Lenin

V roce 1946 vydal Zdeněk Nejedlý spis Komunisté dědici velkých tradic českého národa, ve kterém prokázal, že nastolení komunistické diktatury bylo odvěkým snem českého lidu.
Dospěl v něm k pozoruhodným závěrům: Dnes by Hus byl hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna nebo Václavské náměstí. A jeho strana by by byla velmi blízko, o tom můžeme být přesvědčeni, nám komunistům.

Roku 1970 jsem nastoupil do školy, jejíž fasáda dosud nesla stopy po kulkách bratrských samopalů hodných armád bránících nás proti záludným vnitřním přisluhovačům zla.

V jedné z prvních hodin třídní učitelka zjišťovala stupeň předškolních znalostí svých svěřenců. Mimo jiné se také zeptala, zda by někdo dokázal nakreslit hranice své vlasti. Přihlásil jsem se, neboť to jsem skutečně dovedl (mé tehdy oblíbené hračky byly mapy a atlasy, leckdy ovšem staršího data). Nakreslil jsem Československo tak, jak jsem byl zvyklý, s Podkarpatskou Rusí. Šokovaná učitelka mě poslala zpět do lavice, vzala houbu a rychlými tahy přebytečné území smazala.

„To Slovensko jsi udělal nějak moc dlouhé, chlapče,“ řekla jedovatě medovým hlasem špatně zakrývajícím zlost.

„Tam… tam už je Sovětský svaz, děti,“ dodala. „Ale to se všechno ještě naučíte.“

Takových přehmatů jsem během školní docházky udělal víc. Někdy v šesté třídě jsme se dostali k důkladnému výkladu druhé světové války. Naše napjaté tváře soustředěně sledovaly učitelku, která nás dramatickým hlasem zasvěcovala do dějin mýtického hrdinského období. Učitelka výklad přerušila dramatickou pauzou a s úlisným úsměvem se zeptala, zda náhodou nějaký náš příbuzný – otec, dědeček, strýček – nebojoval v Sovětském svazu. Zvedl se les rukou, mezi nimi byla i moje. To učitelku překvapilo natolik, že místo ideologický vyhovujících žáků vyvolala právě mě.

„Můj dědeček bojoval v Rusku!“ křikl jsem.

„Ne, ne, neříká se v Rusku, Rusko neexistuje – tvůj dědeček bojoval v Sovětském svazu,“ opravila mě.

„A v jaké armádě? Ve Svobodově, nebo snad přímo v Rudé?“ usmívala se učitelka mile na divného kluka, který teď, zdálo se, bude moci být rehabilitován.

„Můj dědeček v sovětském Rusku bojoval s wehrmachtem,“ vyprávěl jsem dál.

„V Sovětském svazu,“ vyštěkla, ale dál pokračovala smířlivě: „Ano,“ přikyvovala, „všichni jsme tehdy bojovali s wehrmachtem, a také s SS, zrádnými vlasovci, s Banderovci…“

„Ale dědeček byl vojákem wehrmachtu,“ vysvětloval jsem zaraženě. „Dědeček je Němec.“

Třídu přikrylo hutné ticho.

„Sedni!“ vyštěkla učitelka.

Poznámka: Nevhodné pasáže byly upraveny nebo proškrtány.

Ještě než jsem šel do školy, vytvořil jsem si jasnou představu o globální politické situaci planety, na které mi bylo dáno žít. Věděl jsem, že se na Zemi uhnízdil jakýsi démon, tisícihlavá saň jménem Krize. I když jsem ještě přesně nevěděl, co všechno to znamená, byl jsem přesvědčen, že svět lidí je rozdělen na říše Dobra a Zla, a takové rozdělení že je přirozenou vlastností světa. Věděl jsem, že stejně jako jsou hodní a zlí lidé, také státy, a dokonce celé kontinenty jsou hodné a zlé. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že svět pro svou černobílou podstatu spěje k nutnému střetu, ke konečné válce, ve které jedna ze stran zvítězí a celou planetu konečně změní v kompaktní názorově jednotný celek. Samozřejmě jsem chtěl, aby vyhráli ti hodní a svět dostal konečnou podobu ráje. Vždyť jsem přece žil v hodné zemi – o tom jsem nepochyboval. Jak mohla realita, ve které měli místo má matka, otec, bratr, mé hračky, pokoj a celý můj svět, být zlá. Při prohlížení map a atlasů jsem zjistil, že zlých států je na zeměkouli daleko víc než hodných. To mi vysvětlovalo, proč se náš svět dobra semkl do pevného svazku, obehnal se zdí a vystavěl mohutné vojsko andělů míru.

Je smutné, že se v naší socialistické společnosti najdou lidé, kteří bezostyšně fandí výstavbě amerického radaru na našem území. Této havěti v žoldu CIA evidentně nedochází, že se nacházíme v sovětské sféře vlivu a ke všemu důležitému si musíme vyžádat souhlas Moskvy. Dát zde prostor americkému radaru je podlou zradou odkazu soudruha Klementa Gottwalda, který si již tehdy uvědomoval, jak prozíravé bude, svěřit náš osud plně do rukou velkého bratra, než poklonkovat Spojeným státům, které z pozice imperialistické velmoci vykořisťují dělnickou třídu a na celém světě se hrubě vměšují do vnitřních záležitosti Rusů.

V současné době lidově demokratické státy, jako je Írán, Čína nebo Severní Korea pod vedením svých milovaných vůdců pilně vyvíjejí vskutku úžasné zbraně včetně raket dlouhého doletu, schopnými nést jaderné hlavice. Tyto zbraně budou přirozeně sloužit pouze mírovým a obranným účelům, zato radar je brutálním útočným nástrojem maniaků v Pentagonu, kteří nebudou váhat jej použít na ovládnutí světa. Jedině jeho odmítnutím zhatíme zločinné plány amerických imperialistů a podpoříme ledově demokratické státy v jejich nadšeném boji za mír a spravedlnost.

Navíc radar pro nás znamená obrovské nebezpečí. To, že si teroristé vybírají jako cíl svých útoků metro, letadla, obchodní centra apod., je totiž pouze propagandistická kampaň kapitalistů. Ve skutečnosti tyto ohavné akce páchají agenti západních tajných služeb. Opravdičtí teroristé zásadně útočí na pečlivě střežené vojenské objekty, například radary. A nejhorší je to elektromagnetické záření. Je sice pravda, že to samé záření vychází i z mobilů, které si přikládáme k hlavě, ale je také nutné vzít v úvahu, že mobily slouží ke snadnějšímu spojení proletářů a k šíření marxistických myšlenek. Zato záření z radaru je škodlivé především ideologicky, protože bude zneužito pro ochranu buržoazních elit před raketami z mírumilovných zemí, jedinou to hygienou lidstva.

A jak to vidíte vy, moji milí čtenáři?

Uprostřed všech možných -ismů,
bez jakékoliv náhody,
zvedl se vavřín leninismu
a roste mezi národy.

Uprostřed všech možných -ismů,
vítězí jeden jediný.
Nádherný vavřín leninismu,
ten který přepsal dějiny.