řekni mi Michale
kde jsi položil tu hráz na dobré chůze
jak je barevná a kolik dnes zastaví chyb
jen řekni červená masko, že jsme šlápli vedle
můj svatý, vzývám tě
nedívej se příkře když přeskočím všechny klacky od M.
a pokud mě někdo rozdrtí, ať to není dehtovým kloboukem
ať je to bystrou očnicí
Drahý dne, kolik nám zbývá spřátelených hodin, abychom unikli strachu, nebo aspon přehlíželi jeho drápy pokušitelské? Kdy půjde poznat záškodníka, v pableskujících svodech kdy nám odevzdá touhu používat srdce, brát naše do svých černých stínů a poroučet…Jako dlouhá trasa, jako nevymetené stráně pořád se mi budou zdát má původní jitra. Nechtěla bych přijmout cizince do svých světů, pokušitelem ho pouze označit, tot stacilo by k úplné odpovědi..Darem je mi onen slabý zrak, tehdy, když svítí a když rád by udeřil. Nemohu se bít s černotou, nemohu probořit stěny vládce špatného. Mohu padnout aby to neviděl. Aby nepoznal, že nepadám strachy z ďábla, že padám, abych zmátla čeledíny strachu. Jen dobrá síla může poznat, proč mluvím, cítí a chci. Špatná síla přihlíží. Přihlíží, v rukách pozlátko šílené, já však nejsem šílená, abych se řídila Ničím. Přivítám Světlo. Dál nežádám nic.
Miluji tě jako …
Z úst padají mi plameny
Rozhalené vlasy
Zapouštějí kořeny
Ve výhni času se rozpíjí
Vábení, láska,
Map píseň rozvíjí
Pod nohama klesavé žízně
Vpíjí do němoty úžasem
Admirál snů a výtek
Touhy povíjí.
Rozbolavělá milostnice
Kadeřemi praská
Z neslíbené odměny
Kajícnice chytrá.
Sta písní a popěvků
Miliony básní
Krusta citu proražená skvrnitým tyfem žádosti o nové.
A já jen jdu a jdu
Dál a dál a k tobě a k tobě
A sny a sny a já a ty
A neustále nenadálé.
Kam kročej svane širočinu šeříku
Tak hořec svine zátočinu hlohu
Kde jitro líbá vody píseň rulíku
Tam večer stíná hlavy zlého rohu.
Kde vřískot kachen udeří do milníku
Tam tlukot křídel vran se mihotne
Tak čápi nadnesení senem zimníku
Kde jejich srdce skřípe létem mohutné.
To zima poví kdy se smrštit do uhle
Jak kudy kam a proč dát jíní oči
Když tvoje vlastní tuhým vzlykem zarudlé
Se během usínání někam vzhůru stočí.
milostné šipky směřující dolů
nic mezi vrhy nic mezi slovy
konečností jarem vzatých stvolů
a vrány při dně i vrcholu krovů
Zdá se mi sen a snem se snažím
anesteticky umřít před úsvitem
černobílý orkán větrostoje
panenek bílý les strašidel
co zbývá než krásných slov průtrž v noci
chtíč alespoň předstírat zaujetí.
Ráno se kloní netečně zdravé
K právě dobdělému usínání
A tráva, mokrá, objala by
Šílenství, jenž ztratilo se.
Tak v červených bundách
A v sirých lovech
Zas obepnou mě větrostoje
Příkrovy dálných silnic jívy
Tvrdohlavost si vyprošuje
Už desátý pokus narodit se tiše
Zemřít bezhlesně pokrýt se sebou
Myšlenkou nehanbit, nevolat modly
A bíle padat bez úhony.
Má rád když prší líbezně
na hlavy hřibů za jara
a spínající větvičky
dech jepičího komára
sílo má
bezbřehá zelená
veliká radostná
namalovánko
Ty nemluvíš já nemluvím
otázek nemám, v Tobě spím
je mlha jaro noci stín
je mezi námi rosička
Jsou jisté okamžiky mezi námi
snad nepatrnosti, jež lomí svět
dva a dva tichá písnička
Ty já zelená zelená
Za takové věčnosti snad život dát
pro ně se hlava v patu obrací
kéž splývám s vodou v bílou řeku
nelítostných závratí.
slova vět jejich běžné šumy
jsou nic jsou vítr, padající z hor
písničko
jen zpívej tišeji
Starostliva barka….
mne nepomuze zadna smrt.
Hodiny a hodiny a tikani a tikani a beloba a caj.
slzama zakoupena krystalicka podoba mami
tati
zivota.
Milosti kraj, rosa garden a prvni den kdys mne rekl ze muzu zit! muzu dychat!
a ja, zavrenych oci jen dychala strach
hodiny tikani rytmoc pomoc konec
KRAJ.
mam te zase rada
verim
bud
uplne vsude sam.
Čí jsi úzkosti?
Nejsi Adama?
Prý dobrý básník musí mít dobrou formu
na dobrý život pevnou velkou formu
leží na zemi
na poli
poskládaný a rovný
zalehlý, stlačený
Pán strach
přísný, střízlivý, palčivý
oddaný, nehybný, zaťatý
rozvitý, stažený, kostnatý
Strach Pán
ten elegantní V.
Pane, pane, pojďte napsat dopisy
Ten pán jde nezván
a rozevírá stan
Má lásko, nezaháněj mě do zásvětí.
nesmím psát verše bez kontextu života.
Ten kontext hoří jak barokní srdce!
Letí, letí vzhůru do Tebe,
v tom světě kde z Nebe je jenom barva,
pálení a úžas ztráty,
tam chytám se kontextu cizích lidí,
spím, zatímco srdce se stravuje.
Milý, jdi odevzdat hodiny,
náš společný čas snědl vykřičník,
že plavání nehodí se k malým dětem.
Můj kontext je totiž schovaný.