Narodilo se to samo
malinké
ve ztichlém vlakovém kupé
v nejčernější noci
s nejměkčími stíny
s nejfatálnějším rozřešením
před nejtvrdší skálou
mlhovitě vzpomínalo na nic
mlhovitě volalo něco
zřetelně však popíjelo z poháru noci
duchem na vesnické diskotéce
duchem v Berlíně
tělem doma
s otazníkem
Vlak je tak chytrý
tak měkký
a půlnoc v něm tak hladí
Táta přišel a rozsvítil ten lampion
co mě zavřel
a svítí teď tak krásně
jako svítím já
Doutníky mlčí
dávno jsou tiché
vypovídají však o nedávno pominulém štěstí
jízda šumí měkce
víčka padají
oteklá jak zimní zajíc
tvář je napjatá
ruce dokořán
jediná moc
je noc
Záchodky na nádraží
tam, kde jsi poprvé
tam, kde prožíváš to, co potom myslíš vždy a napořád
tam je světlo tak jiné …
než venku
pod křídly
za oponou
tam jsou ženy
které skoro vědí
jak milý jsi tam
a jak zrůdný teď
kde je světlo špatného procitnutí
kde je noc bez děsivého drápu
kde je život bez zámku
s pachem venkova
s vůní shnilých brambor
Berlínské záchody milují špatná procitnutí
přetváří tě v jiné zvíře
vlak šumí
dlouhá žena vrávorá
je krásná
a černá
z teplých peřin a dek nezkaženosti
z třpytivých vizí a dávných vzpomínek utopených v moři
vylézá sám pán špinavých ulic!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Až rozvláčná táhlá noha
udělá ten pohyb
až stane na pahýl konečnosti
co asi přijde
zbytek nebo klasická smrt
dech slábne spolu s anorexií
dvanáct tichých rohatých pánů
kolébají dítě vzešlé z otázek
z takových, které ochromí
A to dítě
má zešedlou tvář
bolestivější je ono k nám
než jeho duše k tělu svému
Bodá do mě
netečností
a pachem cynické smrti
Reflex konečně zaniká
a barvy
likvidují
poslední
pečeť
Zavřel si to
moc definitivně
krutost plastického sevření
ach Jano jak ty to dobře znáš
překrásný dravec klove
nemá z čeho
trhat kusy
materiálu
Jak je lehké stát se lehkým,
jak je lehké zabloudit,
když víme, jasně vidíme
svou tvář všude kolem sebe.
V každém kopci, vodě, lese,
hrdě moje tvář se nese,
když spím, když se probudím,
nic než sebe nevidím.
Celý svět je obrácen směrem
k lesu
a na tobě je
sevřít býka v náručí
Drahokamy zraněné bytosti
nejsou jako všechny jiné
jsou to kameny které
neznají klasický jas
svítí jen pro vyvolené
pouze černě nebo purpurově
Známe je my neveselí
a těšíme se z jejich tance
přestože okovy zoufalé
blízkosti
vylučují těšení se z jakékoliv
barvy
Přijde tak tichý
se stolistýma rukama
políbí mě
pro maminku
pro tatínka
zahalí nás střechama
Roztékají se plasmy
v nich starší hříchy
s bosýma nohama
vyzutá kopyta
dusícího robota
jsou dávno rozbitá
krví Jeho omytá
Světlo je v čase uspané
v dívání se
V depresích
stará
zichruju peneženky
a vítr do ticha
prozradí mé kapsy
pak sama ve zlu
bez kříže sedím
a hasnu
bez příznaku
…A síla vzduchu
souputníků hustě modravá
voda hlubší než(li) ticho
vidíme spoečné výpary vlevo
vpravo mokrá tvář
vzpomínky takové jako něco mezi únavou a znechucením
sporé oděvy větví tancujících do noci
a síla vzduchu
potom aura procitnutí
stopy v písku asi Minotaurovy
a síla vzduchu
slunce se nám dere pod kůži
zpoceni zevnitř
slepí navenek a hladoví
substance živoucího plukovníka
a domy hoří
a výheň kočičího moru
krajina suchá tone v listech podzimu
zvuky kroků nemocného
A SÍLA VZDUCHU…
Jeho oči zkoumají
divné jsou a pomalé
co se za nimi skrývá
vlk nebo štěně ospalé
nevyznám se v jeho tváři
zkoumá, hledí divoce
a když zvedne krovky, vzlétne
pak mám ho za pitomce
Další stránka »