KADEŘE VÍLY ALENKY
Ξ Červen 8th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Skleněné |
Přestalo pršet
Alenko
To je tím, že očka
Už jsou prázdná
Duše nebolí
Když není
Tak co budeme oslavovat
Příchod jara
Nebo odchod zimy?
Myslím si,
Že je ti to lhostejné.
Noismus
Ξ Květen 23rd, 2008 | → 0 Comments | ∇ Skleněné |
černý vlasy jsou helma maličkých
zastíní drahokamy na přetavení
zlatník nemá šanci
vydělat na lidech
padaj po tváři jak kapky vody
kapky vody léčivý
spadlý z jahody
černý boty jsou pařátky
zvířátek v nižší hierarichický rovině
zaklesávaj se do země
poštolky na ně nemůžou
ohnivý oči jsou hvězdice na suchu
čekají na déšť z vysokých nebes
jsou otevřené
tak do nich kape
černý malý lidi vždycky věděli
kde se zavírá naposled.
Jednodenní
Ξ Květen 23rd, 2008 | → 0 Comments | ∇ Skleněné |
Dobrý den
a ještě jsem ani nedorazila
a zase šála
dneska se budou běžet závody
jim bude jedno, že spíš sám
jim bude stejný, kdybys letěl a kvet
jsou nejhezčí zelený zahrady
užitky snů, vykvetlých jitřně a dobře
jen dál, kolego střihači!
Poniklé ulice vždy šedé barvy
mají jednu výhodu,
to, že pod tvými kroky stále stojí
rozbije je možná slunce
ale ne to nebeský
to druhý, kterýho se nebojíš.
žebříky od děvčátek postavené
lepí lepicí lepenka
máš hodně roků
všecky k něčemu
nory nás jámy sypkých let
vlastní v duši oči lidí
jen si do tý jámy vlez
je tam dávno, co těší
zaklapni se víkem
neumřeš.
***
Ξ Květen 19th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Skleněné, Sny |
ještě jeden den, jsem blíž a záře je čistá. kamaráde příteli, má jiskro. vyzpívála jsem ti takovou skladbu, vyšla z hloubi srdce, tam přesně, kde začíná tepat a kde se sváří do rubínova. přesně na tom nejčervenějším místě bije střed růže, otevřený do sladkých chórů, které každé ráno ty slyšíš, můj nejmilovanější a nejpěknější, který nezemřeš, nezbledneš, mostem jsi velikým. ano ty jsi to byl, ty jsi ten potok, ten pramen, studánka z nespavostí vynořená, aby dítě obejmula, aby korunovala sladkost lásky. Jsi veilký, ach větší, než co já si myslím, že je velikost. otevíráš své komnaty, jedna přímá, ale vlahá, tam oči, ale ne zornice, světla věčná. do světel se vchází malým otvorem, stlačit se do trpasličí podoby a vejít, jaký sen, jaká krása. únava je bezpečně zahalena v pléd síly naděje .
Rodina
Ξ Duben 25th, 2008 | → Komentáře: 3 | ∇ Skleněné |
Drahý dne, kolik nám zbývá spřátelených hodin, abychom unikli strachu, nebo aspon přehlíželi jeho drápy pokušitelské? Kdy půjde poznat záškodníka, v pableskujících svodech kdy nám odevzdá touhu používat srdce, brát naše do svých černých stínů a poroučet…Jako dlouhá trasa, jako nevymetené stráně pořád se mi budou zdát má původní jitra. Nechtěla bych přijmout cizince do svých světů, pokušitelem ho pouze označit, tot stacilo by k úplné odpovědi..Darem je mi onen slabý zrak, tehdy, když svítí a když rád by udeřil. Nemohu se bít s černotou, nemohu probořit stěny vládce špatného. Mohu padnout aby to neviděl. Aby nepoznal, že nepadám strachy z ďábla, že padám, abych zmátla čeledíny strachu. Jen dobrá síla může poznat, proč mluvím, cítí a chci. Špatná síla přihlíží. Přihlíží, v rukách pozlátko šílené, já však nejsem šílená, abych se řídila Ničím. Přivítám Světlo. Dál nežádám nic.