Ráno poněkud jiné
Zpocenější a zatuchlejší neštěstím.
Den sedmý, měsíc listopad.
Jediné, co vím je, že
Nechci umřít v bílých dlaních
Chci dál.
Nechci umřít v cizím náručí
Přišitém koženou vážkou
Spaní je móda
Letargie, protože se musí.
Kdo dneska chodí do práce pěšky?
Lidé létají
Nadnášeni asfodely potu bankovek.
Marky se chvějí.
Jdeme zase spát
Toho nebude nikdy dost
Usnout, světu pro radost
Jako komár, který už nemůže sát vůbec nic.
Je to ráno,
kdy únava pálí jako sklo v poli,
zalité jiskřivým světlem.
Očima hledá se spočinutí
staří lidé se prohánějí myslí
spí jejich druhé tváře
nikdo nechce pohlížet na bezmocnost
tak nechávám růst síly
potenciálně skryté na dnech
záplava ohraničenosti
touha vyhnout se podobě
šplh vzhůru
brzděný palčivým nedostatkem
je časem pro volání
zpodobení esence
jádra přání
stačí se pustit
a jsme ve světě.
Co ti říká kapalné období?
Zraňuje tě, nebo sladce šeptá?
Zahaluje tě do deštných nocí
nebo sedíš sám u okna a pláčeš?
Vše, co bolí
má obrovskou sílu
a tlačí kupředu
jako předzvěst
velké bouře
v končinách, co tě zvou
co ty je neznáš
čekají na tebe.
Kapalné období tě miluje.
Když odněkud přivane paní větru
a vydýchne lehce na všechny slzavé proudy
zachvátí tě povětrnou lehkostí
jak tě nese
pomaloučku mizíš
třeseš se
dvanáctiměsíční trýzeň
zlehounka obaluje tvou mysl
obrať její směr
a pošli jižní vítr k domovům
poplujete společně v barvách
kterých jsi se dodnes tiše bál
Přestalo pršet
a ohýnek zhasl
ve tmě se nejlépe počítá
Úzké skřípoty kroků
Naměkko zapadlých do prachu země
Zachodící za snem éterů
Nadlidské snahy vyústí v hory
Očima nezemě pozdravený muž
Mého srdce, zažehl nový svět
Byl z nekrve
Tak jsem odešla cestou v jiných, fialových barvách
Čas kapal
A lidi se slili a splynuli v úžas
Vykoupení ještě pořád není blízko
A oni všechni byli kovoví
Ten svět se ztratil
Ale já věřím, že si ho Bůh někde dobře schoval
Jako na dlani do skleněné koule
Se všemi nemuži z nekrve
A úžasy lávy.
Mihotavé zářivky
za opaskem z démantů
mlhu rozptylují
tak jemně a plaše
jak to nikdo jakživ neviděl
a neslyšel.
Krasavice tančí v plátcích růžových listů
kde na každé kapce
je jeden sen
a je tak opuštěn.
Nebudu moct jít za ten obvod
Je tam strašně moc mě, dost se toho děsím
Skřípe mi pod nohama
Něco, co neumim rozdrtit patou
Zkouším mlčet, nebýt nikdo
Snažím se bejt bílá rovná přímka
Bez drhlin
Vůbec nemaj společnýho nic s rosou
Zapomeň jich dobra a strach
Jsou na tvý straně
Ty parádní, náramný
Rozkveť v modru
Je to široký velký pole otevřený soukromě tobě
Ne, ne, ne nevěřim.
Adadreyáta
vyčkává mě se střípky skla v koruně
jsou to bílé střepy, jasné krystaly
něžná píseň utonulých slin
jak stín jak stíny bledé
co do vlasů jí klade žalozpěv
který ovily jiřiny jara
svých synů stony
na široko
se plazí časné věci
jichž plnou náruč držíme, milovaní
skály ledy a rokliny
to všechno v srdci hoří!
děti, děti krásy
neposlechly volání náhody
se vrátily k Otci a spí
jak útlé, neživené rostliny.