rebarbora

Že bychom se konečně dočkali opravdu povedeného českého komediálního seriálu?

Mít v dnešní době obchod s hudebními nosiči není zrovna nejvýnosnější živost. A když k tomu navíc máte bratra zarytého metaláka, který tam dělá prodavače, nepomůže vám ani fakt, že jste vyhaslá hvězda 80. let, jejíž jedinou hitovku „Vsákneš se do mě jako déšť“ je možné sem tam slýchat z juboxu v hospodě U Jezevce.

V roli Ozzáka s pivním mozolem, metalovým hárem a svéráznou životní filozofií exceluje Martin Dejdar. „Rozumnější“ polovinou sourozeneckého dua bratrů Pacovských pak je one hit wonder 80. let Tomi Paci v podání Tomáše Matonohy. A sestavu doplňuje Tomášova předčasně vyzrálá dcera Iva, sousedovic dvojčata Lexa a Saša s matkou a Tomášova fanynka Marcelka.

Běžný vysílací čas se bohužel neslučuje s mým režimem spánku, a proto seriál ve chvílích volna sleduju na webu TV Nova. Zatím mám zhlédnuto šest dílů a musím říct, že se opravdu dobře bavím!

Zbavit New York špíny není čistá práce, ale tahle jednočlenná uklízecí četa z oddělení odložených případů ji zvládne.

Pokud chcete vidět, jak se muž, jehož příjmení je homonymem pro bolest, naučí věřit na anděly, Max Payne je ten správný film pro vás. Už trailery s doprovodem krásně ponuré písničky o upírech od Marylina Mansona vám prozradí, že Max Payne celý život usiloval o spravedlnost, ale teď chce pomstu (skoro se nabízí Seagalovský titulek: Zabili mu ženu, a to neměli dělat…).

Na filmovém plátně pak chlapácky se mračící Mark Vahlberg dokazuje, že ještě nezapomněl, jak se drží brokovnice, a řádí jako smyslů zbavený s poměrně širokým arzenálem střelných zbraní (jak se na slušnou předělávku počítačové hry sluší a patří), a když je potřeba, nejde daleko ani pro ránu pěstí. Hlavní hrdina v jeho cool podání postupně rozplétá zašmodrchanou dějovou linii, která však nepostrádá nic z logické návaznosti, což je u předělávky PC hry s podivem (čekala jsem spíš něco ve stylu Wanted, kde bylo zapotřebí zapojit fantazii na plné obrátky nebo přimhouřit obě oči, abyste předkládanému sledu událostí uvěřili). Příběh je sice předvídatelný, ale i tak je na co koukat. A když se Max Payne drsně z posledních sil, vyždímaných jen díky lahvičce modré tekutiny, doplazí až na samý konec a za sebou nechá hektolitry krve, aby mohl zastřelit hlavního padoucha, napadne vás, že to bylo příjemně strávených 100 minut vašeho života.

Po nepříliš povzbudivé recenzi na gorille jsem váhala, jestli vůbec na tenhle film zamířit do kina a nepočkat si až vyjde na DVD, ale musím říct, že jsem rozhodně zklamaná nebyla. Svůj podíl na tom má nejspíš i fakt, že jsem nedotčená stejnojmennou počítačovou hrou, takže jediná očekávání, která se mnou vstupovala do kinosálu, byla ta, která ve mně vzbudily trailery (obzvlášť se mi líbil „komiksový“ trailer, který je kromě gorilly k vidění i na oficiálním webu k filmu www.maxpaynethemovie.com).

Celý film je nádherně stylizovaný a s těmi neustále se k zemi snášejícími sněhovými vločkami má krásně zimní, neřku-li vánoční atmosféru, přičemž jedinou výraznější barvou jsou červené šaty poslední bondgirl Olgy Kurylenko. Na počítačovou střílečku nepatrně odkazuje hudba, která doprovází Maxe pobíhajícího temnými chodbami s nabitou bouchačkou a lovícího padouchy (dalším zvukem, který mi uvízl v hlavě, bylo „vrzání“ jeho kožené bundy). Ovšem nejlepší částí filmu (alespoň po vizuální stránce určitě) pro mě byl závěr s dokonale zpracovanými obrazovými „halucinacemi“ poté, co si Max vezme Valkýru. Padající sníh, který se promění ve žhavé jiskry, prostě nemá chybu! Úžasné jsou také záběry, kdy máte pocit, že se opakovaně potápíte a nemůžete udržet hlavu nad hladinou zamrzlé řeky (krásná práce s kamerou), „podvodní“ záběry ve vás pak vyvolají kýžený pocit klidu… Tvůrci mi navíc udělali radost i tím, že ponechali létající příšery „jen“ v říši drogových stihomamů.

Trpělivější jedinci budou po skončení titulků odměněni ještě poslední tečkou, kterou si scénáristé nechali otevřená vrátka k případnému pokračování (jak už bývá v poslední době zvykem). Ovšem chce to určitou dávku drzosti, protože tím značně znervózníte multikinové „uklízeče“ :o)

Stejnojmenná výstava byla české veřejnosti zpřístupněna 16. října 2008 v Brně a navštívit ji můžete denně mezi 10 a 20 hodinou až do 9. března 2009. Útočiště jí poskytla moderní Titanic Hall v Heršpické ulici (dřívější Hornbach) a svého úkolu se zhostila více než dobře. Moderní budova má veškeré potřebné zázemí počínaje sociálním zařízením, přes prostornou šatnu, až po restauraci a velkou prodejnu suvenýrů. Pochvalu si pořadatelé zaslouží i za pečlivě rozmístěné směrovky od zastávky autobusu č. 60 (z autobusového nádraží na Zvonařce je Heršpická ulice vzdálená 3 zastávky; cílová stanice „Strážní“).

Pořadatelé dokonce ve vybraných dnech nabízí možnost navštívit komentované prohlídky pro veřejnost, a to buď komentovanou prohlídku výstavy „Hrobka a poklady“, nebo pro rodiny s dětmi „Posmrtný život starých Egypťanů“. Navíc 11. prosince se bude konat přednáška „Večer s Pavlem Onderkou: Tutanchamonův příběh“, která může být neméně zajímavá. Ale ať už se rozhodnete do Brna vyrazit kdykoli, vězte, že na výstavě je DOVOLENO FOTOGRAFOVAT (bez blesku), takže neudělejte stejnou chybu jako já a vezměte si s sebou foťák, protože obrázky z mobilu přece jen nejsou to pravé ořechové :o(

Pokud jde o výstavu samotnou, je rozdělena do jakýchsi 3 tématických částí. Na začátku vás trojice plazmových obrazovek seznámí s Tutanchamonovými předky z 18. dynastie: Amenothepem a Achnatonem (= Tutanchamonův otec, byl rebelským faraónem, který zavedl monoteistické náboženství, po svém boku měl Nefertiti a určitě bude povědomý těm z vás, kteří jste četli Egypťana Sihuheta) a také s Tutanchamonem samotným (dozvíte se, že na trůn usedl už v osmi letech a ve svých dvaceti letech nečekaně zemřel). V následujícím „kinosále“ je návštěvníkům pomocí krátkého filmu představen objevitel Tutanchamonovy hrobky, Howard Carter, a jeho životní peripetie. Všechny filmy jsou doslova nabité informacemi a snaží se celou výstavu zahrnout do širšího kontextu, což je chvályhodné a velmi poučné :o). Po filmovém úvodu přichází na řadu naaranžované pohřební komory tak, jak je Howard Carter v roce 1922 objevil. A v poslední části výstavy se můžete po libosti kochat pohledem na jednotlivé artefakty rozmístěné na zbývající výstavní ploše.

Bez ohledu na mediální profláknutost výstavy, která mě zezačátku spíše odrazovala, musím uznat, že tyto precizní repliky si trochu zvýšené pozornosti opravdu zaslouží. Poněkud mě proto zamrzela posedlost pořadatelů „speciálními efekty“ (zejména v úvodu výstavy), která místo zamýšlené velkoleposti vede ke stádovitému přesunu jejích návštěvníků od jedné obrazovky či vitríny ke druhé. Ve výsledku to pak znamená, že zhruba v 50-tihlavém davu, který je na výstavu vpuštěn najednou, menší jedinci jako já nevidí ze zrekonstruovaných částí hrobky takřka nic. Velké množství lidí tak ze začátku úplně zbytečně zkazí celý dojem, protože se člověk jen rozčiluje, že za 350,- Kč vlastně nic nevidí (vitríny totiž zhasnou ve stejné chvíli, kdy zmlkne komentář k nim). Naštěstí v další části výstavy se dav trochu rozptýlí a vy si můžete začít vychutnávat to, proč jste sem vlastně přišli.

Ohromující záplava zlaté, tyrkysové, terakotové a ostatních barev působí doslova jako pastva pro oči. Všechny artefakty věrně odráží bohatství a přepych egyptských faraonů a dají vám snadno zapomenout na to, že se jedná „jen“ o repliky. Je velice těžké říct, co se mi na výstavě líbilo nejvíc. Nejpůsobivější byla bez diskuze faraonova posmrtná maska ze zlata, tyrkysu a jiných drahých kamenů s obsidiánovýma očima, která byla dle mého názoru právem zvolena jako symbol celé výstavy. Ale pozornost si jistě zaslouží i řada dalších předmětů, jako faraónův zlatý slavnostní vůz, do titěrných detailů propracovaně zdobené sošky staroegyptských bohů ze dřeva, alabastru, zlata apod., krásně vyřezávané stoličky a křesla z cedrového dřeva nebo náramek se skarabeem a další šperky. Za zmínku určitě stojí i modely staroegyptských pramic nebo sandály s motivem faraona porážejícího své nepřátele. Atmosféru navíc krásně dotváří „zrenovované“ nástěnné malby, které vás provází téměř celou výstavou.

Na konci výstavy se nachází obchod se suvenýry, kde si můžete koupit nejrůznější předměty od triček, přes hrací skříňky a přívěsky na klíče, které mi připadaly silně kýčovité, až po napodobeniny nejrůznějších sošek. Z běžným návštěvníkům cenově dostupných upomínkových předmětů se mi líbila soška egyptské kočky, kterou prodávali ve 3 velikostech, nejmenší stála kolem 300,- Kč a byla vysoká cca 10 cm, ale našly se tu i sošky za zhruba 32 tisíc korun (!!!) takže milovníci umění, velké kapesné s sebou :o) Velmi dobře vypadal i program za 290,- Kč, k zahození není ani audioprůvodce (70,- Kč) a ochrankou u východu je vám ponechána i vstupenka.

Ukázky z audioprůvodce, trailer, fotografie a řadu dalších materiálů si můžete stáhnout na webových stránkách výstavy www.tut-vystava.cz, kde zjistíte i termíny komentovaných prohlídek.

  1. Všichni mají stále dobrou náladu.

  2. Pití vede k upřímnější komunikaci.

  3. Odstraňuje stres.

  4. Snižují se stížnosti na nízký plat.

  5. Celý týden je velký večírek.

  6. Z práce odjíždějí všichni společně jedním autem a tím šetří životní prostředí.

  7. Pití v zimních měsících snižuje náklady na vytápění.

  8. Zaměstnanci jsou velmi upřímní ke svým nadřízeným.

  9. Zvyšuje se spokojenost z práce.

10. Nikdo si nebere dovolenou, neboť se všem v práci líbí.

Výstava je umístěna ve Velkém sále pražské Lucerny a navštívit ji můžete denně od 10 do 20 hodin až do 2. listopadu 2008. Lístky se kupují (v síti TicketPro) na konkrétní půlhodinu, během které musíte projít „vstupní kontrolou“. Při vstupu na výstavu dostane každý návštěvník repliku lodního lístku se jménem skutečného cestujícího na Titanicu a na konci výstavy se dozvíte, jestli „váš“ pasažér ztroskotání lodi přežil či nikoliv.

Výstava vás provede celým příběhem Titanicu, od jeho stavby, přes první (a bohužel i poslední) plavbu až po objevení vraku a techniku používanou při „výlovu“ exponátů z 4,5 km hloubky. Hodně vystavených předmětů ve mně evokovalo nejrůznější scény z Cameronova Titanicu (např. „pákostroj“ mezi kapitánským můstkem a strojovnou udávající výkon kotlů). Stále mě udivuje do jakých detailů byl tenhle Oscary ověnčený snímek „realistický“. Na výstavě máte také možnost nahlédnout do kajuty cestujících 1. třídy, resp. do ložnice apartmá. Cestující v 1. třídě totiž měli k dispozici několik místností, čemuž ovšem odpovídala i cena palubního lístku pohybující se okolo 4500 dolarů (jen pro srovnání: za 1000 dolarů se na začátku 20. století dal pořídit rodinný dům). Procházka po chodbě a kajutách cestujících v 3. třídě je ale neméně zajímavá, protože tady bylo pro změnu slyšet tlumené supění motoru. Krásnou atmosféru navozovalo i osvětlení připomínající hvězdnou oblohu v místnosti věnované srážce s ledovcem. Zde byla také promítána počítačová simulace potopení lodi (tvůrce: Discovery). Ale zdaleka nejpůsobivější byly osobní věci pasažérů, které prozrazovaly alespoň část jejich příběhu, jako proč se rozhodli cestovat zrovna na Titanicu nebo jaké měli plány v Novém Světě (např. vzorky parfému cestujícího 2. třídy, se kterými chtěl prorazit na americkém trhu).

Celkový dojem z výstavy trochu kazilo „lajdácké“ zpracování informační panelů s řadou překlepů nebo dokonce s chybnými údaji, např. značka Eura místo značky amerického dolaru u cen palubních lístků (že by jednotná evropská měna existovala už v roce 1912 ???) nebo chybně uvedený počet zatopených komor po srážce s ledovcem (!!!). Poměrně odtažité mi připadaly i míry uváděné ve stopách a mílích, které českému návštěvníkovy zvyklému na metrickou soustavu moc neřeknou. I když nějakou mlhavou představu o tom, kolik centimetrů měří jedna stopa mám, přepočítávat údaje z info panelů se mi nechtělo. Situaci částečně zachraňoval audio průvodce (vypůjčený za 50,- Kč v šatně), který kupodivu nejen že uváděl správné údaje o zatopených komorách, ale dokonce byl schopen vám pošeptat do ouška míry v kilometrech :o)

Pokud jde o „upomínkové“ předměty z výstavy, nenechají vám na památku ani vstupenku (při odchodu z výstavy vám ji prostě seberou). V šatně si ale můžete zakoupit „program“, což je asi třicetistránková publikace velikosti A4 s barevnými fotografiemi za 200,- Kč, nebo si vyrazit vlastní minci za 20,- Kč (na výběr máte ze 4 různých motivů a výsledek působí velice sympaticky).

Podrobné informace o výstavě, odpovědi na nejčastěji kladené otázky o Titanicu, tiskové zprávy, fotografie a spoustu dalšího naleznete na www.vystava-titanic.cz