Ani nevím co napsat, když vidím ty fotky…

zkuste to za mě…

Psí zákony pro kočku
Trochu teoretických úvah úvodem
Stát je organizační útvar lidské společnosti, vytvořený k plnění mnoha funkcí, z nichž nejvýznamnější je úkol zabezpečení bezpečnosti, blahobytu a spokojenosti lidí, kteří v něm žijí jako jeho příslušníci. K zabezpečování těchto cílů používá mimo jiné zákonů.
Jistě je ptáte, jakou má tato učebnicová definice souvislost s nějakými “Psími” zákony a se psy vůbec. Má, a to významnou. Něco, co můžeme zahrnout do kategorie nazvané “Psí zákony”, zákony upravující vztah člověk - pes, které se periodicky objevují v historii lidské společnosti a jejichž četnost narůstá úměrně rozvinutí a úrovni této společnosti. Odráží se v nich také nárůst počtu chovaných psů i změna vztahu ke psům a zvýšení četnosti jejich fyzického kontaktu s lidmi. Cílem těchto zákonů je zvýšení bezpečnosti soužití člověka se psem a eliminace rizik a konfliktů, které při tomto soužití vznikají.
Potud se vše jeví jako žádoucí a v pořádku. Lidé přece mají právo cítit se bezpečni, nebýt obtěžováni a nebát se napadení nějakým nebezpečným psem. Zejména to platí pro děti, u nichž střetnutí se psem může zanechat psychické trauma, celoživotní zdravotní poškození nebo dokonce skončit fatálně, smrtí dítěte.
Jak to je v praxi?
Podívejme se, jak tato snaha vypadá v praxi, do jaké míry je efektivní a jak splňuje vytčený cíl - zabezpečení bezpečnosti lidí a obecného pořádku. Vznik zákonů snažících se vymezit pravidla soužití psa a člověka je velmi často kampaňovitou záležitostí, většinou, a lze dokonce říci téměř výhradně vyvolanou právě nějakým incidentem, poraněním či dokonce usmrcením člověka psem. Společenská a politická naléhavost vytvoření takového zákona výrazně vzroste zejména pokud je obětí incidentu dítě. Uplatňuje se tu i něco, co lze nazvat dominovým efektem, tedy že se po návrhu zákona řešícího pravidla držení a chovu psů na základě mediální kampaně okolo nějakého případu napadení člověka psem v jedné zemi přidávají další a další země s podobnými návrhy zákona, které jsou často jen variantou nebo přímo kopií prvního zákona. Statistiky dokazují, že nelze hovořit o nárůstu počtu napadení člověka psem a pokud uvážíme rychlý nárůst počtu psů, chovaných lidmi zejména v místech s vyšší koncentrací obyvatel, je trend dokonce klesající. Jejich četnost a závažnost následků zůstává daleko za jinými společensky nebezpečnými jevy, jakými jsou třeba zločinnost či nezodpovědní řidiči.
Ale žijeme v době médií, takže se o každém případu více mluví a média, a to i taková, která nejsou počítána mezi “bulvár”, se ochotně podobného případu chopí a zpracují jej jako drama. Vyceněné psí tesáky nebo krev prosakující obvazem jsou přece atraktivnější než třeba demonstrace neonacistů. Výsledný obrázek pak spíše hovoří o nebezpečnosti psa než o nebezpečném či neodpovědném jednání jeho majitele, který je vždy v pozadí. Média jsou už taková, senzace přitahují diváky či čtenáře a z toho média žijí. Není-li jiné zajímavější téma, z jedné senzace se snadno stane kampaň a to může být základem fenoménu “vytčeného nepřítele”.
Rozbuška jménem Hamburg
Právě takovým způsobem asi v Německu vznikl fenomén “bojových” psů. Iniciací byla kampaň, která se rozpoutala kolem nešťastného hamburského případu, kdy byl v červenci 2000 na školním hřišti školák usmrcen dvěma psy, americkým stafordširským teriérem a pitbulem. Prakticky celonárodní hysterie, živená obrázky vyceněných psích zubů a historkami o krvelačných “bojových” psích plemenech, vyšlechtěných a pěstovaných k útočení na lidi vyvolala v Německu společenskou zakázku na radikální akci. Řada lidem volených zákonodárců vycítila možnost zviditelnit se, blýsknout se jako muži činu a začali připravovat legislativu “konečného řešení” problému, který si na rozdíl od jiných daleko závažnějších společenských či ekonomických otázek troufali řešit. Psi se tak stali zástupným problémem a hromosvodem negativních emocí který defacto odváděl pozornost od ostatních problémů tížících společnost. Německá spolková vláda i vlády jednotlivých německých zemí se pod vlivem mediální kampaně následně rozhodly nemilosrdně zakročit proti četným plemenům psů, která byla označena jako celek za “nebezpečná”. Už nějak stranou veřejného zájmu zůstala fakta, kdy se třeba v hamburském případu nikdo v rozjitřené náladě nezabýval tím, že majitel byl asociální člověk, sedmnáctkrát trestaný a že nedodržoval soudní nařízení mít psa vždy pod kontrolou. Nikdo nedohlédl, zda soudní nařízení dodržuje a když došlo k neštěstí, veřejné mínění se obrátilo ne proti skutečnému viníkovi, ale proti zvířatům.
Hledání “konečného řešení” psí otázky
V principu u těchto “psích zákonů” jde o dva různé způsoby navrhovaného řešení. Jeden, označovaný jako BSL (Breed Specific Legislation - tj. legislativa rozlišující psy především podle plemene - na již od přírody hodné nebo zlé) nebo DDL (Dangerous Dog Legislation - zabývající se problematikou tzv. “nebezpečných psů” ve vztahu ke společnosti, tedy poté, co se nějaký psí jedinec projeví “nebezpečně”).Na principu DDL je řešena problematika “nebezpečných psů” v některých státech USA nebo v Anglii, kdy pes, označený za “nebezpečného”, je odebrán majiteli a soudy rozhodnou o jeho osudu. K utracení byl takto v Anglii odsouzen malý westík, který otravoval postarší sousedku štěkáním. Po odvolání byl jeho trest změněn a může být předán do jiného domova. Takové případy samozřejmě nejsou nic potěšujícího, ale jde víceméně o ojedinělé případy a ne o celoplošný zásah úřední mašinérie proti nějakému psímu plemeni.Výrazně nebezpečnější je druhá skupina legislativy, založená na principu BSL. Po příkladu Francie (zde zaměřeno na pitbuly a jejich křížence) a Německa (široký seznam nejrůznějších plemen psů) vznikly stejně nebo jen mírně méně radikální návrhy v Belgii, Holandsku, Švédsku, rovněž v několika státech USA a naposledy i ve Španělsku, podobný pokus byl i u nás nebo na Slovensku.V Německu bylo toto realizováno na principu BSL (většinou ve formě nařízení, v některých případech jako zákon), tedy že nebezpečnost psa je vrozená a již jeho původ jej činí zvířetem společensky nebezpečným. Vše bylo rozpracováno s typickou německou důkladností, ale výsledná legislativa se liší od jednoho spolkového státu k druhému. Tak třeba Severní Porýní - Vestfálsko má na seznamu nebezpečných psů 42 plemen, Sársko 3, Šlesvicko - Holštýnsko 11 a Dolní Sasko 14 plemen. Celkem je v různých lokálních seznamech vyjmenováno 49 plemen psů. Některé země vyžadují, aby psi absolvovali testy povahy, jejichž výsledkem může být i usmrcení psa, v jiných zemích tento test zbaví psa povinnosti nosit na veřejnosti náhubek. Za porušení právních předpisů jsou udělovány veliké pokuty (Západní Pomořansko až 10.000 marek, Sasko až 50.000 marek a Hamburg až 100.000 marek).Veliké nebezpečí BSL spočívá v tom, že nedokáže skutečně řešit problémy s nezodpovědnými lidmi, při čemž nepřináší fakticky nic pro zvýšení bezpečnosti a ochranu člověka před útokem psa. Postihuje prakticky pouze disciplinované majitele psů. Navíc ti, kteří chtějí psy zneužívat, hbitě nahradí zakázané plemeno jiným, doposud bezúhonným, a následně zkazí pověst i jemu. Další nebezpečí BSL je v tom, že nebezpečných plemen v seznamech není nikdy dost a tak se seznamy postupně rozrůstají. příkladem je nedávný záměr bavorského ministra vnitra přidat na seznam nebezpečných psů dalších šest plemen, mezi nimi i rotwajlera, kterému dokonce hrozí zařazení do kategorie 1 a tedy postupné vyhlazení.Psi, označení jako nebezpeční, jsou někde posuzováni stejně, jinde děleni na dvě, tři či dokonce čtyři kategorie. Někde jsou jako nebezpeční psi takoví, kteří někoho pokousali jednou, jinde dvakráte, někde je jejich údajná nebezpečnost dána váhou, jinde výškou. Zařazení do kategorie 1 znamená ve svých důsledcích počátek postupné likvidace plemene. Tito psi musí být i přes složenou zkoušku povahy v některých spolkových zemích kastrováni, je zakázáno je rozmnožovat, dovážet, prodávat či kupovat. Jejich majitelé musí žádat o povolení k chovu, které je jim často odepřeno, protože si žádný úředník nechce vzít na svědomí, že by schválil chov něčeho tak nebezpečného, jako je pes ze seznamu. Na toto povolení není žádný právní nárok, majitelé se tím dostávají do neřešitelných situací.Majitelé těchto psů nemohou do zahraničí ba ani v rámci svého státu jet se psem na dovolenou, neboť legislativa pozapomněla upravit podmínky pro návrat těchto psů do původní spolkové země, v níž je jejich dovoz zakázán. Totéž se ovšem týká i cizinců, kteří chtějí do Německa přijet na dovolenou nebo dokonce jen Německem projet do jiné země.
Bylo toto záměrem?
Jaký je výsledek praktické realizace této legislativy? Vyskytly se již případy poškození zdraví nebo úmrtí lidí, kteří kvůli uvedené legislativě přišli o svého psa (infarkt, sebevražda, fyzické napadení jinými lidmi kvůli psu, vedenému po ulici). Všeobecná hysterie samozřejmě iniciovala řadu násilných aktů jak proti majitelům, tak proti samotným psům - zastřelení, otrávení, probodnutí, ubití nebo dokonce upálení.

Tento popravený pes pronásledoval a zakousl volně pobíhající kočku
Podobné incidenty se neomezily jen na majitele psů “nebezpečných” plemen, ale i na ostatní. Napaden a těžce poraněn byl na ulici dokonce i slepecký pes hendikepované osoby. Došlo k usmrcení psů, venčených na ulici dětmi, jistě si každý umí představit následky na psychice dítěte, které takový hrůzný zážitek způsobí.

V řadě případů byl pes zastřelen policií. Jedna z obětí psí “křišťálové” noci.
Řada lidí odešla z Německa, zpravidla takoví, kteří si to mohli dovolit - majitelé firem, obchodníci apod. Některé rodiny přišly o domov, když byli majitelé psa postaveni vlastníkem bytu před volbu vzdát se svého psa nebo opustit byt. Jediným východiskem pro mnohé bylo vzdát se psa a odevzdat ho do útulku. Během uplynulého roku se počet psů tzv. nebezpečných plemen v útulcích zdvojnásobil, následně vzrostly i státní výdaje za nařízené kastrace a další péči o tato zvířata.Pomozme vězňům psího koncentráku!Na základě nesmyslných a krutých zákonů, které vyjmenované rasy psů postavily mimo zákon bylo v Hamburku v bývalých továrních halách nazývaných nyní”Harburger Hundenhallen” umístěno na 200 psů, kteří byli odebráni svým pánům, nebo kterých se majitelé vzhledem k neúnosné situaci vzdali. K odebrání psa přitom postačovalo sejmutí náhubku, uvolnění psa z vodítka nebo udání souseda.
Skladiště sloužící v Hamburku jako haly pro separované psy
Psi jsou naprosto zdraví, prošli dokonce i testy povahy . V Hamburgu není vůbec snadné testy povahy složit (zahrnují požadavek klidu před jiným dorážejícím psem apod.), takže jsou po povahové stránce opravdu bezproblémoví, jejich hříchem je pouze rasa.
vzorové psí “nápravné” koncentrační zařízení
Nepřipomíná nám to něco z doby ne zcela dávné? Psi jsou umístěni jednotlivě v malých kotcích, bez denního světla, hračky, přikrývky, bez kontaktu s lidmi nebo zvířaty, jen zřídka s možností krátkého výběhu venku. Někteří jsou v halách již 18 měsíců. Město Hamburg si haly pronajalo na dva roky. Smlouva brzy vyprší a s největší pravděpodobností nebude obnovena, neboť pronájem hal je příliš drahý, jedná se o miliony marek. V Hamburgu se objevují první diskuse, co si počít s uvězněnými psy. Padly i návrhy na euthanazii. Tu však - naštěstí - nedovoluje zákon na ochranu zvířat.

zachrání mi někdo život?
Protože jsou psi jsou naprosto zdraví a jak už bylo řečeno mají složené i testy povahy, neexistuje nic, co by umožňovalo sprovodit je ze světa, aniž by tím byl porušen zákon. Úřední mašinerie to ale jen tak nevzdá, konečné a definitivní úsporné řešení by jí udělalo dobře.

kontejnery “úředně” usmrcených psů ze zařízení poblíž Mnichova