30. Před puchýřem za puchýřem, nikdo nesmí stát
Úterý, Červenec 20th, 2010Sobotní ráno je deštivé. Kapka za kapkou sebou pleská o lešení, prudké poryvy větru valí vodu oknem do pokoje. Zoufale se mi nechce z postele, natož pak v devět, protože v deset vyrážíme na výlet. Vymýšlím jednu výmluvu za druhou, až si vzpomenu, že tu stavím na pověsti holky, co není z cukru, zatnu zuby a pěkně pravou RÁZ DVA. Uh. Pomalými pohyby rozlívám sklenici mléka, míjím misku s lžící plnou jogurtu a vůbec se pozitivně ladím na to, co mě čeká. Je deset hodin. Nikdo mi nepřešlapuje přede dveřmi. Hm? Sláva, třeba nikam nepůjdeme. Jedenáct hodin, dvanáct, jedna dvě…a už je tu (Jan). Sotva znatelně huhlá něco o Stefanovi a zpoždění a že prej za hodinku. Tohle mu přece musím dát trochu sežrat a tak hlesnu, že pětihodinové zpoždění je opravdu královská chvilka. Pokrčí rameny a jde si uvařit svoji klasickou snídani – lehce osmažené špagety, den předem připravené, anglická slanina a vejce. Bek. Ve tři přijíždí Štefan. Poté, co si k němu do auta naložím dvě bundy, tři mikiny, osm litrů vody a náhradní ponožky, se dozvídám, že jedeme vlakem. Bezva, nový zážitek. Pět minut ve vlaku, 3,9 Eura. A to se vyplatí. Kluci letmo vybalují mapu – musíme jít pořád doprava do kopce, to je jasný, a zase ji skládají. První německé vtípky směřované k obrázkům z křížové cesty ještě chápu, pak se pánové zakuklí do kolínského výraziva a mně nezbývá, než je čas od času prudit poznámkami typu: „Když něco chceš, musíš to říct česky, to snad chápeš ne?“
Cesta hezky plyne, plyne pořád do kopce, ale kluci neženou tempo, žvaní jak dvě báby a pořád si převazují tkaničky na pohorkách. Proto vlastně podnikáme tenhle výlet – mají je nové a potřebují je rozchodit před cestou do Švýcarska. Po několika odhadnutích směru na rozcestích (německá Turistika je vážně zaostalá organizační jednotka) a skutečně správném držení směru – neuvěřitelné, jakou mají intuici, přichází před zpáteční cestou vinicemi další překvapení. Hoši na kopci rozbalí batůžky. Svačina žádná, ale láhev červeného se objevuje hned. Nevěřím vlastním očím. Kocháme se výhledem na tři meandry Mosely, smějeme se disko rytmům přilétajícím z údolí.
Čas vyrazit. Sbíháme skalkami posetý kopec, který ostatní, normálně uvažující lidé, vystoupají spolu se sedačkovou lanovkou a opět pravou RÁZ DVA, musíme dál. V místě, kde potřebujeme začít nabírat ztracenou výšku, se tyčí plot. Kupodivu neslyším obvyklou větu: „To je v Německu zakázané..“ Plot rozebíráme (a už jsme za ním) a spravujeme a cesta je volná. Plot střeží malou stavbu, rekonstrukci tunýlku, před jehož vchodem leží krásně opracovaný kámen s nápisem 2010. Stefana napadá typická čechovina – bohužel, kámen je těžký a tak ho se sebou neneseme. Hned po prvním viničném převýšení jsme vlastně i rádi. Uf. Ale je tady krásně. Netajím údiv nad namáhavostí práce vinaře, který pečuje a hlavně sklízí v takových svazích. Šlapeme statečně, tempo se zvyšuje, Jan začíná chodit trochu postiženě. Má puchýř, sláva, rozcházení pohorek se daří. Náplast s díky odmítá – bůhví proč. „Asi nám ujede poslední vlak“.. Hm, no jo. Nikdo z nás v tu chvíli neví, kolik jsme vlastně ušli. Jestli 20 nebo 25 km? Jestli víc? Dost natolik, aby se mi dalších 10 km pěšky do Koblenz nechtělo. Máme kliku, ač to nevíme, stíháme ještě jeden spoj. Odrovnaní po pogrilování pár kousků masa usínáme.
Neděle.. Deset hodin odjezd. Z postele to jde o poznání lépe než včera. Tvářím se radostně, venku opět září, už tři týdny neodbytná, modrá obloha, bude to prima.
V deset hodin slyším zpoza dveří: „Žádný stres, žádný stres, pojď se s námi nasnídat.“ Ty jejich špekový nudle? Ani za nic.
Ve čtvrt na dvanáct mi dali sirku do zvonku. V kolejním pokojíku 3×4 metry cinkot jako rána palicí do hlavy. Přestože jsem před vchod vybíhala s vystrčeným prostředníčkem, rozdala jednu ránu do hlavy a druhou do pupku, remcali a remcali a: „Furt jenom zdržuješ, fakt hrozný, JEDEEM“. A? A nic. Auto nezažehlo, hehe. …No hned potom zažehlo 
. Ve skalách? Den jako každý jiný, návrat v osm, pěkně jsme se poměli. Freizeistress OVŠEM neni ŽÁDNÁ sranda, uznejte sami 
.
P.S. Celé lezení Jana pronásledovala bolest z roztrženého puchýře. Že náplast nechtěl? Na to už je můj ženskej mozek moc krátkej.
Kdy máš další zkoušku?..“
. Bože…ať už vypadnou a je od nich klid. Jaké rodeo by nastalo, kdyby vyhráli, to si VŮBEC nedovedete představit. A kdyby ve finále prohráli..?? Raději nedomýšlet. Myslím proto, že středa je ideální den na vypadnutí, tak držte palce.
. Zasa raz sedí v obývačke na zemi, pozerá dvd s nejakou rozprávkou a.. tvorí. Je to asi to najkreatívnejšie dieťa aké som kedy videla, neustále niečo maľuje, vystrihuje, kreslí alebo si prípadne číta. Dobre sme si to rozdelili..len škoda že na mňa “vyšla” úloha večného neposeda 
Je tu kráásně. Slunce se opírá do podemletého asfaltu z druhé světové, věci vrhají chladivé stíny, obloha na sebe nenechá mrakem sáhnout. Matka příroda nám dopřává už dva opravdu sváteční dny. Kdyby v tom tak jenom chtěla pokračovat… Zítra, totiž začínají prázdniny (čert ví proč) a trvají CELÝ týden. Juch. A já? Protože už tradičně nemám o čem psát, rozhodla jsem se, coby správný reportér, jít inspiraci pomalu naproti, naproti k vysílači, na který koukám z okna. (Tedy, koukala, než začaly přípravy na výrobu chladivých stínů.) Odchod před budovu byl velmi moudře uskutečněn v půl čtvrté středoevropského času (aby mě to aktivní sluníčko, přeci jen, nezabilo). Cesta necesta příjemně ubíhala…do pocítění touhy zkrátit si sedm kilometrů na jeden a to jak jinak, než přímo. Hluboko pode mnou (120 m) bylo ale, ach jo, slyšet zvuky dálnice, která se, jak ví každé malé dítě, přecházet nesmí. Jaké milé překvapení, když jsem zjistila, že se jedná o dálniční most a nic mi nebrání, pustit se dolů kopřivy nekopřivy, suťoviště nesuťoviště, hlava nehlava. Po prvním KAMSTOZASVLEZLA zděšení, mě cesta začala zajímat. Houštinami porostlé stráně byly místy zpevněny důmyslnými zídkami á la Chorvatsko, často zakončenými třemi, čtyřmi schůdky, aby z nich lidé nemuseli skákat dolů. Po tomto důmyslném projektu však došlo k vytvoření hustníku takového stupně, že se mu rozumná lidská noha raději vyhne. Ne tak ale moje! Když mě přestalo obcházení zítek bavit, náramně jsem si užila slézání pomocí nedalekých stromků – bidel a, říkejte si, co chcete, bylo to super (a co teprve při cestě zpátky – nahoru !). Po několika přískocích, podřepech a šlehnutích maliníku, jsem se ocitla na samém dně, kde zbývalo už jen přeskočit dno poslední – potoční, a hurá, už zase můžu stoupat vzhůru. A tak jsem podešla dálnici. 
Po opětovném nabrání původní výšky, se přede mnou otevřel výhled do kraje.
Na tomto posvátném vrchu se děly tak DĚSNĚ zajímavé věci, že vás o jejich popis prostě nemohu připravit. Traduje se o něm jak několik nepodložených báchorek o zřícení rytíře a šibenici, tak jedna podložená, z roku 1948, kdy se tu v hotelu (co už tu nestojí, protože se celý kopec nebezpečně bortí), konala Rittersturz-Konferenz. Nevíte jo?.. 
Nejnovější komentáře