Kam kročej svane širočinu šeříku
Tam hořec svine zátočinu hlohu
Kde jitro líbá vody píseň rulíku
Tam večer stíná hlavy zlého rohu
Kde vřískot kachen udeří do milníku
Tam tlukot křídel vran se mihotne
Tak čápi nadnesení senem zimníku
Kde jejich srdce skřípe létem mohutné
To zima poví kdy se smrštit do uhle
Jak kudy kam a proč dát jíní oči
Když tvoje vlastní tuhým vzlykem zarudlé
Se během usínání někam vzhůru stočí
Děkuji, Otče. Všechno, co se vě světě točí a mění, kýve a viklá, šíří a zužuje, to všechno je film, na který se můžu dívat s velkým odstupem. Vždycky jsem si přála mít jistotu, že alespoň jedna věc na světě zůstane taková, jakou ji spatřím poprvé. Ryzí a neměnná. Že v slunci lásky a dobra je srdce, které bude bít věčně, neporaženo žádnou chorobou nebo stářím. Doufala jsem, že alespoň jedna květina ze všech lučních zůstane krásná a svěží. Že alespoň jedno jezero zůstane útočištěm žíznivých bytostí. Teď vím, kam se utíká v bouři, jaký to je deštník a z čeho je ta střecha. Kdo jsou ti vlídní hostitelé, kteří se ujmou nejposlednějšího z posledních. Kéž sláva Tvého jména zastihne každý kout světa, jiné spolehlivé zdroje světel nikdo nikdy vyrobit nedokáže. Amen.
Stříškou jsi nám byl
my jsme lehce poklesávali
a kdy nám zase podáš ruce
a kdy se zastavíš a pohladíš čisté oči
Máme silné pocity tvých pokřiků znova tě chceme zaujmout
co teď, koho můžem zabodnout nožem a v noci překvapit?
mohl bys nám říci, kudy obejmout písky hor?
Zrak červeného, jak mu říkají síla nechce bojovat
nejradši by spal
proč koneckonců
každý hloupý člověk
musí vědět
jak dál?
Dobrý den!
zhasíná červená a budí se zelená
vypíná nádherná začíná malebná
odchází zmatená přichází strávená
klopýtá bílý pes padá na čumák hnědá fena
naše město studnice nepřeberná
v průvodu hlasitost klesá a stoupá
peněženka čas plná a skoupá
na ústech zalepen jas i stín
po pitkách plno výher i vin
na vlasech zpocené vzpomínky i vrásky kolem nehtů
buď vůně nivey či zápach dehtu
stejně to kráčí a nikdy se nezastaví
jedině hluboká konečná ho celý stráví
*
Hodiny zní
i kdyby se to o nich neřeklo
půlnoc se rytmicky skácela do čaje
chtěla jsem volat zamilovaného pána
než nadějnější je oplachovat si tvář
jara se mýlí, všeho nemálo je
pouť suchými lány
dobrá je
*
Vše zahozené rozkvétá, odešlá sítnice, ta která pojala v svůj krasohled mnohé pády, ztemněla na místě, na místě schůzek odložených věcí.
Jsou věci užívané dneškem, užívané pamětí a ty, jež pouštíme po vodě plynout.
Jeden člověk, přišlý z oblasti svobody, zapříčinil chvíli ostrých spojení.
Proč nemohu častěji ulpívat chůzí na oné vizionářské niti?
neskutečné ulice
záhyby šerých klop
dva andělé
třikrát jsem se pootočil za úsvitem
nohama podklesl, stanul
žasnoucí dítě ve velikém městě
zešednul jsem jako jeho dlažba
od té chvíle jen volám do daleka
smiluj se,
nenechávej mě zahynout
Ten, s kým šiju nové roucho, není netrpělivý.
Zanechal mě na vrcholku kopce, uprostřed rozdělané práce, nešikovnou a nejistou. Ale dobře ví, že můj zrak není slabý. Vidí, jak mohutně mě zaclání pohled na bílou hvězdu ryzího lesku. Vidí, že se usmívám. Staviteli hradu, příteli a dárce, klidně jdi na své cesty do dáli. Počkám tu tak dlouho, až seschne tráva, zežloutnou stromy a z mých kostí se stanou nedobytné tvrze. V té krajině se nikdy ničím nepohne.
Až se vrátíš, vezmi mě s sebou do teplých krajů.
Den pro letce
bez křídel
nezná
světlo
a nám
je
tak
smutno
proč se ptáme
proč nemáme
lásku
bez výčitek
košík plný kytek
smutečních
a já zas jdu
a neznám pýchu
navzdory
tichu
nevím proč
Představte si, že plujete
na krásné lodi
zdviháte ocelové tyče
a kreslíte zářivé hvězdy
najednou přijde patron
a utrhne kytici plevele
co se stane?
život se zbortí?
kdepak
astronomická energie
rozpřáhne křídla
a vaše duše poletí
k maminčině dlani