Člověk by rád dosáhl zeleně
čerstvé třídy vzepnutí
nad obtěžkanost zlým úmorným pískotem
přetížení.
Člověk rád položil by své horké tělo do bystřiny
postavil se proti sobě
v čirém odhodlání
unikl výhni.
Mlčenlivé duše vědoucí
zamykají tiše
krajinu tklivou
pro tebe, který klopýtáš.
Zahraj mi, obláčku
čekám na pozdravy kapek!
Nikdo mě nečeká
nevyprovází.
Rosa nebeská
k pouti mi schází.
Suchýma nohama
vyhloubím jamku
vlčí mák poroste
k Božímu stánku.
Kapalina se
Vleče
V kapsách jí
Mám deště
Louže
Mraky
Prsk
Prasklo to
A on se zjevil
Jednou fackou
Srazil mou
líc
Do monstrózního
procitnutí
Jaké jsou povětrnostní podmínky
Této nové bouře?
hledala jsem tě v černých snech
nalesklé hlavy vylétaly z mlh
tvá pozvánka zapadla v závoj
Našlapané hmoty
Jest ohromné předvídat
Že mírní milenci uhnízdí v cele dnů
Každý do vlastní zeleně
Na okně, vystavená silám přeháněk
přetavená víra ulétá
Nosím vůli v krůpěji
Rostoucí průzevy
Nedozírná moc
Splývám s vodami
Netrpím
Manipulován, navždy manipulován
zůstáváš ponechaný napospas
a hoře nejsou platné
protože jsi obnažený
a tak holý
jak jen můžeš být
a nic nepřekrývá tvou úzkost
kromě clony zapomnění
která stojí mezi mnou a tebou
víš, že jsem tvoje zkáza
a necháváš mě proniknout dolů
necháváš mě přejíždět po
linii důvěrných slziček
a já tě vynechávám
až z únavy spím
a zbude jen ta clona.
Proč jsi jen stopa
Ty nepoznaný drahý
Na střípku tancuješ
To já jsem tě čekala v metru
A na hoře a v spodních proudech
To nás bolely nicoty
Jestli jsi zapomněl
Tohle nikdy nebude vyhráno
Dal jsi mi svět složený z papírů
Zatímco kosi tančili kosí
Pamatuju si své mokré nohy v ledové zimě
Svázané do kamaráda
V tři provazy nesčíslných uzlů
Zamotány ležely ve tvých vlasech dokud se nerozednilo
Ale on je můj duchovní hrdina
Jeho bolestí nepohrdnu a on moji nevyhojí
Jsme jedno
V noci když stopy rychle blednou a přání
Se trhá na kusy krví chudých srdcí
Jsem dívka s velikými cíli
Jedním z nich je pojmout v srdci žal otců a dětí
Chodících po stejných provazech za stejných šer
Dokud bude déšť se valit
Tyhle sny se udrží na hranách očí
Zalepím je vzpomínkou nekonečnou, kterou
Jsi mi dal poprvé a nikdo neví
Že byla důležitá
I když se to neříká!
My vzbudili jsme se
jaro rozkypělo miliony par
vzbudili my se do rána
seděli po zábradlích časně
ráno se dívali k vodě
v kruzích odlesků ulpívaly
myšlenky jak kruté koláče
jak bývají, jsi-li sytý
My probuzeni byli a dál jsme jen už spali
protože to důležité uteklo
pro jednu tu hodinu rozbřesku jara
všechno jsme pohřbili
byli jsme dva a pak taky více
smáli se hlavy nás bolely
než přišlo na mysl každému tohle
my neuvidíme neděli
jsme zpocení, hloubaví hlupáci
pro které déšť nepadá a rosa nesvítí
v srdcích nám žíhají komety
co příliš dlouho jsou zhasnuty
my chceme ty city, které má král
chceme být čistě nevinní
jak obrátí růže do černoty tvář
už zase se stáváme komíny
my zelení, životem zranění
v kalužích chladíme dutiny
pro steré nudné hodiny
trpkého života kreslení
Miluji tě jako …
Z úst padají mi plameny
Rozhalené vlasy
Zapouštějí kořeny
Ve výhni času se rozpíjí
Vábení, láska,
Map píseň rozvíjí
Pod nohama klesavé žízně
Vpíjí do němoty úžasem
Admirál snů a výtek
Touhy povíjí.
Rozbolavělá milostnice
Kadeřemi praská
Z neslíbené odměny
Kajícnice chytrá.
Sta písní a popěvků
Miliony básní
Krusta citu proražená skvrnitým tyfem žádosti o nové.
A já jen jdu a jdu
Dál a dál a k tobě a k tobě
A sny a sny a já a ty
A neustále nenadálé.
Kam kročej svane širočinu šeříku
Tak hořec svine zátočinu hlohu
Kde jitro líbá vody píseň rulíku
Tam večer stíná hlavy zlého rohu.
Kde vřískot kachen udeří do milníku
Tam tlukot křídel vran se mihotne
Tak čápi nadnesení senem zimníku
Kde jejich srdce skřípe létem mohutné.
To zima poví kdy se smrštit do uhle
Jak kudy kam a proč dát jíní oči
Když tvoje vlastní tuhým vzlykem zarudlé
Se během usínání někam vzhůru stočí.
milostné šipky směřující dolů
nic mezi vrhy nic mezi slovy
konečností jarem vzatých stvolů
a vrány při dně i vrcholu krovů
Zdá se mi sen a snem se snažím
anesteticky umřít před úsvitem
černobílý orkán větrostoje
panenek bílý les strašidel
co zbývá než krásných slov průtrž v noci
chtíč alespoň předstírat zaujetí.
Ráno se kloní netečně zdravé
K právě dobdělému usínání
A tráva, mokrá, objala by
Šílenství, jenž ztratilo se.
Tak v červených bundách
A v sirých lovech
Zas obepnou mě větrostoje
Příkrovy dálných silnic jívy
Tvrdohlavost si vyprošuje
Už desátý pokus narodit se tiše
Zemřít bezhlesně pokrýt se sebou
Myšlenkou nehanbit, nevolat modly
A bíle padat bez úhony.
