Gábinko ještě pořád hrají
Zelené oči svítí, kočky nespí
Loutny se smějí
Kámen praská
Muž odřený své písně považuje za zdařené
Láska bliká a čert se smazává se zdi
Unavených nožek rej
Kreslí kroužky po kroužkách jíme cibuli
Gábinko ještě spí
Muž odřený ve své cibuli
Spíná úhoře aby Ti je dal
Maličká
Zahraj nám rychle svoji duši.
Gábinka utíká
Smázl se zdi se stín člověka
Z pytle chycený zas uniká
A dívka malinká
Choulí ramínka
Když měsíc žhne a dotýká
Se růžového poníka.
Čarary
jak unesené anděly
jdeme do dáli
panely
Dost nemocné nám umřely
naše hodiny
v neděli
Můj muž je sám
v noci počítá jiřičky
jež na střechách si ustlaly
a vyzuly
si sandály
Stejně tak já spím
očima prodírám zpět k záření
lásky snažení
slz umření
sílení
šlape pedály
Teskný zavrtal se do dna vlastní jívy
zavřen pod krůpějí nevysvobození
paranormál oční sonet tklivý
čeká znovuzrození
A šílím-li když jedu podruhé k Tobě, a když lovím z vody zvíře zelené, jak říkal jsi mi lásko Ty jsi zelená?
Mrholí bíle mrholí, nůž na makromolekuly mé srdce řeže aby sdělilo s ním úžasy, upíná se a ulpívá, dámy tříští grenadiny a je jaro je léto je láska Odcházíme na vlny na vlnách čísla na číslech roky za které mi nenarostly cůpky ale Ty jsi mi zapletl vlasy v provaz pro únik z cely tmy.
Ničím nečtená Šárka divoká usmála se na toho anděla, jež zakryt sutí ulpíval za skalou, studánka maminkou se jásavě řehtal pro kamarádství kontemplací mojí Svobody kdy Ty.
Jsi jen líně vrněl a kopyty drtil šály ohně jantary Každá naše nová věta se stala hnojem v paměti paměti nepaměti Jsem zase zelená krajina stejná jako ušatý kluk kluk na mostě moje štěstí v zamilovanosti potřebuju svítit.
Svítit víc než modrá lilie, tak dej mi konečně klíč a žebřík vysoký stane se slovem slovo stane se nebem a nebe stane se životem.
Světe, směj se, čistá krajino, v ústrety andělům
V okenice nekonečné očí myslí
Spojují se do klenby sil.
Dvojí toužení po slunci horkém
Po objetí nerozvazatelném
Jak kresba tichých
Malba bezbarvá, však čistá.
Jdoucí směrem ven, oknem duše zevnitř doprostřed
Má je.
A nikdy je nepustí, nevydá v plén
A z pout lásky nevysvobodí.
Moře mořím a krůpěje vody po obočí
Stečou do slavné chvíle ještě mnohokrát.
Díky, Bože
Díky, žes jim dovolil se dít
Pro tebe.
Myšlenka je člověkem poněkud v tobě víc
Je tma, je nekonečno, strach se lísá
Popadá v spár
Leč smír
Mě obléká.
A je ještě jedno pole na dřevnaté půdě
Pokryté hřeby, ocelí, jež v rez se otáčí po tom dni nám.
Jak bylo asi tvým synům, synům trpícím
Mám jejich oči pořád před sebou.
Tma , pane.
Světlo, Bože, a v něm je tanec a rej několika desítek zdrojů hvězd lásky!
Svázaných touhou , neutuchající slávy, radosti,
Díky.
Půjdu ještě jednou spát.
Zdali bude noc plná těžkostí?
Měla by se stát taková, jak jen vzdálenost mezi námi dnes se ukazuje.
A sblíží každá nová slza, hodina těžká
Hodina těžká je sblížení
A ráno svaté
je odměnou
Prach slitých žláz
Zažehl se mezi štěrbiny v kůži
Svítím smrtelně sám malý holý mrak
Mok suchých žláz
Ve vyčpělé organické poušti
Zeje tichý.
Nabírá dech
V ranní čerstvé neznalosti dopadu večera
On neumí pojmout sebe smrtelného
Na cestě v nebarevných stonech
Svědivá a nenapitá krypta dnů
Do níž lije se svět.
Oči jako její přítel
Umí zavřít se
V gotické črty v mdlo a těžkost práce života
Paralelně s ním
V lavici soudu nevyhraje dobré kladivo
Má černá kniha
Smolná učebnice
Kastrát muže a komprimát ženy
Oční hnojení
Zas zastaveno hedvábnou milostí Boha
Břinkavá slovohra otírá se nestoudně
O kůži jež nepozná už doteku
Jen božské
Nebo takové, kde padá se doleva
Je to všechno hudba stvoření
Jež monotónně – historicky tíživých zákrutech
Pokládá se po vrstvách v srdeční stvoly
A z nich skapává TO
Mužně a žensky
V nezoranou půdu
Ztracených.
Chtění se blíží hodinami
z jedné strany
v
druhou stranu vstupuje
prst po prstu
pomalu zužuje
a šíří se v barevné pruhy
ta šíře nechtěla zmocnit se více
než jen atom pro láskyplný vstup
který zavírá na doživotí absolutní dětství
a otvírá vzestupné ničení i hojení ran
jedem dál a podaří-li se
zahojit tu svou veškerenstvem
pak by nám mohli závidět
jak se nám dvě části srdce dokázaly
spojit v život i smrt
odvážný člověk nemusí vědět
kam půjde
když se barvy vsáknou
do země.
Život je třaslavina
pomerančový zápach stydnoucího asfaltu
píchání v uších po chřipkách z nenávisti
omlžené jitro končící u teplých krmiv
klimbání mozků ze zachování úcty
splynutí duší na pár okamžiků
Boží dotek chtěný sebeurčováním
nazírání světů za cenu osamělosti
odmítání díků proti poživačnosti
uchopování prázdnoty kvůli flagelantství
prostřílené srdce jdoucí k věčnému spánku
milování lidí, kteří nežijí
dobíhání tramvají, které podvádí
nasednutí na ostrý hrot kamene
vysávání jedu k spáse člověka
Umírání a vstávání proti démonu
Házení a chytání z vycvičenosti
Barvení tváří, aby se zapomnělo
cigarety káva pro konzervaci
vrásky kulhání na ztrátu pýchy
chýlení k zemi jako vysvobození
slyšení zvěře jako symbióza
nežádost jako zcitlivění
chůze dopředu,nejasná satisfakce
život je široké plátno na prostříhání
lopata na mocné zasypání
hromada pokusných existencí
šance pro návrat do věčné hmoty
psí čumák radostně čichající
dvě mladé nohy ve výhni století
tělo polité rybníkovým smutkem
nepřátelství vůči hejnům ptáků
stud z častého krtkaření
moc nepokřtít vlastní dítě
stín nahradit odvážnou rezignací
bílých těl tlení na tváři země
zahrada zabitých vyjádření
tance dvou nešťastných kompasů
stavební materiál lidojeda
vyššího stupně
nuda jménem věda
duše je jeskyně beze dna
nevyčerpatelná báchorka
extrakt soužení má schopnost regenerace
život si nenárokuje doktora
lež je a pravda taky je
i kdyby celá zem oslepla
život je nikdy nedopsaná
neurotická ekloga.
(je vrcholné dílo sběratele)
Skelné pohledy plíží se v noci
Oba cítíme tichý chlad
Vše kolem nás je jednotné
Mrazivé, ostré, přepevné.
Víme, že nejsme v krunýři,
Ale obaleni solí.
krev když vytéká do moře
Rána pak řeřavě bolí.
Ale je jasné jak den
Že moře je krásný, barevný sen.
Membrána ticha klouzavě hladí
Akryloví mořští hadi
A korálové útesy
To vše tě jednou zradí
Voda je najednou vařící
A člověk ve své ubohosti
Nepřežívá
Nezdolává hranici
A je po všem
Ovšem.
Za co jsme vězněni v těle
Plovoucím za zahradou
Pohleď na něj, on je taky sám
Při vší vůli žije
A jede každým dnem
Kolik je v něm našich citů
A kolik výkřiků zlosti a hněvu
Stojí
Stále sám
S lhostejným pohledem
K nám, k lidem.
Stojí
Stále sám
Vyrvi se z opratí
Vdechni moc
A podívej se na něj
Kolik let tu stojí
Stále sám!
« Předchozí stránka —
Další stránka »