Yoshiko’s world…

Achju, jak je ten svět krutý k lidem, kteří si to vůbec nezaslouží… Někdy mě opravdu nějaká událost donutí se zamyslet nad tím, proč všechno zlé odnášejí Ti dobří a Ti špatní si užívají blahobytu a štěstí.

Byla hodina mikrobiologie a moje nejlepší kamarádka ze školy, s kterou sedím v lavici se popadla za bříško a bolestivě vyjekla. Jako budoucího zdravotkíka mě to neuvedlo do šoku, ale okamžitě jsem zareagovala Lucku podepřela. Lucka v křečích prosila, zda-li by si mohla dojít na toaletu. To už se ale vzpamatovala profesorka a řekla ať Lucku pohlídáme, že jde zavolat záchranku. Se slzama v očích jsem se snažila Lucce ulevit od bolesti, celá třída na nás pohlížela vystrašenýma očima…

Po nějaké době dorazili zkušení lékaři, Lucce pomohli dostat se do sanitky a já mohla jen nečině přihlížet. Tolik mě to bolelo, že někdo mě tak blízky, tak hodný a milý má teď takové bolesti. V mém srdci se začali objevovat první náznaky strachu, co bude dál, co se stane s mou kamarádko, jaký je její stav???

Už jsem to nemohla vydržet a proto jsem se rozhodla, že se za Luckou pojedu podívat do nemocnice. Sehnala jsem si přibližnou adresu, kde bych jí mohla najít, koupila jsem plyšáka a vyrazila na cestu.

Nikdy jsem v Motole sama nebyla, vždy když jsem tam z nějakého důvodu potřebovala, tak semnou byl někdo, kdo mi pomohl cestu najít, ale dnes to bylo na mě. Došla jsem k velké mapě a podle ní jsem se zorintovala v tom velkém blusišti plném chodem, dveří a stejných věcí…

Bylo těžké najít cestu k oddělení, kde měla být Lucka, ale nakonec jsem to zvládla. Otevřela jsem dvěře, za kterýma na mě vykoukla milá sestřička a zeptala se mě, koho hledám, když jsem jí vše řekla, tak mi sdělila, že Lucku převezli na jiné oddělení a že se musím vrátit do jiné budovy a tam Lucku najdu. Při představě dalších nekončících chodeb se mi udělalo zle, ale při vzpomínce na Lucku se mi opět zvedlo sebevědomí a vydala jsem se hledat,….

Naštěstí jsem potkala lékaře, který mi nabídl svou pomoc se slovy “Taková pěkná slečna, tu tady přece nemohu nechat bloudit”, ukázala jsem mu papírek od sestřičky a on mě zavedl za Luckou.

Lucka ležela na bíle povlečené posteli a při pohledu na mě se usmála a oči se jí rozzářili… Objala jsem jí a byla jsem ráda, že už je v péči lékařů, kteří jí pomůžou od bolesti. Povídali jsme si. Řekla mi všechno od chvíle, kdy ji převzala záchranka, že bude muset na operaci, že ji možná vezmou vaječníky,….

Všechno to na mě nějak moc zapůsobilo a při její otázce, zda-li by mohla mít děti, kdyby ji vzali vaječníky, jsem ji odpověděla v nejvyšší melancholii, že ano, že by mohla, ač jsem to sama nevěděla a něco mi říkalo, že to není pravda…

Nakonec jsem rychle změnila téma našeho hovoru a tomuto se snažila se vyhýbat… Blížil se čas mého odchodu z nemocnice, s Luckou jsem se rozloučila s líbila, že přijdu zítra, popřála jsem ji ať ji vše dobře dopadne a odešla….

Druhý den, jsem k Lucce už cestu našla sama. Chudinka ležela naposteli a úplně splívala s bílou barvou prostěradla. Tolik mi ji bylo líto, vůbec jsem nevěděla, co ji mám povídat, vypadala tak unaveně… Ale byla jsem ráda, že operace dopadla dobře a že Lucka bude moci mít děti, …. To ospravedlnilo mou lež, kterou jsem jí pověděla den předtím…

Lucka už je dnes doma a je v pořádku, jen čeká, kdy už ji pustí do školy, nakonec to vše mělo dobrý konec a jsem za to šťastná a děkuji Bohu, že neuškodil, takové skvělé dívce jako je Lůca..

Nicméně mě to donutilo se zamyslet nad tím, proč je svět tak nespravedlivý!!! Proč??? :’-(

This entry was posted on Neděle, Květen 4th, 2008 at 3:03 pm and is filed under Kamarádi. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.