Neviditelná kamera
Každé vidění je dramatickým počinem. Každé vidění je spjato s naším citem a tak se pouhý pohled stává přirozenou schopností tvořit.
Rozdíl mezi pohledem, který nám zprostředkovávají “tvůrci” a pohledem, kterým objevujeme nuance okolností sami, je zřejmý. To, čemu věnujeme pozornost, utváří náš vnitřní svět a to co nespatřujeme nebo z nějakých důvodů vnímat nechceme se stává předmětem naší představivosti. Ať chceme či ne. Přichází chvíle kdy zavřeme oči. To je možná skromný důkaz, že logika
Double vie de Véronique
Krzysztof Kieslowski předstírá vzpomínky.Vzpomínky těch kteří se dlouho rozhodovali aby přijali lásku i s patníkem místo náhrobku. Možná to byl vývojový článek celé generace mužů, kteří chtěli přirozeně nahlížet ženským pohledem do ráje a kroutit se v něm jako lakmus. Možná to byla iluze a záměrně nevyřešená hádanka ; pro mě to byl ovšem holý příklad, že poezie vítězí nad logikou až neuvěřitelně přirozeně.
✒
Na druhém konci Amélia z Montmartru, se stala příkladem žen nadšených tvarem retro televize a
Kauza Korade, pauza Chopin.
Poslouchat tak noviny. Jen šustí a namáhané oči se pokouší přervat i ten gigantický titulek ; “chorvatský generál Ivan Korade, který byl podezřelý z vraždy čtyř lidí, ve čtvrtek patrně spáchal sebevraždu poté, co jej policie po týdenním pátrání obklíčila v jeho úkrytu.”
~
V unavených očích pulsují slova, které je těžké přivádět k obrazu. Adrenalinem napuštěné stránky novin padají a všechny texty se na mokré podlaze pomalu prolínají.
Cítím zastavení.
Břinknutí na mém dně.
Vždy se něco jako
Napodobeniny
Naučme své stíny chodit na záchod !
~
Těsně před založením mých očí do černé obálky, před přeložením jinak tenkého polštáře pod hlavu, jsem na druhé straně postele uviděl obraz.
Běžně je to nahá sekretářka kterou potkávám na chodbě v práci. Ovšem tentokrát to byla nahá sekretářka kterou potkávám na chodbě v práci a podávala mi nůž.
~
Cítil jsem jak se mi obličej napíná v jeho ostří. Viděl jsem v odrazu oceli svůj obličej Bobeše, jak poprvé škrtá
Poe-sie
Ano. K založení blogu “poe-sie” mě nepřivedl jiný důvod, než představa zesnulého klasika Edgara Poeho, coby německé servírky, kterou častují starci v německé knajpě “sie.”
~
Havran nad jeho hrobem je černý jako zaseklá deska. “Never more” svou kulometnou palbou drtí jednoho klasika za druhým a příležitostí něco zachytit ubývá s digitalizací a obsahem chemických látek v hamburgrech zatlačujících prostor mozku do jediné černé tečky v obrovském internetovém prostoru.
~
Takové lehčí, bodové setmění ovládlo mé smysly a představa,
