Ξ Listopad 5th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Zlaté |
Na obyčejných věcech, dotyky tvých rukou proteplených, spočívá ta neobyčejná jistota, to velké a absolutní, které se na tebe smálo ve chvílích strachu. Jsi jemný člověk, proč na to zapomínáš, proč zahazuješ závoj, který ti byl dán při zrození duše? Mohl bys chodit tiše jako baletka, kreslit stopy podobné sněhovým vločkám, tvořit koruny královen lásky, žehnat umírajícím, ale ty se jen díváš, jak příležitost uplývá. Chceš být nevyřešený, neodhalený, ale při všem tak nahý a úzký, jak jen opovážlivost dovoluje.
Matka klidné čistoty tě učila chodit cestou rozbitých podrážek a nedovřených čelistí. Unikalo Ti skrze ústa a uši tolik zrádných znepokojení, žes mohl děkovat Bohu, jaká lékařka se tě to ujala. Výšiny, přepodstatněné dlouhým čekáním, jsi uzavřel do krychle prchavých zkušeností, leč ony chtěly se stát kánonem, učebnicí bosonohých dítek.
Buď smělým, také roztříštěné chvíle pojmi za vlastní, neboť mladý stožár láskyplné výhně stráví všechno – i tvé nikým nepojmenované přehmaty.
Milý zlatistý vánku, ubytuji tě ve svém koutku těla a věnuji ti k užívání veškerý jeho stín. Vyjevené zdi, potřísněná okna, vyzývavě rozšklebená sama na sebe, toť neupravenost po ránu, nedbalost ceny, kterou jsi mi dal.
Zažeň je do nevzpomínky, kresli po nich nová znamení.
Po tisíci minutách zmaru prosím tě, abys namaloval jisté tváře a nevyčerpatelná slunce do korun mého pozemského bydlení.
Někdy se stává, že lidé mlčí o svých květech, které mají uzamčené uvnitř. Jsou chvíle, kdy vidím ty květy. Je mi milé znát tato hezká tajemství a svěřuji se Bohu, který je také zná. Jak jen těžké je mlčet o nich i na jiných místech. Svíčky, ta plachá a zaprášená stvoření, malý a nevyklizený příbytek, ta místa volají po slávě Boha, který zasadil květy do duší lidí. Trávníky a stráně, suché dlažby a chodníky beze jména, to všechno je k nalezení u našich dveří. Je možné se přátelit s každým vyschlým stromem a trsem trávy, šedivou stěnou, podepsanou nešikovnými tvory, lidmi, kteří vyznávají lásku opačným způsobem. Má kolena jsou těžká, zasypaná nesoustředěním a kalnou vodou, neroztříděnými zbytky přebytečnosti, cvičení těla zůstalo zanedbaně vyhlížet na houpačce jarních Vyšehradů. Nic nebrání mému drahocennému Pánu, aby tyto předčasně opotřebované kosti pozlatil písní vzduchu. Nedbám na sebe, z lásky vykvétá tisícero světů.
maluji červeně dálky
stříšky smavých hor zdobím žlutou kápí
sdrcem zbytnělým chci pokropit štětce
nechat je ožít pro vlčí tvář
***
léto půjčuje liškám pláště
sen nemluvňat hloubí se měkce
a veliké, teskné lidi
čistě objímá
***
léto,
všech barev dárce
zpovědník chudáků
prokřehlých nitrem
***
uniká nebem,
vrací se k Otci
vyčkává příští čas
z prachu vyroste linie
po které vystoupá ohně stín
na vrcholu se zaskví
všechno, co jsi dosud pěstoval
vztyč prapor trvání
duše obal, skvělý, modravý
živený po léta drahou mízou
nech smrtelné tělo padat volným pádem do roklin
vznes se s druhou stranou vědomí
jsi volný, spasený
Jako malý bloud světem bloumám zmaten,
když vtom najdu klíček obroubený zlatem.
Hledám zámek, nenacházím,
do zvláštního jasu vcházím-
hle, tu jakás tklivá zář-
prý to Jezu Krista Tvář!
Jakživ nebyl jsem tak klidný,
to je pohled nad vše vlídný!
Všechno hodím za sebe:
jsem tu, Pane, pro Tebe!
AMEN.
Ξ Červenec 17th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Zlaté |
Nevím proč ukradli mi tě
tebe, mé srdce rudé, rudé…
Odnesly větry mé šatečky
z dob, kdy byly jsme holčičky
ze mně co zbylo, jen trýzeň a žal
všechno zbylé vítr odevlál
Ξ Květen 24th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Zlaté |
řekni mi Michale
kde jsi položil tu hráz na dobré chůze
jak je barevná a kolik dnes zastaví chyb
jen řekni červená masko, že jsme šlápli vedle
můj svatý, vzývám tě
nedívej se příkře když přeskočím všechny klacky od M.
a pokud mě někdo rozdrtí, ať to není dehtovým kloboukem
ať je to bystrou očnicí
Čí jsi úzkosti?
Nejsi Adama?
Prý dobrý básník musí mít dobrou formu
na dobrý život pevnou velkou formu
leží na zemi
na poli
poskládaný a rovný
zalehlý, stlačený
Pán strach
přísný, střízlivý, palčivý
oddaný, nehybný, zaťatý
rozvitý, stažený, kostnatý
Strach Pán
ten elegantní V.
Pane, pane, pojďte napsat dopisy
Ten pán jde nezván
a rozevírá stan
Gábinko ještě pořád hrají
Zelené oči svítí, kočky nespí
Loutny se smějí
Kámen praská
Muž odřený své písně považuje za zdařené
Láska bliká a čert se smazává se zdi
Unavených nožek rej
Kreslí kroužky po kroužkách jíme cibuli
Gábinko ještě spí
Muž odřený ve své cibuli
Spíná úhoře aby Ti je dal
Maličká
Zahraj nám rychle svoji duši.
Gábinka utíká
Smázl se zdi se stín člověka
Z pytle chycený zas uniká
A dívka malinká
Choulí ramínka
Když měsíc žhne a dotýká
Se růžového poníka.
Další stránka »