Deníkový záznam
Ξ Srpen 4th, 2009 | → 0 Comments | ∇ Zlaté |
Je to každý den stejné. Vždy se znova dovolávám ochrany člověka, který ani nesluje svatým, ani neobdržel povolenku k zachraňování duší. Takového, který žil zrovna tak neohraničeně a zároveň velmi koncentrovaně, jako já. Který dobře znal ty věci, co se týkají nádraží, ty věci ohledně pevnosti v starých krajinách, ohledně lidí, jimž dáváme všanc celá srdce, i když víme, že tím podněcujeme hroucení se pravdy. Nebo o ranním procházení dobře známých oblastí, kdy najednou slyšíš více, než bys byl schopen v jakékoli výšině. Jeho jediným tajemstvím byly obyčejné slzy. Je nemožné tohle přenášet, věci mezi dvěma dušemi nesnesou žádnou skulinu pro cizí účast. Nekonečně mě těší, že architektura jeho příbytků, jež nemínil vůbec pro mne, snáší všechny možné otřesy světa. Že zpíváme dvojí píseň z jednoho nápěvu – on čistě, já mdle – však pod dirigencí stejné Královny. Že byl schopen neobrátit naruby Posvátnou zahradu ve chvíli, kdy cítil, že její správci nemohou připravit patřičný lék pro skutečně zmírající květy. Ba, že je svým milosrdným nástrojem ubíjeli ještě více, v nejsvětější intenci. Ani tehdy tento člověk nepodlehl pokušení, aby přesadil svůj květ do jiné zahrady, která již patří zahradníkům tmy. Možná proto je stále v mém srdci, v nepomíjející krajině, jejíhož konce poznáš jen z vlastního rozhodnutí.
Foto:http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Gentiana_kochiana.jpg