*
Hodiny zní
i kdyby se to o nich neřeklo
půlnoc se rytmicky skácela do čaje
chtěla jsem volat zamilovaného pána
než nadějnější je oplachovat si tvář
jara se mýlí, všeho nemálo je
pouť suchými lány
dobrá je
*
Nebylo možno zapomenout na mraky
těsně se tísnilo vytěsněné
byla noc
den prachu
***
Bez příčiny vyhýbající se lovu
nedozírný dravec, člověk sen
nechtící mít, dát, brát
odloučený od vší skutečnosti
zasunutý dole v jícnu světa
malý brouk
***
To je můj přítel, takový efemérní mág
bloud, doklepaný oharek
vyšinutý z dráhy světla
chce pít temné kávy
kouřit tabáky, nedostavět hrady
trmácí se, stříhá nit,
jehlu měnící časy
dálky chce obmotat
malost i milost znát
***
Ušlý zahradní pracovník
nakládá s přetištěnou měnou
mincemi z výlevek
dvacet let se sháněl po práci
v čimických zahradách květiny se tvářily cize
potopil to, nebylo mu do smíchu
***
Milý bloudící
skvrna časových objednávek z kafé světa
poznamenává hluboce další kroky
střílna pro nové romantiky
všechno se ztrácí
***
Dali byste mu možnost louky?
***
Velmi zřídka se odjistí červené granáty
měkké nohy, zabořte se v prsť
klidně se plavte
dna vstřebají
***
Potom přijdu
beze zbytku odsouhlasím parno
můj svět je můj nábytek
plátnem přikyju skoby
***
Láska
běh
úpění
Roků stín
bázlivý otec všech našich vin
spavý stařec, vínem nehybný
pomalu zírá po úsvitech
my jemu u nohou
malí, staří
nejasní neodborníci
čistíme boty
Proč nepostavili příbytek výčitkám svědomí?
po vyřčeném ano sahati na
pluh
neradno, blouznivý příteli
Výheň davu
potřebujeme se z toho nějak dostat
nadmoc zvyku se ráda staví matinkou
můj milý mi slíbí, že nebudu jejím otrokem
jeho kroky směle protrhnou hráze…
tříšť trýzně
velkorysost je obydlená
nech prach padat
odmění se ti zajisté
Vše zahozené rozkvétá, odešlá sítnice, ta která pojala v svůj krasohled mnohé pády, ztemněla na místě, na místě schůzek odložených věcí.
Jsou věci užívané dneškem, užívané pamětí a ty, jež pouštíme po vodě plynout.
Jeden člověk, přišlý z oblasti svobody, zapříčinil chvíli ostrých spojení.
Proč nemohu častěji ulpívat chůzí na oné vizionářské niti?
Na obyčejných věcech, dotyky tvých rukou proteplených, spočívá ta neobyčejná jistota, to velké a absolutní, které se na tebe smálo ve chvílích strachu. Jsi jemný člověk, proč na to zapomínáš, proč zahazuješ závoj, který ti byl dán při zrození duše? Mohl bys chodit tiše jako baletka, kreslit stopy podobné sněhovým vločkám, tvořit koruny královen lásky, žehnat umírajícím, ale ty se jen díváš, jak příležitost uplývá. Chceš být nevyřešený, neodhalený, ale při všem tak nahý a úzký, jak jen opovážlivost dovoluje.
Matka klidné čistoty tě učila chodit cestou rozbitých podrážek a nedovřených čelistí. Unikalo Ti skrze ústa a uši tolik zrádných znepokojení, žes mohl děkovat Bohu, jaká lékařka se tě to ujala. Výšiny, přepodstatněné dlouhým čekáním, jsi uzavřel do krychle prchavých zkušeností, leč ony chtěly se stát kánonem, učebnicí bosonohých dítek.
Buď smělým, také roztříštěné chvíle pojmi za vlastní, neboť mladý stožár láskyplné výhně stráví všechno – i tvé nikým nepojmenované přehmaty.
Milý zlatistý vánku, ubytuji tě ve svém koutku těla a věnuji ti k užívání veškerý jeho stín. Vyjevené zdi, potřísněná okna, vyzývavě rozšklebená sama na sebe, toť neupravenost po ránu, nedbalost ceny, kterou jsi mi dal.
Zažeň je do nevzpomínky, kresli po nich nová znamení.
Po tisíci minutách zmaru prosím tě, abys namaloval jisté tváře a nevyčerpatelná slunce do korun mého pozemského bydlení.
kamenný hrad
tísnivá schrána
neboj se jí, drž v ní klenoty
až zahouká zpráva
vyletí vrána
bude holubicí ušlapána
tak neboj se časnosti
zalévej sady
dej růžím potřebnou vláhu
pokrop palčivost zavoláním
na studené dlažbě
vykřesej schody
nemocný rád se na ně postaví
tvé sny, neduživé nebo chladné
nech rozmrazit svítáním
všechny, i ty nepatrné
nech projít nebe vítáním
nebuď sám
otevři hrad
někdo veliký tě má tak rád
že oživuje vnitřní zrak
srdcem se na něj můžeš podívat
(Autor sochy Louise Docker)
Smích srdce
střepy dní
svět ztrhaný, svět co není
svět srdeční
***
hrany dní
ptáci obraní
komíhají se na své cestě
druzi v ubohosti
hosté
***
takoví ptáci září kruhem světelným
uléhám v prach
šťastná a nedočkavá rodiny
můj sen se jiskří
pod zemí
***
v bílých barvách noci
zřím stéblo podané
není nemoci
pro oddané
***
mrak dívky zahalený okovy
rány světa svaté rány hojí
řekli jí
hvězdy potvrdily účastí
němé tušení
***
můj bledolesklý měsíci
jak vyjevený hlídáš
co malé děti na zemi
vše pro hru ztratily
mrazivý větříku, ovaň mě
rychle mi seber prach z tváře
klopím zrak, složená v nit
okrouhle se dávám poznat stínům
kdy vyjdou ta slunce, rozsvícená tajemstvím?
kdy z hlubiny země karmínový plod se zrodí
bílé fáče smíchu, přikrývka souznění
pevné nohy v uchozených cestách
září hvězda Krále
jen rozpomeň se na přátele žalmů