založit blog

proč se člověk bojí vlivů

které neochvějně a nedbale prostupují

jeho hlavou

proč utíká každé dravé

ruce

a slze

proč není ochoten

pojmout hrůzu

v její nejcelejší podobě

protože nezná

sladkost hořkého

a uniká trýzni

aby nebyl zhnusen

maličkostí

na to, jak se kreslí láska

musíš přijít sám, ale je možno nahlížet

do skleněných hradeb netělesných žen

místo, vyhrazené nejslabším

na kameni vykvetla růže

snivá

netrhej

leč kdybys ji dal zoufalým

nikdo neví

jak kameny kvetou pod škapulířem

Hádá se kulturista s erotomanem, kdo má větší výdrž. A tak se spolu vsadí. Kulturista bude nosit do druhého patra ženský a erotoman bude uspokojovat. Kdo to vydrží déle, ten vyhrává.
Večer začne kulturista nosit a erotoman každou uspokojuje. Tak to jde celou noc.
Ráno “hotovej” kulturista se slovy “já už nemůžu” odpadne…
A jaké ponaučení z bajky plyne?
“Je lepší mít styky, než donášet.”

trávení pocitů

začíná se na zahlazené ploše

střepy neúmyslných brzd

pojivo pláče, který vlaží nedostatky

v tu zem, černě nekypřenou

olej mistrně připravený

úl tíhy

kde se na okamžik zrnitě rozezvučí včelstvo

ještě spí

nežně kolíbané rukou Pravdivého

na střízlivých nebesích neuvidíš jediného mráčku

pět jehel se sklání

aby rozhalilo

kudy z duše prostupují vrány

ptáci z uhle a křemene

zobany jiskrné

jen vlastní srdce zkoumající

vystup ven

slýchával jsi za dnů

po večerech vleklo se to se zdí

stále jsi tady

nezměněný, tvrdý a suchý

žlutě

barvící se vlasy

na neberozeklané úsměvy si čekáš

dvé suchých dlaní sklopených

cesta domů

jsem v ose

spím v srdci slunce

rozvaliny schodišť, černé řeky

nic z toho nebylo stvořeno

abys na tom zhasnul

a když, tak nepadej sám

spatřená krása

dech dvou laní

jímá tě z prachu

bratře

Obdivovat krásnou architekturu a pestrou historii nemusíme jezdit jen do zahraničí. Lednicko-valtický areál zapsaný na seznam UNESCO je toho důkazem.

Bohužel jsme si pro výlet na tohle překrásné místo zvolili už poněkud nevhodný termín – to víte, předposlední víkend v září už byl přece jen chladný s dešťovými přeháňkami. A naneštěstí ani naše průvodkyně nebyla zrovna z nejbystřejších, takže jsme na celý komplex dostali s bídou 3 hodiny a za to se toho opravdu moc stihnout nedá, navíc když tento čas zahrnuje polední pauzu na všech „atrakcích“.

Díky vlastnímu přičinění a šikovnosti jsme nakonec stihli druhý prohlídkový okruh zámku s podtitulem „soukromé pokoje knížat“ (cca 50 minut za vstupné 100,- Kč, které mám pocit bylo nastaveno jednotně pro všechny objekty :o) Rozhodně to nebylo nezajímavé pokoukání. Dozvěděli jsme se například, že už v první polovině 18. století měli Liechtensteini na zámku tekoucí teplou vodu a splachovací záchod. Architektonická praktičnost polohy jednotlivých pokojů byla v té době nejspíš samozřejmostí (dveře z ložnice do koupelny, do šatny, do jídelny, do dětského pokoje, do kaple – všechno pěkně u nosu). Taky jsme měli možnost projít se po samonosném schodišti ve schodištní hale. I když se to neobešlo bez nenápadného upozornění průvodkyně, abychom se drželi po jeho levé straně a nezastavovali se („přece jen je už 150 let staré a nepatrně se naklání doprava“). A kdyby vás náhodou zajímalo, co jedla knížecí rodina 12. prosince roku  1912, pak věřte, že si dopřávali zeleninový vývar, kuře po selsku a jako dezert ananas plněný zmrzlinou. Ve všech ložnicích je navíc stále ještě původní, 150 let staré ložní prádlo, a parketové podlahy ve všech pokojích jsou samozřejmě také původní. Trochu horší to je na Lednici s obrazovou výzdobou, protože když byli Liechtensteinové na základě Benešových dekretů nuceni opustit svá sídla, odvezli si velkou část majetku s sebou do Lichtenštejnska.

Od zámku k minaretu a k Janohradu jezdí pravidelná lodní linka (odjezd od zámku vždy v celou, lístek opět 100,- Kč). Ovšem jedna cesta tam a zpět trvá zhruba hodinu, což už by se nevešlo do našeho „sešněrovaného“ časového harmonogramu.

Naštěstí jsme ale stihli i prohlídku zámku ve Valticích, kde je nejdelší enfiláda v Evropě dlouhá 80 m (enfiláda = průchody z jedné místnosti do další v řadě za sebou) a řada krásných stropních obrazů. Díky probíhající svatbě jsme se navíc nenápadně protáhli i do nádherné zámecké kaple. Na park u zámku už nám ale čas nezbyl:o(

Lednicko-valtický areál určitě stojí za návštěvu. Příští rok tam plánuju vyrazit ještě jednou – a tentokrát bez průvodce nejmíň na celý den!

Pokud vás zajímají všechny atrakce v Lednicko-valtickém areálu a chtěli byste vidět pěkně fotografie, zkuste se podívat na http://www.lednicko-valticky-areal.cz/ nebo http://virtualniprohlidky.cz/virtualni-prohlidka/lednicko-valticky-areal/

v posledních tónech mizivé písně

skládám se v uzel únavy

z vějíře snění

narůstá ticho

všemocný vládce nadějí

sklopená víčka

shořelá tísní

zas pouť svou tajemnou konají

a v říši

kde nikdo nestíhá věčně

hledají klasy modrozlaté

sny bloudivé

šeré i jasné

úderem křídel jitřního ptáka

prchají

v toulec  svítání

***

V železném světle

ztrhaní chůzí

nejistě sbíráme trofeje

červení v tváři

oddáni strachu

bojujem o skvělé vavříny

často dost marně

s tvářemi v prachu

váháme, zda znovu povstanem

tu výkřik jasný, radostný zášleh

podoba toho, jenž neumlká

nazpátek k  prameni

nezrazen pádem

oni tě znají

nepohrdají

kdybys pak zubožen, sinavý usnul

naději hodil do tůně

tři  lucerny

astry bílé

zjasní ti chvíle

Michael, Rafael, Gabriel

***

Ráno poněkud jiné

Zpocenější a zatuchlejší neštěstím.

Den sedmý, měsíc listopad.

Jediné, co vím je, že

Nechci umřít v bílých dlaních

Chci dál.

Nechci umřít v cizím náručí

Přišité koženou vážkou

Spaní je móda

Letargie, protože se musí.

Kdo dneska chodí do práce pěšky?

Lidé létají

Nadnášeni asfodely potu bankovek.

Marky se chvějí.

Jdeme zase spát

Toho nebude nikdy dost

Usnout, světu pro radost

Jako komár, který už nemůže sát vůbec nic.

Sedí zoofil, pedofil, nekrofil, sadista a vyznavač adrenalinových sportů v jedné cele.
Zoofil: “Chtělo by to kočku.”
Pedofil: “Spíš koťátko.”
Nekrofil: “Mrtvé.”
Sadista: “Tak to abych ho zabil já.”
Vyznavač adrenalinových sportů: “Mňau!”