Čas je teplo
Světlo a doteky.
Chodí ulicí
kroky se sčítají
navzdory učení někam
dochází
nalézá cítění
Jenž pro sebe samo zjevuje se
v ledví.
Pravdaže;
Srdce je celé, to s nocí přijde
vedví.
Pochroumání těla, které
dnem chystalo se
k prozření
nelituje rozhodnutí
že vydalo se vstříc
tomu,
co prý není.
Že nestřízlivost iluzorní snění
a nic, nic napořád, jen chvění.
V tom chvění však třepot nejjasnější stane.
Třepot moci čarovné.
Ticho není nicotou.
A diagonály lidských mýlek
Nepovažuje za parodii
Než houpá se s nimi v jeden tón
Dvou věcí
Společně zasnoubených
Mile sobě.
A naposled chlácholí druhého jeden
V kolébku jíní se zavřeli středem.
Svým mámením
Kruh svírá.
Kde je má barva?
Za noci jsem ji ztratila
Zase úplně němá
Se svázanýma rukama
Bolí mě odcházení do mléčné mlhy
Kde není živého člověka ni anděla
Čeho se chytají ruce studené
A mrazivé
Úponků kdysi rozehřáté mysli
Paměti na vzrušení z výhně stavu
A po nich jen slabost a strach.
Pomoz mi, anděle, vypni se nade mnou!
Nechť tvé štíhlé ruce jsou pevné a dobré!
Pomoz mi, strážce, ať bodláky uvadnou
A vyjde ráno, jak miluji ho - modré!
Jsem malý vínek pro Pána svého
Malý péřový chuchvalec
Zadupaný těžkýma nohama tyrana
Jenž vyzkoušet musí mé lidství.
V červáncích bouření, v milosti dýmu
V litánii sváteční, v zemdlení rýmu
Je ještě velmi horké srdce
Servi ho z plátna podklesu
Učiň ho vichrem co věje k Ráji
A ono se vzedme
Zobrovští
trávení pocitů
začíná se na zahlazené ploše
střepy neúmyslných brzd
pojivo pláče, který vlaží nedostatky
v tu zem, černě nekypřenou
olej mistrně připravený
úl tíhy
kde se na okamžik zrnitě rozezvučí včelstvo
ještě spí
nežně kolíbané rukou Pravdivého
na střízlivých nebesích neuvidíš jediného mráčku
pět jehel se sklání
aby rozhalilo
kudy z duše prostupují vrány
ptáci z uhle a křemene
zobany jiskrné
jen vlastní srdce zkoumající
vystup ven
slýchával jsi za dnů
po večerech vleklo se to se zdí
stále jsi tady
nezměněný, tvrdý a suchý
žlutě
barvící se vlasy
na neberozeklané úsměvy si čekáš
dvé suchých dlaní sklopených
cesta domů
jsem v ose
spím v srdci slunce
rozvaliny schodišť, černé řeky
nic z toho nebylo stvořeno
abys na tom zhasnul
a když, tak nepadej sám
spatřená krása
dech dvou laní
jímá tě z prachu
bratře
v posledních tónech mizivé písně
skládám se v uzel únavy
z vějíře snění
narůstá ticho
všemocný vládce nadějí
sklopená víčka
shořelá tísní
zas pouť svou tajemnou konají
a v říši
kde nikdo nestíhá věčně
hledají klasy modrozlaté
sny bloudivé
šeré i jasné
úderem křídel jitřního ptáka
prchají
v toulec svítání
Ranní rosa
pitná hladina
víc modrá než ruměnná
slila se v dlaně
odevzdaně
***
Mokro stromy šustí
rákosím se ovíjí
dnem poletucha chrastí
mír očí hranostaje
jí nedopsané zprávy
polednem přikrývá
rudopisné oleandry
***
Krystal bydlí v šalvěji
vůní se otírá myšlení
trojmocná bázeň sil
chýlí se v klanění
jas blesky ztrácí na poli
hvězd jitřních v naději
***
Trofej spáče
milované pokoje
suchých bytů
a jádro květiny
nářku
kdo zaslechne flétnu
***
chrpy spí
záblesky topolů
na mžik pravdy
azurově lesklé jesle
maminčiny veřeje
veřejné sarkofágy
sálání
Stát vězněna na podpalubí
svým stínem ojíněna
tavit
rychlovarné průtahy
dvě překročené míle
slávy
úlek,
zvláštnost procitání
jen jitrem
křísit zázraky
od nepaměti
povolaná
hasit vznícené otepi
hrst hlíny
rudozlaté
tři
nebo čtyři životy
do dna,
pít a neodlévat
myš dravce předchází
v stín temna
utoulává třmínky
kalevala karavana.
Mlčení se zavleklo do zdí
uvnitř těch labyrintů kvetou zahrady
nadnáší se alegorie
spjaté dvěma lany v líbeznosti
myšlenky jihnou krásné
jitřní rozhodnutí
duševní pravda
čistota výhně
skok do neprázdna
Byla jistě maličká
tenká, vskutku uzoučká.
Nelákala, nevolala
jen se libě vystavila
podzimnímu vánku.
Na dolet
a na dosah
tobě i skřivánku.
Ale ty jsi přišla
zahloubaná do pseudonitra
že sis ani nevšimla
naděje jednoho jitra.