Neviditelná kamera

Každé vidění je dramatickým počinem. Každé vidění je spjato s naším citem a tak se pouhý pohled stává přirozenou schopností tvořit.

Rozdíl mezi pohledem, který nám zprostředkovávají “tvůrci” a pohledem, kterým objevujeme nuance okolností sami, je zřejmý. To, čemu věnujeme pozornost, utváří náš vnitřní svět a to co nespatřujeme nebo z nějakých důvodů vnímat nechceme se stává předmětem naší představivosti. Ať chceme či ne. Přichází chvíle kdy zavřeme oči. To je možná skromný důkaz, že logika je jen pouhým zlomkem bytí. Nejen v tomto okamžiku vědomí funguje jako podtlak podvědomí, které zdánlivě automaticky dokončuje druhou stranu zdi naší ložnice, park za domem, v stoupajícím slunci se rychle zkrátí stíny a v jedné chvíli máme na dotek prstů … cokoliv. Jak reálné to je, či není, je bez nadsázky velmi vážné téma fenomenologie*. Stačí se jen zamyslet, jak by bez představivosti fungovala nebo vůbec vznikala matematika, jak bychom volili mezi hodnotami a jak bychom je stavěli.

Deprese velikosti.

 Není to jen jiný svět. Je to obrovské město budoucnosti a sociální experiment, který ve skutečnosti skrývá více než vůbec člověk člověku může prozradit. Korejský průliv jako trhlina v papíře. Na jedné stránce se slova kterým rozumíme, mění ve znaky s nejrůznějším zabarvením zdvořilosti a neopracovaný plech přechází v dokonalou chirurgii technologií. Neviditelná kamera každého člověka je hnána egem. Vnitřní svět mnoha japonců je plně vyčerpána požadavky cizích autorit, systémem, nekonečnou prací bez radosti z účelu, omezeními a povinnostmi na každém kroku. Úspěch je důležitý. Úspěch je životně důležitý, zatímco vlastní životní zájem splývá v davu. Bernhard Ludwig na téma sexuality prý poznamenal, že kdo očekává méně, má větší možnost být šťastný než ten, kdo očekává příliš mnoho.

Článek je v projektu. Pozn. k pokračování.

“Ego. Je člověk opravdu tím za koho se považuje, nebo je mistrem estetiky iluzí, které zakrývají naši frustraci ?”