rebarbora

Mezi moje ruční práce z minulosti, se kterými jsem ochotná se pochlubit (zbytek nestojí za to ), patří i tenhle vyšívaný obrázek k narození miminka pro moji sestřenici. Předloha je z časopisu Křížková výšivka od nakladatelství Burda, ale při jeho tvorbě jsem malinko popustila uzdu své fantazii a v některých částech jsem upravila barvy (navíc jsem nepoužila bavlnky DMC uvedené v návodu, ale ty, co jsem našla doma).

„Dannyho parťáci potkávají pana a paní Smithovy“ hlásal oficiální slogan k tomuhle filmu. Ale musím se přiznat, že když jsem viděla trailer, byla jsem trochu zklamaná. Evokoval ve mně totiž dojem, že půjde o trapnou předělávku s ohranou zápletkou snažící se těžit z profláknutých trháků.

Samotný film naštěstí takový není. Popravdě nikdy by mě nenapadlo udělat z Clivea Owena a Julie Roberts pár, ale kupodivu jim to spolu sluší a jejich dialogy v úvodu jsou perfektním příkladem takového toho roztomilého mileneckého škádlení, při kterém se nejspíš stejně jako já neubráníte vzpomínce na Julii Roberts ve filmu Zbožňuju trable, kde jí parťáka dělal Nick Nolte. Bohužel zbytek filmu představuje pro diváka namáhavou lopotu. Počínaje režisérovou posedlostí flashbacky, díky které pak film působí natolik roztříštěně, že máte problém sesumírovat si jednotlivé události v časové řadě za sebou, přes jeho oblibu záběrů rozdělených nejméně do čtyř různých obrazů probíhajících na plátně v jediném okamžiku, které se velmi rychle stanou otravnými, protože si připadáte jako žonglér, který se zoufale snaží udržet ve vzduchu všechny míčky najednou, až po neuvěřitelně zašmodrchané dějové klubko, které ve vás už na první pohled vyvolá nechuť se s ním zabývat. Ve srovnání se zmiňovanými Dannyho parťáky nebo manželi Smithovými působí Dvojí hra příliš těžkopádně. Rozhodně je to ale chytrá hra, problém však je, že možná až příliš. Je to trochu jako kdyby byl tenhle film členem mensy a dával vám sežrat, že tam nepatříte.

Konečné rozuzlení však určitě stojí za to, ale nečekejte žádnou z okatě podbízených možností. Já jsem například (po vyloučení několika předchozích variant ) čekala, když Tully ve svém projevu kladl důraz na to, že umístění jediného atomu může mít na svědomí velkolepý úspěch nebo totální fiasko, že dvojice vícenásobných agentů coby hlavních hrdinů změní chemický vzorec kýženého produktu právě o ten jeden klíčový atom, ale ouha ( Zkrátka závěr, který si vymysleli tvůrci, by mě nenapadl ani ve snu, a za to dávám Dvojí hře plusové body.

Na hlavě má vrabčí hnízdo, je věčně naštvaný a z rukou mu trčí adamitové drápy, kdo je to? Správná odpověď je Wolverine neboli Rosomák, což je mimochodem lasicovitá šelma žijící v severních oblastech (např. v Rusku a v Kanadě).

Ve čtvrtém filmu o X-menech má Wolvie více méně sólo, takže pokud patří k vašim oblíbencům, rozhodně si ho nenechte ujít. Právě odtud se totiž dozvíte, co se skrývá v té rozhořčené hlavince postižené amnézií sahající 15 let dozadu. Hned ve stylovém úvodu odkazujícím ke komiksové předloze zjistíte, že Wolverine má podobně obdařeného nevlastního bratra se stejně ostrými drápy. Taky budete svědky toho, jak přišel k adamitovému upgradu své kostry, od koho dostal přezdívku Rosomák a proč tak najednou ztratil paměť. Většinu filmu pak tenhle mrzout trousí ironické poznámky typu: „V poslední době jsem trochu přibral.“ a i přes všechno to mračení je vlastně kladným hrdinou.

Jestli jste před odchodem do kina mrkli na nějaký ten trailer, určitě vám neušla scéna s Wolverinem skákajícím na vrtulník, servírovaná vždy jako třešnička na dortu. Ano, opravdu je tahle porce X-menů hodně akční. Troufám si tvrdit, že tolik výbuchů a rvaček jste neviděli ve všech předchozích dílech dohromady. Zdaleka se už neřeší morální témata s přirovnáváním mutantů k židům za druhé světové války, ale spíš jen osobní pomsta jako v nějakém klasickém akčňáku z 90. let. Přesto je to příjemná podívaná a já jen doufám, že se závěrečná bitka netočila u nás a tudíž, že hroutící se chladící věž nebyla důvodem k  „plánovaným“ odstávkám JE Temelín…

Na myšlenku podělit se s vámi o pětici mých nejoblíbenějších knih mě přivedl pořad ČT Kniha mého srdce, který chválím za to, že se snaží dostat na televizní obrazovky debatu o knihách. Moc mě potěšilo, že se v prvním kole objevila i série od Dorothy Dunnettové. V druhém kole, do kterého byla vybrána už jen stovka knih, se podle mých očekávání objevilo hodně titulů, které byly předlohou k filmovým trhákům – Pán prstenů, Harry Potter, Stmívání apod. Seznam top 100 můžete najít na webu www.knihasrdce.cz, kde se dá pro knihy i hlasovat.

O následujících knihách jsem na blogu ještě nepsala, protože už je to přece jen nějaký ten pátek, co jsem v nich listovala naposledy, přestože jsem většinu z nich četla víckrát než jednou…

1. Jarmila Loukotková: Není římského lidu

Jarmilu Loukotkovou mám velice ráda, protože její knihy přetékají barvami a jednotlivé postavy dokáže vylíčit se všemi jejich pocity a myšlenkami tak skvěle, že z knihy vystupují jako živoucí trojrozměrné obrazy.

Petronius, coby hlavní postava této knihy, je vlastně obyčejný muž, který je však už od dětství svým způsobem přecitlivělý, svět kolem sebe vnímá v barvách (žlutá pro věci, které nemá rád, a tyrkysová pro věci, které jsou mu milé). Obklopuje se uměním, a i když je bohatý, není sobecký a zkažený jako všichni patricijové jeho doby.

Jen ať se podívají na sebe, všechny ty Messaliny, Flavie Flavy a jejich strýcové a neteře. Ze zhýralosti už nevědí, jak by se oblékali, co by jedli, jak by se milovali. Ani kapka vkusu není v nikom z nich. Ani kapka vkusu.

Petronius je také velmi osamělý. Tolik touží sdílet svůj život s někým blízkým, ale zdá se, že mu láska příliš nepřeje. Nakonec ho ale přece jen potká štěstí, když se seznámí s dívkou jménem Nealcé.

Otrokář mě mohl prodat. Ale mě si nemůžeš koupit. Tak promluvila socha čistoty z živého mramoru, když ji Petronius odváděl od krámku k nosítkám. Ale získat si tě mohu, krásná, krásná…

Nezískal si ji.

Řekla mu jen, že se jmenuje Nealcé. Víc se od ní nedověděl. Nealcé. Zvláštní jméno, zvláštní dívka.

Bydlí sice v jeho domě, prochází se zahradami, hraje si se psy a hovoří se služebnictvem – ale pánovi domu se usilovně vyhýbá. S čeledí mluví řecky i latinsky. Na Petronia nemluví vůbec.

2. Jarmila Loukotková: Spartakus

Moje druhá nejoblíbenější kniha od této autorky opět nádherně barvitě zachycuje životní osudy dalšího obdivuhodného muže antického Říma. Čtenář v ní sleduje Spartakovu cestu od jeho prvního zápasu v amfiteátru až do jeho smrti na bitevním poli. Spartakus je v téhle knize představen jako skromný a spravedlivý člověk, který má dostatek odvahy vzepřít se systému a otřást tak sebejistotou římského impéria.

Mezi moje oblíbené pasáže patří scéna, kdy Spartakus po svém vítězném zápase s Krixem přijde na Krassovo pozvání na hostinu. Ovšem Krassus už značně opilý ho urazí, protože se zlobí, že jeho gladiátor prohrál a on musí zaplatit velkolepé hostiny pro celou Kapuu.

Jsou jím ohromeni.

Čekali, že se bude uctivě klanět, že bude zmateně breptat odpovědi na jejich všetečné či ponižující otázky, že se bude červenat rozpaky jako se červenal při vstupu do zápasiště, a oni že ho pak svým shovívavým chováním milostivě pozvednou pro dnešní večer na svou vznešenou úroveň. Skutečnost však je jiná. Oni sami jsou těmi, kdo se klaní, oni breptají, oni se rdí a gladiátor Spartakus na ně shlíží pohledem, v kterém se mísí blahovůle s povzneseností. …

 „Buď zdráv, pane,“ řekne Spartakus a pozvedá ruku k pozdravu.

Krassus je temně rudý v obličeji. Ohrnuje masité pysky a odhaluje tak pokřivené, řídké zuby.

„Proč jsi nezabil Krixa?!“ huláká chraptivě.

„Buď zdráv, pane,“ opakuje s úsměvem Spartakus.

„Proč jsi nezabil Krixa, ptám se tě?!“

„Buď zdráv, pane,“ trvá na svém Spartakus a jeho úsměv se stává uličnickým. …
Krassus mrštil pohárem o zem.

„Dám tě zmrskat!“ řičí nepříčetně. „Zmrskat jako psa!“ …

 „Myslím, žes mě pozval na hostinu.“

3. Steven Pressfield: Ohnivá brána

Tam, kde Jarmila Loukotková používá barvy, ze Stevena Pressfielda trčí syrovost válečníka. Ale nemyslete si, že se jedná o bezduchou řežbu. Právě proto, že se Pressfield snažil zůstat věrný historickým faktům, vylézá do popředí celého příběhu pro mě fascinující a svým způsobem nepochopitelný antagonismus sparťanského výcviku – sparťanští válečníci se na jedné straně učili nemilosrdně zabíjet a na straně druhé filozoficky přemýšlet o životě.

Celá kniha je vlastně vyprávěním Xeona, perskému králi Xerxovi po bitvě u Thermopyl, kterému dominuje zejména postava Xeonova pána Dieneka a Xeonových přátel Alexandrose, Polynika, Kohouta, ale i samotného spartského krále Leonida.

Já Vašemu Veličenstvu povím, kdo je král. Král nemešká ve svém stanu, když jeho mužové krvácejí a umírají na bitevním poli. Král nevečeří, když jeho mužové nemají co jíst, ani nespí, když oni střeží hradby. Král nevymáhá na svých mužích věrnost strachem, ani si ji nekupuje za zlato; získává si jejich lásku v potu tváře a strastmi, které podstupuje kvůli nim. Když jde o nejtěžší břemena, král se jich chápe jako první a odchází od nich jako poslední. Král nepožaduje služby od těch, jež vede, nýbrž jim je prokazuje. On slouží jim, ne oni jemu.

4. Robert Ludlum: Bourneova totožnost

Bourneova totožnost (anglicky „The Bourne Identity“) je perfektní špionážní román, který se stal předlohou filmu se zcestným názvem Agent bez minulosti s Mattem Damonem v hlavní roli. I když se mi film hodně líbil, kniha je 100x lepší. Robert Ludlum sice nemá žádný zvlášť vyhraněný styl, který by vás na první pohled praštil do očí, ale rozhodně si vás získá zápletkou a skvělým načasováním – jednotlivé události do sebe zapadají jako ozubená kolečka nejjemnějšího švýcarského hodinového strojku.

Úvodní scéna s tělem polomrtvého muže vyloveným rybářskou bárkou je sice stejná, ale knižním protivníkem Jasona Bournea není žádný africký nýmand Wombosi, nýbrž nikdo menší než legendární Carlos, zabiják podezřelý i z atentátu na Kennedyho. A postava Marie St. Jacquesové není tulačka v nouzi, která je za balík amerických dolarů ochotná udělat cokoli, ale kanadská ekonomka, která se na konferenci v Paříži náhodou připlete Jasonovi do cesty a rozhodne se s ním zůstat, protože jí zachránil život.

Marie znovu vzala do ruky Potomac Quarterly. „Bejrút,“ začala.

„Velvyslanectví,“ odpověděl. „Hlava rezidentury CIA, pracoval jako atašé. Zastřelen na ulici. Tři sta tisíc dolarů.“

Marie se na něj zkoumavě podívala. …

„Baader-Meinhofová.“

„Stuttgart. Regensburg. Mnichov. Dva mrtví a jeden únos, připisováno Baaderovi. Odměna od…“ Bourne se zarazil a pak překvapeně zašeptal, „zdrojů ve Spojených státech. Detroit… Wilmington, Delaware.“

„Jasone, co to…“

„Pokračuj. Prosím tě.“

„Jméno Sanchez.“

„Jméno je Iljič Ramirez Sanchez,“ odpověděl. „Je to… Carlos.“

„Proč Iljič?“

Bourne se odmlčel a očima začal bloudit po místnosti. „To nevím.“ …

5. Daniel Keyes: Růže pro Algernon

Růže pro Algernon je vlastně deníkem dvaatřicetiletého retardovaného Charlieho Gorgona, který se zúčastní experimentu – mozkové operace, aby se mu splnila jeho celoživotní touha, být chytrý. Bohužel experiment nakonec nemá permanentní účinek a Charlie se postupně vrací zase na začátek. Neotřelý styl deníkové formy se mi hodně líbí, na pravopisných chybách a celkově na slohu hlavního hrdiny je vidět jeho intelektuální posuny a sdílí tak se čtenáři všechny svoje pocity.

A hra bila lizt papýru s moc čár ve všeh  smjerech co snich byli rámečki. Na jednom konci psalo START a na druhím CÍL. Řek mi že tý hře se říká lapyrink a že mám vzít tušku a jet s ňý od toho START až do CÍL a přitom nepřekřýžit aňi jednu čáru.

Já sem tomu lapyrinkovi moc nerozumjel a spotřebovaly sme moc papýrů. Potom Burt řek poďývej ňeco ťi ukážu …

Burt vitách z jední klece bílou miš  a řek to je Algernon a umý ten lapyrink moc dobře. Řek sem mu tak mi teda ukašte jak to miš ďelá.

A svjete difuse on pak strčyl Algernon do krabyce velkí jako stúl a se mnoho zátaček a rohú jako by to bili zďi a byli tam i START a  CÍL jako na mím papýře. … A Burt vitáhl hodinki a otklopyl dvýřka a řekl dotoho Algernon a miš začuchala 2krát nebo i 3krát a začala bješet….

Ale Algernon bješela pořát dál ťím lapyrinkem aš našla správní cesti a dobjehla ke gde se psalo CÍL a zapyšťela. Burt řek to znamená že má radozt protože to provedla správňe.

A já na to panejo to je ale chitrá miš.

Navíc celým příběhem se snaží Keyes upozornit na to, že dobré srdce nemusí jít ruku v ruce s inteligencí.

„Stal se z tebe cynik,“ řekl Nemur. „Nic jiného ti tahle šance nepřinesla. Genialita v tobě zničila víru ve svět i v ostatní lidi.“

„To není tak docela pravda,“ namítl jsem mírně. „Ale poučil jsem se, že sama inteligence skoro nic neznamená. Tady na univerzitě se z inteligence, vzdělání a vědění staly úžasné modly. Já ale už vím, že jednu věc přehlížíte: inteligence a vzdělání, které nekultivuje lidský cit, nestojí za nic.“

Tahle „hvězdná výprava“ je i pro ty z vás, kteří nepatří do zástupů zažraných fanoušků, protože Enterprise je ještě v plenkách (o kapitánu Kirkovi ani nemluvě ). Pokud tedy nevíte ani ťuk o Vulkáncích nebo Romulanech a jméno James T. Kirk vám nic neříká, nevadí. Tenhle díl známé sci-fi ságy vám předestře všechny klíčové informace jako krásně naaranžovanou obloženou mísu.

Hned v úvodu vás ohromí monstrózním nástupem ústředního záporáka, a pak děj plynule přejde na hlavní téma filmu – a sice, jak se vlastně ta skvělá parta dala vůbec dohromady… Tak například zjistíte, že Kirk byl za mlada pěkný rebel a že nespočtukrát dostal solidní nakládačku, než se z něho stal kapitán vesmírné lodi Enterprise. Dostanete možnost odhalit Spokovu lidskou stránku a budete poučeni o tom, že Vulkánci nejsou takoví studení čumáci, jak se tváří, ale naopak, že s nimi emoce cloumají možná víc než s lidmi, jenom si strašně zakládají na sebeovládání. Navíc všechno to škádlení mezi Spokem a Kirkem je tak roztomilé, že scénáristům odpustíte drobnosti, které by mohli potrápit vaši logiku, nebo fakt, že famózní nástup Nerona se postupně scvrkne v nepodstatnou kulisu, dobrou leda tak k seznámení dvou hlavních klaďasů.

Pravdou ale je, že ve zběsilém tempu, jakým děj filmu uhání, nebudete chtít takovým maličkostem věnovat pozornost a nejspíš si je uvědomíte až zpětně. Jinak totiž J. J. Abrams na režisérské židli odvedl skvělou práci – nejen že ví, jak dodat filmu šmrnc, ale v případě Star Treku se mu daří ve vás vyvolat jakousi podvědomou touhu po dalším pokračování. Kompletně nové obsazení mladými a nepříliš známými herci se také ukázalo jako dobrý nápad. Jediná dvě známá jména v hereckém ansámblu byla Winona Ryderová (schválně, jestli poznáte, koho hraje ) a Eric Bana alias Hektor z Tróje, kteří však byli nalíčeni k nepoznání.

Celkově je tenhle nový Star Trek pěkná podívaná a za sebe můžu říct, že pokud se v kinech objeví dvojka, resp. dvanáctka, určitě se na ni zajdu podívat. Myslím, že vzhledem ke kladným ohlasům se přímo nabízí přetočení celé série do nového kabátu (podobně jako to nakousli u bondovek), což by mohlo přivést Star Trek do nového tisíciletí, a to v líbivém „outfitu“ nabušeném triky, akcí a vtipem.