Laskavost rukou
Strašného rozpětí
Neváhá označit tě stranou
Abys šel
*
Minimálně zaujatým člověkem
Veřejně popraven pro všechno známé
A jsoucí něčeho
A někoho
*
Ne
*
Být s Bohem kvůli sobě
Bát se bytí
V Něm
*
Raději být papírem
Začernalým okrajem světa
A uprostřed dírou
*
Něž kdejakým popiračem světla
Zdrojem tíhy a prachu
Záhybným závojem který úhýbá
*
Šedivou škvárou
Není průhledu
Není možností k tahu
*
Všichni jsme zasypaní
Neskutečně strašní
*
Zářiví a ozařující zuřivci
Ξ Prosinec 23rd, 2009 | → 0 Comments | ∇ Zlaté |
Promlklé slzy na zemi
Upoutaly děti tiché
Travnaté trsy
Se zaleskly
Jako tůně
Skrze básně
Skrze tvrdé oblouky
Chce se mi spát
Je téměř nemožné uvěřit předložené realitě
Téměř zhoubné se poddat, ačkoli je to přímé
Nikdy nelze být mírný
A prožívat bezpečnost
Tisíce viklajících a zviklaných prstů
Co dávají na hlavu, kolem pasu a za krk
Toho se nezbavíš sám
Marno si vzpomínat na vodu, místa, kudy proudila, kam se usazuje
Hloubit jamky a jámy v paměti
Umožňovat přátelství
Hlavní je nechtít
Ostatní přijde samo
Proplazí se, až bude nevyžadované, jako staré zvuky nových telefonů s neočekávatelnými vzkazy
Jako suchá tráva, kterou jsi zahodil k výhni
Aby navždy přestala svědčit
Nebyla už tvojí družkou životem
Tehdy se konečně vysvětlí všechno
Rozpletou uzly nepředvídatelných zpráv
Nemírné proudy každý závoj rozkryjí
Budeš jistý
Jistý vším
Jako poslední slovo ze sna
Které oplácí svou návštěvu někde dávno
Kde není nic kromě cizích názvů
I.
Především nenacházím moudrost. Pak rovněž nenacházím
horu jiného, co bych nacházeti měl –
ale moudrost chybí především. Ona snad i chybuje!
Nerozumím.
Lidé nesou moudrost, a přesto jednají zbrkle,
ta tkáň, ty jizvy a sůl nanovo v nich,
to chvění pod zátěží –
jak to chápu, jak nechápu!
Jak se světem? Dotýkat se? Anebo nést?
Anebo obojí? Anebo hledět!? Tehdy se moudrost
dostaví určitě, ale i nebezpečí ze zahleděnosti?
Ale moudrost! Mírný kanoucí hlas,
hlas přejizvující,
hlas dítěte, jak někdy uzamkle uzamlkle promlouvají,
velmi zřídka –
ale jak to někdy dovedou! A ruky podání
a náslech, slyšení – ale naslouchat znamená už
pracovat,
a tedy opak zamlklého hledění!
Jak je svět tichý! Jak mi připadá! Jak mi
nepřipadne,
co by mi připadnout mělo, jaký odsouzenec jsem
z vůle do nevůle a z citu do pocitu, z podstatného
do bezvýznamu, je to hrozné,
matoucí, k nevydržení, ohroženo propasením,
mluvením ohroženo, ohroženo mlčením vnevčas –
a já bych všem chtěl napsat psaní,
jak je to skutečné! To jest s námi –
ale i bez nás!
Černě se zpívalo
mezi větvemi čistých bylin
vzduchem nemohl prolétnout
žádný hlas
***
Aniž by předem někdo
nesetnul tichu
s okázalostí neochvějnou
zimou polámaný
vaz
V jakých příčinách stojíme, odloučeni od Boží tváře, napnuti na nitích nevytrvalosti, tak daleko od vlastní Pravdy? V jediném okamžiku, kdy opouštíme nezaměnitelnou hodnotu, ztrácíme tisíce a miliony pracně vydělaných peněz. Pro jediný interval mezi úzkým sepětím a opuštěním Vyvoleného pro ubohé, neživotné mrhání srdcem, platíme daň, kterou později ani nepoznáváme. Svědomí, které se nechalo uspat, je horší než mor nebo faktický nepořádek, viditelný všem. Proč se soustřeďujeme na staré, opotřebované a neodolné kusy hadrů, když můžeme věčně přebývat v čerstvých a nezničitelných šatech Důvěry? Ptám se sebe, jak to, že na celé zeměkouli stojím zrovna na místě, kde je to nejméně třeba? Zrada není jenom to, co se dá vypočítat a vyměřit. Skutečná zrada není hluboký a nevědomý, ale přerývaný spánek, který jednou za čas vynoří hlavu ven, mdle zašpetá slova prosby, ale po chvíli zas zapadne, utopen v sobě, v ničem, v cizích botách. A trousí za sebou nenápadné, ale spolehlivě jedovaté stopy, tak sladké k následování, protože je dovede vytvořit každý. A vejde se do nich každé chodidlo. Daň, kterou splácíme za kamuflovanou zradu, často ani nepoznáváme, ale dokážeme se divit, že najednou našeho Krále není slyšet. Není to však on, kdo mlčí.
Když na své zvonce zavěšuješ tíseň
jsou marná všechna okna slov
tvůj stín tvá druhá hlava padá
unavená, sazí pokrytá
***
Bůh řekl – ty máš zůstat uzavřená
jsi studna, kterou zpečeťuji sám
Však jitro cvrkotem svým tence volá
zpěv sirén vichr pozvedá
***
Komu předat blýskající střípky
zkamenělé slzy andělů?
Zlatý písek tekoucí do sýpky
vím dobře, musí zůstat nepoznán
Malý člověk, nepožehnaný
s úžasem pozoruje
rozpadající se prach
z proláklin do nejhlubší propasti hlíny
z rukou se mu sypou sny
Tak užaslý
doplňuje kapkami stínů
nevyřčená přiznání
obludné skutečnosti
svá soukromá obcházená zjevení
NENÍ ČLOVĚKU DOVOLENO
posvěcován být a neposvěcovat
strašným černým stínem zahlazovat díry
sebou samým vypálené
vápnem stínání
Tvrdých prstů vězněm
nocí se těžko prochází
je-li nabarvena lháři
Není-li obklíčena pastí děr
mezi kterými už se těžko dovoláš
Bývá kouzlem, snem a hedvábím
mrtvým hobojem
Ve stech prstech
tam je moje sláva
když hvězdy potichu ukrajují zpěvu
tak v těch prstech si stříhám věno
nepřihlížejíc na velké díry v ozónu
přikrajuju
svítím sladce
někomu jsem to slíbila
V té široké rokli skoro smutně naházené poklady
zpronevěřené malé zázraky
Další stránka »