Příběh rodičů Lawrence by mohl působit, že byl sepsán jednou z autorek červené knihovny. Sarah Lawrencová připlula v roce 1879 do Dublinu. Později sehnala práci vychovatelky na plný úvazek v rodině Chapmanů. Dobře si rozuměla s dětmi a za nedlouho se sblížila i s pánem domu, Thomasem Chapmanem. Čas plynul a manželství Chapmanů se pomalu začalo rozpadat. Tehdy Sarah vyslovila svoje tajné přání: ,,Thomasi, utečeme spolu do Anglie…” A on s jejím návrhem ochotně souhlasil. Usadili se v Oxfordu, pod jmény ,,pan a paní Lawrencovi”, kde zakoupili výstavní vilu na Polstead Road.
Thomas Edward Lawrence, mezi přáteli oslovovaný Ned, se narodil jako druhorozený z pěti synů 16. 8. 1888. V osmi letech se jeho zájmy poprvé střetly s historií, kde ho nejprve fascinovaly legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu.
Když se po smrti svého otce dozvěděl, že manželství jeho rodičů nebylo legitimní, byl to pro něj šok, který těžce snášel. V dopise svému bratru Arnoldovi napsal: ,,Po celou dobu žili ve lži, lhali sobě i nám. Nikdy neměli mít děti.”
V roce 1907 se na Oxfordské univerzitě zapsal na obor historie. Háček byl však v tom, že pokud se přednášky netýkaly středověku, prostě na ně nechodil. Jen zřídka se účastnil společenských událostí, o sport se příliš nezajímal. Místo toho vysedával s knihou a pozoroval s potutelným úsměvem své okolí. Nekouřil, nepil, stranil se kontaktu se spolužáky a neustále experimentoval se svým tělem.
Podstoupil řadu vlastních fyzických testů, kdy hazardoval se životem. Jednou se snažil vydržet co nejdéle bez spánku a po třetí bezesné noci zkolaboval na odpolední přednášce.
Lawrence sám, se snažil nebýt jen jedním z mnoha obyčejných členů společnosti. Během studia ho nikdy nikdo neviděl, že by měl bližší kontakt s některou z dívek a on sám se snažil vyhýbat se veškerým vulgárním hovorům o ženách. Málokdo v té době tušil, že Lawrence je v podstatě masochistou, a s tím neladí jeho sexuální pocity, protože má strach z fyzické bolesti. Později sám o sobě napsal, že myšlenka homosexuálního styku ho fascinovala.
Pro závěrečnou práci na Oxfordu si Lawrence vybral téma křížových válek a jejich vliv na vojenskou architekturu. A aby to vše měl kompletní, sbalil si v roce 1909 pár ponožek a dobré boty a vydal se na pouť po stopách křížových výprav. Z Bejrútu se vydal pěšky a při tom vůbec netušil, co vše na této cestě zažije. Stříleli po něm, byl přepaden, zbit do krve, prodělal několik záchvatů malárie, prošlapal jediné boty a do Bejrútu se vrátil bos. Přesto navštívil téměř čtyři desítky hradů a vojenských pevností, všechny pečlivě popsal, nakreslil a vyfotografoval.
Později po návratu se vydal na cestu do Karchemisy, kde se účastnil tamních vykopávek. Strávil tam tři roky a asistoval dr. Davidovi Georgeovi Hogarthovi. Zde se také setkal s mladým nosičem vody, Dahumem. Po táboře o Lawrencovi kolovaly nechutné povídačky o jeho vztahu k chlapci. Ten se k tomu však odmítal vyjádřit.
Na jaře 1914 se Lawrence navrátil do Anglie. Dlouho se však neohřál a díky svým znalostem byl vyslán jako agent kontrarozvědky do Káhiry. Zde také dva roky zpracovával data a kreslil mapy. A to byl počátek celého jeho ,,pouštního poslání”.
Později se díky svému dokonalému soužití s arabským obyvatelstvem a díky důležitosti pro britskou vládu, dostal do blízkosti mladého prince. Díky důvěře kterou v něj vkládali vysoce postavení lidé, se Lawrence v průběhu ,,turecko-arabských” válek dostal do velení kočovných válečníků a později se sám pasoval na nekorunovaného prince z Arábie. Svou vojenskou uniformu vyměnil za šat beduínů, přijal nové zvyky, dostal se do zajetí, kde byl mučen. Jeho věrnost k Británii pomalu začala opadat a více se soustředil na pomoc arabskému princi. Dobýval pro něj (a nebo pro sebe) tehdy téměř nedobytná města, proléval krev svých mužů. Během jeho tažení prodělal hned několik záchvatů malárie, ale ani to ho nepoložilo na kolena.
Po ukončení bojů, odmítl Lawrence práci diplomata a raději se rozhodl zmizet veřejnosti, která ho tehdy požadovala za hrdinu, z očí. Několikrát se o to pokusil. Nikdy to však ale netrvalo dlouho a byl někým poznám a odhalen. Na konec se přidal k armádě a v šestačtyřiceti letech z ní byl propuštěn. Usadil se v jižním Dorsetu, poblíž osady Clouds Hill. Klid však dlouho neměl. Tisk se o jeho odchodu z armády dozvěděl a hned se dožadoval rozhovorů a pikantností z jeho života. On sám to vyřešil po svém - nejdotěrnějšímu reportérovi přerazil nos a ujel na kole.
Ráno 13. 5. 1935 nasedl na motocykl. Cestou na poštu z Bovingtonu si za ostrou levotočivou zatáčkou všiml dvou chlapců na kolech až na posledních chvíli. Při pádu si rozrazil lebku a o šest dní později v nemocnici zemřel.
Před svou smrtí napsal příteli: ,,Jsem obyčejným člověkem, hrdinové s nadlidskými schopnostmi neexistují. A pokud ano, pak jsem se dosud s žádným nesetkal.”
Pátrač
