Hloubětín v hutích I. – Ivan Diviš, Umbriana
Ξ Říjen 23rd, 2009 | → 0 Comments | ∇ Antologie Sněžná hranice |
I.
Především nenacházím moudrost. Pak rovněž nenacházím
horu jiného, co bych nacházeti měl –
ale moudrost chybí především. Ona snad i chybuje!
Nerozumím.
Lidé nesou moudrost, a přesto jednají zbrkle,
ta tkáň, ty jizvy a sůl nanovo v nich,
to chvění pod zátěží –
jak to chápu, jak nechápu!
Jak se světem? Dotýkat se? Anebo nést?
Anebo obojí? Anebo hledět!? Tehdy se moudrost
dostaví určitě, ale i nebezpečí ze zahleděnosti?
Ale moudrost! Mírný kanoucí hlas,
hlas přejizvující,
hlas dítěte, jak někdy uzamkle uzamlkle promlouvají,
velmi zřídka –
ale jak to někdy dovedou! A ruky podání
a náslech, slyšení – ale naslouchat znamená už
pracovat,
a tedy opak zamlklého hledění!
Jak je svět tichý! Jak mi připadá! Jak mi
nepřipadne,
co by mi připadnout mělo, jaký odsouzenec jsem
z vůle do nevůle a z citu do pocitu, z podstatného
do bezvýznamu, je to hrozné,
matoucí, k nevydržení, ohroženo propasením,
mluvením ohroženo, ohroženo mlčením vnevčas –
a já bych všem chtěl napsat psaní,
jak je to skutečné! To jest s námi –
ale i bez nás!