná elita – ale připadá mi, že to je jen velice zaujatý názor jednoho člověka a ve skutečnosti to může každý vidět úplně jinak.

  2. Je pár věcí, s kterýma jsem taky nesouhlasila, ale pak jsem přišla na to, že je důležité, z jakého pohledu se článek bere a hlavně z jakého pohledu se bere focení. Samozřejmě i já bývám „cvakařem“, který chce zdokumentovat výlet nebo nějakou akci, ale jsou chvíle, kdy fotím určitou věc s uměleckým záměrem. Nechci dokumentovat to, že jsem tam zrovna v té chvíli byla, ale snažím se na fotce vystihnout tvar předmětu, barvu, strukturu, vzor, linii nebo formu toho, co mě zaujalo. Záleží hodně na tom, s jakým záměrem fotku fotím a co s ní mám v plánu dále. U dokumentační fotky se snažíš vystihnout místo kde jsi a ukázat lidi, se kterými jsi tam byl, popřípadě jejich náladu, atd. U umělecké fotky záleží více na pocitu, který máš z fotky. Na tom, jak na tebe fotka působí.

  3. Když přistoupíme na uvedené členění, tak cvakařem bývám málokdy – protože já fotografuju lidi málokdy – když nepočítám akce, jako jsou Slavnosti královny Elišky nebo výlety s mými přítelkyněmi… :oD …a co jsem na kterém místě dělal, to z obrázků nečiší skoro nikdy.

    Spíš si myslím, že u mě převažuje dokumentační fotografování – ale já se hlavně snažím zachytit krásu každého místa, to, co ve mně budí krásný pocit… a ono je převelice těžké říct, co je dokumentování a co je hledání nových pohledů. Každopádně čím víc nad tím přemýšlím, tím více mi připadá autorova filozofie odtržená od reality.

  4. To je to o čem mluvím. Ty se snažíš vyfotit to, co v tobě budí krásný pocit. Já se snažím vyfotit místo nebo věc tak, aby to pocity vyvolávalo i v člověku, který tam nikdy nebyl. Pokouším se, aby lidi, kteří se dívají na moje „umělecké“ fotky cítili to, co jsem chtěla fotkou vyjádřit. Ne vždycky se to podaří a v tom právě spatřuji kouzlo uměleckého fotografování. Pokouším se o to, aby moje fotky měly námět a myšlenku. Někteří v honbě za obrázkem vytvářejí snímky, které často zabírají mnoho objektů nebo naopak ústřední objekt úplně postrádají. Výsledkem je špatná orientace diváka a zmatek, který odrazuje oko a nutí ho hledat vizuální uspokojení někde jinde. Když fotí 2 fotografové jednu věc, fotka nemusí vypadat stejně. Je to právě tím, jak dokážeš pracovat s prvky, které jsem zmínila v minulém komentáři. Všechny tyto prvky mají silnou symbolickou hodnotu – obvzlášť linie, struktura a barva. Právě tohle dělá fotku jinou. To, v jaké podobě a jaké prvky chceš na fotce zobrazit a jak s nimi dokážeš pracovat. Můžou být pociťovány buď jako měkké nebo tvrdé, přátelské i nepřátelské, silné i slabé, agresivní i pasivní,… Například můj včera zmíněný tulipán. Co jsi napsal do komentáře přesně vystihlo to, co jsem chtěla, aby divák při pohledu pocítil. Kontrast – mezi jarem a zimou, sluncem a škaredým počasím, něžným kvítkem a tvrdým špinavým městem. Je v tom vidět i moje nálada v ten den – špatná nálada, kterou dokázala ozářit jedna jediná maličkost…

  5. Tvůj komentář velice dobře vystihuje podstatu umělecké fotografie a její cíl – záměrně vyvolat nějaký pocit. A připadá mi, že ho vystihuje mnohem lépe, než článek, který jsi na své stránce uveřejnila.

    Když tak nad tím přemýšlím, tak u mě je to tak, že dostanu nějakou náladu – většinou dobrou – a tu se snažím nějak vyjádřit – někdy obrázkem, někdy slovy. Ale povětšinou nad tím nepřemýšlím vůbec a fotografuju živelně.

  6. Tome, asi jsme se do těch fotek nějak zamotali. Podle mě chce Flusser jen říct, že by se měl každej rozhodnout, co bude fotit. Když si chce někdo nafotit dovolenou, nemá to pak vystavovat v galerii. To je to stejný s dokumentaristou – ať svou práci prezentuje například v časopisu. Samozřejmě, že oba dva můžou někdy udělat snímek, který je pozoruhodný nejen obsahem, ale i ztvárněním. A o tom je právě řeč. Každý by měl umět posoudit, pro co je jeho fotka dobrá. Jestli jako doprovod k článku nebo do albumu z dovolené nebo fotku prezentovat jako umělecké dílo.

  7. Jako příklad nám může posloužit akce.hospudka.net a fotime.com. I když se na akce.hospudka.net snažím vybírat pěkný fotky, do umění mají daleko. jsou to jen fotky dokumentační, takové veřejné rodinné album 🙂 . Kdežto fotime.com je něco jiného. Tuto stránku beru jako internetovou galerii, kam by se měly vkládat jen fotky, o kterých si člověk myslí, že jsou výjmečné nejen pro něj, ale i pro diváka. Tady se posuzuje fotografova originalita, experiment nebo klidně i zkoušení fotit podle starých pravidel. Což mi připomíná, znáš fotografa Pinkavu? Ten se rozhodl fotit podle příběhů z Bible, legend i podle obrazů starých mistrů a řeknu ti, jeho fotky mají něco do sebe. Jsou sice mírně depresivní, ale nutí člověka k zamyšlení – a to nejen po stránce umělecké. vřele doporučuji 😉

Komentáře nejsou povoleny.