Historie jedné školní lavice – vypravování
Jak jistě víte, naše planeta obíhá kolem slunce. Ale není sama. Přímo proti ní, ale schovaná za sluncem, obíhá planeta Měze. Není to ani blízko, ani daleko, zkrátka tak akorát, abychom o ní nevěděli. Jestli jste teď překvapeni, budete ještě víc, až vám řeknu, že na té planetě žijí lavice. Obyčejné, školní lavice. A tohle je příběh jedné z nich.
Na Mězi, v zemi zvané Kocourkov, v hlavním městě Zepra, se jednoho slunečného rána rozlehl hlasitý křik. Vycházel z místní truhlárny a byl přerušován povzbuzujícími slovy. Na svět právě přišla školní lavice. Pro nás by se zdála obyčejnou, ale pro její rodiče to byla ta nejhezčí a nejlepší lavice na Mězi. Narodila se do dobré rodiny, otec byl z rodu Tabulí, a matka princezna z Křídy. Dlouho váhali, jak svou lavici pojmenovat, a nakonec jí dali jméno Velpa.
Ještě ten den si Velpu přinesli z truhlárny domů, na svůj statek. Mladá lavice rostla jako z vody, a jak čas letěl, objevily se i první zoubky. To bylo bolesti, to bylo křiku. Ale zvládla to statečně, a když jí byly 4 roky, mohla jít sama ven a poznávat okolní svět. Našla si první kamarádky, dvě stejně staré lavice ze sousedství. Chodili se spolu koupat, hrály si na babu a na schovávanou, kradly třešně a jahody, na podzim se toulaly po lese a sbíraly houby. Staly se z nich nejlepší přítelkyně. Na potvrzení se nožíkem rýply do desky a poraněná místa na sebe přitiskly, aby se promísily piliny, přesně jak to viděli v oblíbeném filmu „Old Katedrahand a Vinetou“, natočeném podle románu místního rodáka Karla Saje.
Tato idylka nemohla trvat dlouho. Přišel den, kterého se všechny tři lavice obávaly. Musely jít poprvé do školy. To bylo křiku, breku a smlouvání. Tak Velpa poprvé zasedla do zbrusu nového dítěte, rozechvělou rukou si přitáhla svačinu plnou učení, aby ji měla u sebe, a nesměle se rozhlížela, jací jsou její spolužáci. Velpa, jelikož byla z lepší rodiny, šla na gymnázium, a protože její kamarádky šly na obyčejnou školu, marně je hledala ve třídě. Jak jí časem přibývalo učení, ubývalo zábavy s nimi, a nakonec se přestaly vídat úplně.
Postupem času Velpa zjistila, jaké funkce má dítě, ve kterém sedí. Na vrchu může psát tužkou taháky, nebo si tam může jen tak něco čmárat, jsou i tací, kteří nůžkami nebo kružítkem vyrývají své iniciály. Takové dítě má i kapsy. Tam můžeme odkládat aktovku, penál, sešity, veškeré odpadky, které vyrobíme během pobytu ve škole, můžeme do nich čmárat hloupé nápisy, nebo lepit samolepky a žvýkačky. Všech těchto možností si Velpa užívala.
Když znovu utekl nějaký čas, Velpa už byla starší. Měla za sebou první krůčky v oblasti lásky, nastupující puberta znamená nejen změnu hlasu a vzhledu, ale i zhoršení známek a první hádky s rodiči. Její dítě ve škole už zdaleka nepřipomíná to krásné, nové a čisté, které dostala při nástupu do školy.
Jednou seděla po škole u rybníčku se svou partou, když Zahon, nejstarší z nich, přinesl něco nového. Říkal tomu humariana. Taky řekl, že se to balí do cigaret a kouří, a že je to lepší než tabák. Tak hned jednu ubalil, zapálil, a poslal do kola. V kroužku mladých lavic se rozlehla opojná kořeněná vůně, kterou do té doby nikdy necítily. Když přišla řada na Velpu, dala si nejdřív jen trochu, ale potom natáhla plné plíce, a poprvé tak okusila drogu. Zdálo se jí skvělé, že stromy zčervenaly, voda vypadá jako bublanina a sluníčko posílá na zem takové zelené paprsky…Mezi stromy se na ní zasmála veverka a motýl sedící na kopretině vypravoval vtipy krtkům. Od té doby ochutnávala humarianu stále častěji, až jí přestala stačit.To už přestoupila na střední školu, kde měla praxi, a tudíž i trochu peněz. Dala je Zahonovi, aby jí obstaral něco lepšího.
Zahon obstaral, co po něm chtěla, a Velpa se zanedlouho stala závislou na bílém prášku, který si píchá do šroubků. To se projevilo i ve škole, kde dostudovala jen tak tak. Protože nemohla najít práci, rychle jí docházely peníze a musela si je obstarat jinak. Byla chycená při krádeži, a odsouzena do vězení. Bohužel, staré otrlé lavice, které seděly už poněkolikáté, Velpě pouze ukázaly nové způsoby, jak si ničit tělo, což se jí poměrně dobře vedlo. A tak místo aby vězení pomohlo, zafungovalo obráceně a Velpa se ještě víc vzdálila od normálních lavic.
Když opustila bránu nápravného zařízení, byla ztracena. Rodiče ji zavrhli, neboť je těžce zklamala. Její kamarádi byli rozeseti po celém světě, ale žádný z nich s ní nechtěl nic mít. Pro všechny byla tou feťačkou s rozpíchanými šroubky a všichni se jí štítili. Neměla peníze, přátele ani místo kam jít, a jediné čeho měla dost, byl hlad. Velpa se snažila nějaký čas přežít jako bezdomovec, ale když málem umrzla, usoudila, že je načase nechat svou minulost daleko za sebou, a že se chopí zřejmě poslední šance, jak se z toho všeho dostat. Dobrovolně se přihlásila na léčbu. A aby byla pro léčebnou skupinu skutečně zajištěna nulová možnost obstarání si drog, jsou takové skupinky posílány sem, na Zemi, a musí nám sloužit tak, jako děti slouží u nich, na Mězi.
A tak teď Velpa stojí v mé třídě, a každý, kdo v ní seděl, si rýpnul, ďoubnul, nebo aspoň tu žvýkačku nalepil, či dokonce nějakou hloupost napsal na lavici nebo pod ní. A Velpa to hrdě a mlčky snáší, protože musí. A jak tohle všechno vím? Velpa mi to sama řekla, protože jsem do ní neryl ani nečmáral. Zkuste se někdy zeptat své školní lavice, jakou má historii. Třeba budete poučeni jako já, neboť moc dobře vím, že takový příběh se může stát lavicím na Mězi, i lidem na Zemi.
tak jestli to někdo čte, pište… I třeba o čem byste chtěli číst dál…
Nejnovější komentáře