Dne 25.1.2008 mi zemřel můj milovaný praděda. Byla to rána, která se mi už asi nikdy nezahojí. Srdce mi puká bolestí, když pomyslím na to, že dědečka už nikdy neobejmu, že už ho nikdy nepolíbím a nezasměji se jeho vyprávění o cestách do Indie. Byl to velice milý, hodný, chytrý, strarý, nemocný pán, který se radoval ze života, i když to měl už velice těžké.
Po selhání lékařů, kteří zmařili banální operaci zkončil můj dědeček na vozíčku. Jiní, kterým by se toto stalo by už ztratili smysl života a stali by se z nich ubožáci, kteří jen čekají na smrt, ale děda byl jiný! Nebál se, vyrovnal se s tím. Radoval se ze života, z každé ba trošičku štastné chvilky.
Na začátku žáří jsme se celá rodina vypravili k babičce a dědečkovi, za kterými jsme jezdili jen, když byla nějaká důležitá příležitost, například narozeniny, svátek, vánoce. A to jsme to k nim neměli tak daleko, ale prostě lenost nás přemohla. Když jsem viděla dědečka, který je na vozíčku a štastně po mě pokukuje, že mě po tak dlouhé době konečeně vidí, tak jsem se rozhodla, že k nim budu chodit na návštěvu alespon jednou týdně. Jak jsem si usmyslila, tak jsem udělala.
Od té doby jsem každý pátek hned po škole jela za babičkou a dědečkem a dělala jim společnost, která je dělala o mnoho štastnější. Vždy když jsem otevřela dveře a překročila práh, tak jsem věděla, že tam na mě čekají dva milující lidé, kteří mě mají radi a kteří jsou štastní, když mě vidí. Pozdravila jsem dědečka a babičku, posadila se vždy na židli u okna a poslouchala vyprávění babičky, jak se jim daří, jak je na tom děda po zravotní stránce, kde byla babička nakupovat, co koupila, … a přitom jsem pokukovala po dědovi, který vždy hledal nějaké své články, které dříve psal do novin, když byl v Indii. Mimochodem jeho krásné a velice zajímavé vyprávění z dob, kdy byl v Indíi jsem měla nejraději. Užila jsem si při tom spousty legrace.
Nejlepší a nejzáživnější příběh, který mi děda vyprávěl byl asi o opičce Makak, která k němu chodila mlsat banány a jiné ovoce. Neumím to podat se stejnou vervou s jakou to dokázal děda, ale určitě by jste se všichni pobavili.
Strašně moc se mi stýská, uvědomuji si, že všemu je konec, že už žádné vyprávění nebude, že už nikdy neuvidím, jak se děda na mě usmívá, už mě nikdy neobejme, … Celý den jsem proplakala. Každá minuta, která uběhla se mi zdála tak dlouhá, … Chtěla bych, aby tu byl děda semnou, protože jsem mu toho spoustu slíbila. Spoustu věcí jsem chystala, abych ho rozesmála, abych mu udělala radost.
Protože byl na vozíčku, tak jsem ho chtěla vzít až bude teplo ven na procházku, ukázat mu svět z jiné perspektivy, dokázat mu, jak moc ho mám ráda.
Děda se mě poslední dobou ptal, jestli bych chtěla být doktorkou a studovat fakultu. Já jsem mu řekla, že bych moc chtěla, tak doufám, že ho nezklamu a povede se mi vše, co on si přál.
Poslední chvíle, když jsem ho včera viděla, se mě děda ptal, jestli si nemá nechat narůst plnovou. Zase si dělal legraci, protože kvůli ošetřovatelce, která tam byla dlouho se nestačil před mým přichodem oholit. Řekla jsem mu, at si ho nechá narůst, že pak bude ještě krásnější, než je ted - v tu chvíli mi daroval nezapomenutelný, láskyplný pohled, sevřel mi ruku do svých dlaní a řekl mi: ”Mám Tě moc rád Terezko, doufám že se na mě přijdeš zase co nejdříve podívat.”
Já jsem se mu zadívala do jeho očí a slíbila jsem, že se tam brzy zase ukáži. Usmál se na mě, políbila jsem ho, dlouze ho objala a svou ruku jsem vynala z jeho pevného sevření. Připadalo mi, jako kdyby nechtěl, abych odešla, ale já jsem byla tak hloupá a pospíchala jsem na autobus, abych se stačila připravit do divadla. Kdybych věděla, co se stane. Nikdy bych od něj neodešla, vím, že to věděl, chtěl abych tam s ním byla, ale já zaslepená láskou ke svému příteli jsem chtěla rychle domů, abych se připravila, aby mi to slušelo… Ted bych raději ten čas darovala dědečkovi. On si přál, abych tam byla a já jsem si toho nevšimla. Jsem strašně hloupá.
Ale ted je na mě, abych podržela babičku, abych jí pomohla,….
A ted mám pro Vás jedno motto: ”Teprve až když ztratíš někoho blízkého, tak pak si teprve uvědomíš, jak byl pro Tebe důležitý, jak moc jsi ho miloval/a”
Můj pradědeček:
Někdy mě opravdu nějaká událost donutí se zamyslet nad tím, proč všechno zlé odnášejí Ti dobří a Ti špatní si užívají blahobytu a štěstí.
Takže to vidím na medicínu a nebo na japanologii… Ještě mám 2 roky, abych se rozhodla, tak uvidíme 