založit blog

Dvě obrovská okna

otevřená dokořán

tak dokořán jako rána v duši

vyzývají krásnou barvou

červenožlutou žlutočervenou

kape z okenic nádherná rosa

zamyká tvé radostné chvíle

do klece nepředstavitelné úzkosti

telefon je tak spanilý

a dráždí

reflektuje

pohledy z perspektivy skoroumírajícího

Až rozvláčná táhlá noha

udělá ten pohyb

až stane na pahýl konečnosti

co asi přijde

zbytek nebo klasická smrt

dech slábne spolu s anorexií

dvanáct tichých rohatých pánů

kolébají dítě vzešlé z otázek

z takových,  které ochromí

A to dítě

má zešedlou tvář

bolestivější je ono k nám

než jeho duše k tělu svému

Bodá do mě

netečností

a pachem cynické smrti

Reflex konečně  zaniká

a barvy

likvidují

poslední

pečeť

Zavřel si to

moc definitivně

krutost plastického sevření

ach Jano jak ty to dobře znáš

překrásný dravec klove

nemá z čeho

trhat kusy

materiálu

Jak je lehké stát se lehkým,

jak je lehké zabloudit,

když víme, jasně vidíme

svou tvář všude kolem sebe.

V každém kopci, vodě, lese,

hrdě moje tvář se nese,

když spím, když se probudím,

nic než sebe nevidím.

“Jdi, protože je ti určeno jít. Jsi hrozně silnej brouček. Prosím. Potřebujeme tě.”

Celý svět je obrácen směrem

k lesu

a na tobě je

sevřít býka v náručí

Drahokamy zraněné bytosti

nejsou jako všechny  jiné

jsou to kameny které

neznají klasický jas

svítí jen pro vyvolené

pouze černě nebo purpurově

Známe je my neveselí

a těšíme se z jejich tance

přestože okovy zoufalé

blízkosti

vylučují těšení se z jakékoliv

barvy

Přijde tak tichý

se stolistýma rukama

políbí mě

pro maminku

pro tatínka

zahalí nás střechama

Roztékají se plasmy

v nich starší hříchy

s bosýma nohama

vyzutá kopyta

dusícího robota

jsou dávno rozbitá

krví Jeho omytá

Světlo je v čase uspané

v dívání se

V depresích

stará

zichruju peneženky

a vítr do ticha

prozradí mé kapsy

pak sama  ve zlu

bez kříže sedím

a hasnu

bez příznaku

…A síla vzduchu

souputníků hustě modravá

voda hlubší než(li) ticho

vidíme spoečné výpary vlevo

vpravo mokrá tvář

vzpomínky takové jako něco mezi únavou a znechucením

sporé oděvy větví tancujících do noci

a síla vzduchu

potom aura procitnutí

stopy v písku asi Minotaurovy

a síla vzduchu

slunce se nám dere pod kůži

zpoceni zevnitř

slepí navenek a  hladoví

substance živoucího plukovníka

a domy hoří

a výheň kočičího moru

krajina suchá tone v listech podzimu

zvuky kroků nemocného

A SÍLA VZDUCHU…