Hodiny zní

i kdyby se to o  nich neřeklo

půlnoc se rytmicky skácela do čaje

chtěla jsem volat zamilovaného pána

než nadějnější je oplachovat si tvář

jara se mýlí, všeho nemálo je

pouť suchými lány

dobrá je

*

]]> http://blog.o106.com/neamarie8/2008/11/13/slepeje-v-sene/feed/ http://blog.o106.com/neamarie8/2008/11/12/pobobni-lide/ http://blog.o106.com/neamarie8/2008/11/12/pobobni-lide/#comments Wed, 12 Nov 2008 11:44:00 +0000 Nea Brkičová http://blog.o106.com/neamarie8/?p=309 Nebylo možno zapomenout na mraky

těsně se tísnilo vytěsněné

byla noc

den prachu

***

Bez příčiny vyhýbající se lovu

nedozírný dravec, člověk sen

nechtící mít, dát, brát

odloučený od vší skutečnosti

zasunutý dole v jícnu světa

malý brouk

***

To je můj přítel, takový efemérní mág

bloud, doklepaný oharek

vyšinutý z dráhy světla

chce pít temné kávy

kouřit tabáky, nedostavět hrady

trmácí se, stříhá nit,

jehlu měnící časy

dálky chce obmotat

malost i milost znát

***

Ušlý zahradní pracovník

nakládá s přetištěnou měnou

mincemi z výlevek

dvacet let se sháněl po práci

v čimických zahradách květiny se tvářily cize

potopil to, nebylo mu do smíchu

***

Milý bloudící

skvrna časových objednávek z kafé světa

poznamenává hluboce další kroky

střílna pro nové romantiky

všechno se ztrácí

***

Dali byste mu možnost louky?

***

Velmi zřídka se odjistí červené granáty

měkké nohy, zabořte se v prsť

klidně se plavte

dna vstřebají

***

Potom přijdu

beze zbytku odsouhlasím parno

můj svět je můj nábytek

plátnem přikyju skoby

***

Láska

běh

úpění

Roků stín

bázlivý otec všech našich vin

spavý stařec, vínem nehybný

pomalu zírá po úsvitech

my jemu u nohou

malí, staří

nejasní neodborníci

čistíme boty

Proč nepostavili příbytek výčitkám svědomí?

po vyřčeném ano sahati na

pluh

neradno, blouznivý příteli

Výheň davu

potřebujeme se z toho nějak dostat

nadmoc zvyku se ráda staví matinkou

můj milý mi slíbí, že nebudu jejím otrokem

jeho kroky směle protrhnou hráze…

tříšť trýzně

velkorysost je obydlená

nech prach padat

odmění se ti zajisté

Vše zahozené rozkvétá, odešlá sítnice, ta která pojala v svůj krasohled mnohé pády, ztemněla na místě, na místě schůzek odložených věcí.

Jsou věci užívané dneškem, užívané pamětí a ty, jež pouštíme po vodě plynout.

Jeden člověk, přišlý z oblasti svobody, zapříčinil chvíli ostrých spojení.

Proč nemohu častěji ulpívat chůzí na oné vizionářské niti?

Na obyčejných věcech, dotyky tvých rukou proteplených, spočívá ta neobyčejná jistota, to velké a absolutní, které se na tebe smálo ve chvílích strachu. Jsi jemný člověk, proč na to zapomínáš, proč zahazuješ závoj, který ti byl dán při zrození duše? Mohl bys chodit tiše jako baletka, kreslit stopy podobné sněhovým vločkám, tvořit koruny královen lásky, žehnat umírajícím, ale ty se jen díváš, jak příležitost uplývá. Chceš být nevyřešený, neodhalený, ale při všem tak nahý a úzký, jak jen opovážlivost dovoluje.

Matka klidné čistoty tě učila chodit cestou rozbitých podrážek a nedovřených čelistí. Unikalo Ti skrze ústa a uši tolik zrádných znepokojení, žes mohl děkovat Bohu, jaká lékařka se tě to ujala. Výšiny, přepodstatněné dlouhým čekáním, jsi uzavřel do krychle prchavých zkušeností, leč ony chtěly se stát kánonem, učebnicí bosonohých dítek.

Buď smělým, také roztříštěné chvíle pojmi za vlastní, neboť mladý stožár láskyplné výhně stráví všechno – i tvé nikým nepojmenované přehmaty.

Milý zlatistý vánku, ubytuji tě ve svém koutku těla a věnuji ti k užívání veškerý jeho stín. Vyjevené zdi, potřísněná okna, vyzývavě rozšklebená sama na sebe, toť neupravenost po ránu, nedbalost ceny, kterou jsi mi dal.

Zažeň je do nevzpomínky, kresli po nich nová znamení.

Po tisíci minutách zmaru prosím tě, abys namaloval jisté tváře a nevyčerpatelná slunce do korun mého pozemského bydlení.

kamenný hrad

tísnivá schrána

neboj se jí, drž v ní klenoty

až zahouká zpráva

vyletí vrána

bude holubicí ušlapána

tak neboj se časnosti

zalévej sady

dej růžím potřebnou vláhu

pokrop palčivost zavoláním

na studené dlažbě

vykřesej schody

nemocný rád se na ně postaví

tvé sny, neduživé nebo chladné

nech rozmrazit svítáním

všechny, i ty nepatrné

nech projít nebe vítáním

nebuď sám

otevři hrad

někdo veliký tě má tak rád

že oživuje vnitřní zrak

srdcem se na něj můžeš podívat

(Autor sochy Louise Docker)

střepy dní

svět ztrhaný, svět co není

svět srdeční

***

hrany dní

ptáci obraní

komíhají se na své cestě

druzi v ubohosti

hosté

***

takoví ptáci září kruhem světelným

uléhám v prach

šťastná a nedočkavá rodiny

můj sen se jiskří

pod zemí

***

v bílých barvách noci

zřím stéblo  podané

není nemoci

pro oddané

***

mrak dívky zahalený okovy

rány světa svaté rány hojí

řekli jí

hvězdy potvrdily účastí

němé tušení

***

můj bledolesklý  měsíci

jak vyjevený hlídáš

co malé děti na zemi

vše pro hru ztratily

rychle mi seber prach z tváře

klopím zrak, složená v nit

okrouhle se dávám poznat stínům

kdy vyjdou ta slunce, rozsvícená tajemstvím?

kdy z hlubiny země karmínový plod se zrodí

bílé fáče smíchu,  přikrývka souznění

pevné nohy v uchozených cestách

září  hvězda Krále

jen rozpomeň se na přátele žalmů