založit blog

Kde je má barva?

Za noci jsem ji ztratila

Zase úplně němá

Se svázanýma rukama

Bolí mě odcházení do mléčné mlhy

Kde není živého člověka ni anděla

Čeho se chytají ruce studené

A mrazivé

Úponků kdysi rozehřáté mysli

Paměti na vzrušení z výhně stavu

A po nich jen slabost a strach.

Pomoz mi, anděle, vypni se nade mnou!

Nechť tvé štíhlé ruce jsou pevné a dobré!

Pomoz mi, strážce, ať bodláky uvadnou

A vyjde ráno, jak miluji ho - modré!

Jsem malý vínek pro Pána svého

Malý péřový chuchvalec

Zadupaný těžkýma nohama tyrana

Jenž vyzkoušet musí mé lidství.

V červáncích bouření, v milosti dýmu

V litánii sváteční, v zemdlení rýmu

Je ještě velmi horké srdce

Servi ho z plátna podklesu

Učiň ho vichrem co věje k Ráji

A ono se vzedme

Zobrovští

…A jeden svět, kde se neutíká,
volná obloha co poprchá,
a jeden Bůh, co neuniká,
ne žádání, ne potucha.
A všady kde se s Ním otáčím,
tam všude můžu pevně stát,
a všady, kde to slzou smáčím,
tam všude můj Bůh má to rád…

Bůh se rodí v myšlenkách tíhy
v rosu proměňuje otřesy pláče
ve tvary pravdy hluboké rýhy
jak bílé a pevné na duši fáče
jsou Ruce Jeho,Hlas,Píseň, Nota
držím se pevně v oblaku míru
a bolest, sestra, sdílí to věrně
však roztává v krystalu věčného času

Jako poslední bytost mezi zelenými jablky

nechci kafe ale lesk laciných trik

spánek v kolejích a kolech

v soukolích

když vidím obyčejné občany

jak spí ve svátečních nedělích

cítím svůj svět

jak roste a vyhýbá se ponoru

zelené zory

sucho únavy ve vypraskalých zornicích

přikryje voda zprávy

ten rozlehlý můstek

své pevné základy kořeny

podpírá

vrůstám do země

má duše letí spolu

krásná moc

už vystrkuje parůžky

zbavená všech linek strachu

rozkvétá a mokvající shnilá baňka

odplouvá na potůčku z hvězd

zdravím tě, kráso průhledná

už nasazuju nové znaky

padat dovolím jen našim snům

do díry plné vody

panenská krajina

plná dřevorubců

ochotně přivítá

zanícené duše

když samým smutkem

neudržíš balanc

odpluj do parku

a vyhledej děti

rozplakej se na rameni

nejhezčího z nich

a zapomeň na to

že jsi matkou

která zapomněla usnout

jaké asi je

milovat konečnou zastávku

pro cestujícího bez lístku

nebo pro toho s cílem v půli?

nikdy jsme se takto neptali

nevyléčitelná frustrace

milovat vzdálené

koupat se v bolesti

a jet pozpátku vlakem

bájné květiny

milostné verše

nic tak banálního nečeká

na konečné zastávce

láska je tak vzdálená

a roste

roste

klasický sen v poušti

Marie se podívá do zrcadla

Karel se zasměje

opona mizí

těla se vzdalují maličké lyře

Den pro letce

bez křídel

nezná

světlo

a nám

je

tak

smutno

proč se ptáme

proč nemáme

lásku

bez výčitek

košík plný kytek

smutečních

a já zas jdu

a neznám pýchu

navzdory

tichu

nevím proč

Představte si, že plujete

na krásné lodi

zdviháte ocelové tyče

a kreslíte zářivé hvězdy

najednou přijde patron

a utrhne kytici plevele

co se stane?

život se zbortí?

kdepak

astronomická energie

rozpřáhne křídla

a vaše duše poletí

k maminčině dlani

proč se člověk bojí vlivů

které neochvějně a nedbale prostupují

jeho hlavou

proč utíká každé dravé

ruce

a slze

proč není ochoten

pojmout hrůzu

v její nejcelejší podobě

protože nezná

sladkost hořkého

a uniká trýzni

aby nebyl zhnusen

maličkostí