Prvního dne čisté písně
kdy podzim osvěcuje korunu
na výlet jsi mě, Pane, zval
***
z červených a žlutých listů
byl krajiny šál
krok můj se nelekal
kdosi v zádi stál
***
Panno veliká
nemusím stoupat vysoko
a už tu čekáš
jaké je dívat se na akvárium světa
sklem Tvého dalekohledu?
***
člověk zbystřuje a nazírá
z roklin padají kameny
stlučené v prach
***
Černým závojem kryté vrchy
dobývám pod halasnou ochranou
svit přesilné radosti
k nohám šplhám
Velebnosti
***
sny utkaný můj šat
chci mu jednou
vyspravený dát
Ξ Říjen 18th, 2008 | → 0 Comments | ∇ 1 |
neskutečné ulice
záhyby šerých klop
dva andělé
třikrát jsem se pootočil za úsvitem
nohama podklesl, stanul
žasnoucí dítě ve velikém městě
zešednul jsem jako jeho dlažba
od té chvíle jen volám do daleka
smiluj se,
nenechávej mě zahynout
Ξ Říjen 12th, 2008 | → 0 Comments | ∇ 1 |
Ten, s kým šiju nové roucho, není netrpělivý.
Zanechal mě na vrcholku kopce, uprostřed rozdělané práce, nešikovnou a nejistou. Ale dobře ví, že můj zrak není slabý. Vidí, jak mohutně mě zaclání pohled na bílou hvězdu ryzího lesku. Vidí, že se usmívám. Staviteli hradu, příteli a dárce, klidně jdi na své cesty do dáli. Počkám tu tak dlouho, až seschne tráva, zežloutnou stromy a z mých kostí se stanou nedobytné tvrze. V té krajině se nikdy ničím nepohne.
Až se vrátíš, vezmi mě s sebou do teplých krajů.
Někdy se stává, že lidé mlčí o svých květech, které mají uzamčené uvnitř. Jsou chvíle, kdy vidím ty květy. Je mi milé znát tato hezká tajemství a svěřuji se Bohu, který je také zná. Jak jen těžké je mlčet o nich i na jiných místech. Svíčky, ta plachá a zaprášená stvoření, malý a nevyklizený příbytek, ta místa volají po slávě Boha, který zasadil květy do duší lidí. Trávníky a stráně, suché dlažby a chodníky beze jména, to všechno je k nalezení u našich dveří. Je možné se přátelit s každým vyschlým stromem a trsem trávy, šedivou stěnou, podepsanou nešikovnými tvory, lidmi, kteří vyznávají lásku opačným způsobem. Má kolena jsou těžká, zasypaná nesoustředěním a kalnou vodou, neroztříděnými zbytky přebytečnosti, cvičení těla zůstalo zanedbaně vyhlížet na houpačce jarních Vyšehradů. Nic nebrání mému drahocennému Pánu, aby tyto předčasně opotřebované kosti pozlatil písní vzduchu. Nedbám na sebe, z lásky vykvétá tisícero světů.
Čas je teplo
Světlo a doteky.
Chodí ulicí
kroky se sčítají
navzdory učení někam
dochází
nalézá cítění
Jenž pro sebe samo zjevuje se
v ledví.
Pravdaže;
Srdce je celé, to s nocí přijde
vedví.
Pochroumání těla, které
dnem chystalo se
k prozření
nelituje rozhodnutí
že vydalo se vstříc
tomu,
co prý není.
Že nestřízlivost iluzorní snění
a nic, nic napořád, jen chvění.
V tom chvění však třepot nejjasnější stane.
Třepot moci čarovné.
Ticho není nicotou.
A diagonály lidských mýlek
Nepovažuje za parodii
Než houpá se s nimi v jeden tón
Dvou věcí
Společně zasnoubených
Mile sobě.
A naposled chlácholí druhého jeden
V kolébku jíní se zavřeli středem.
Svým mámením
Kruh svírá.
Kde je má barva?
Za noci jsem ji ztratila
Zase úplně němá
Se svázanýma rukama
Bolí mě odcházení do mléčné mlhy
Kde není živého člověka ni anděla
Čeho se chytají ruce studené
A mrazivé
Úponků kdysi rozehřáté mysli
Paměti na vzrušení z výhně stavu
A po nich jen slabost a strach.
Pomoz mi, anděle, vypni se nade mnou!
Nechť tvé štíhlé ruce jsou pevné a dobré!
Pomoz mi, strážce, ať bodláky uvadnou
A vyjde ráno, jak miluji ho - modré!
Jsem malý vínek pro Pána svého
Malý péřový chuchvalec
Zadupaný těžkýma nohama tyrana
Jenž vyzkoušet musí mé lidství.
V červáncích bouření, v milosti dýmu
V litánii sváteční, v zemdlení rýmu
Je ještě velmi horké srdce
Servi ho z plátna podklesu
Učiň ho vichrem co věje k Ráji
A ono se vzedme
Zobrovští
…A jeden svět, kde se neutíká,
volná obloha co poprchá,
a jeden Bůh, co neuniká,
ne žádání, ne potucha.
A všady kde se s Ním otáčím,
tam všude můžu pevně stát,
a všady, kde to slzou smáčím,
tam všude můj Bůh má to rád…
Bůh se rodí v myšlenkách tíhy
v rosu proměňuje otřesy pláče
ve tvary pravdy hluboké rýhy
jak bílé a pevné na duši fáče
jsou Ruce Jeho,Hlas,Píseň, Nota
držím se pevně v oblaku míru
a bolest, sestra, sdílí to věrně
však roztává v krystalu věčného času
Jako poslední bytost mezi zelenými jablky
nechci kafe ale lesk laciných trik
spánek v kolejích a kolech
v soukolích
když vidím obyčejné občany
jak spí ve svátečních nedělích
cítím svůj svět
jak roste a vyhýbá se ponoru
zelené zory
sucho únavy ve vypraskalých zornicích
přikryje voda zprávy
ten rozlehlý můstek
své pevné základy kořeny
podpírá
vrůstám do země
má duše letí spolu
« Předchozí stránka —
Další stránka »