Philipp Vandenberg: Gladiátor

Srpen 20th, 2008 by rebarbora

Pravidelně, když někam jedu, beru si s sebou pro případ ošklivého počasí nebo jiných nepředvídatelných událostí nějakou knihu, a ani na letošní dovolené tomu nebylo jinak. Tentokrát se mnou cestoval Vandenbergův Gladiátor, ale nakonec to nebyla společnost podle mého gusta.

Hlavním hrdinou je kotlář Vitelius z malé provincie jménem Bononie, který se shodou náhod ihned při svém příchodu do Říma seznámí s císařovnou Messalinou a majitelem gladiátorské školy Sulpiciem, což v jeho kariéře znamená konec kotlařině a začátek zápasů v aréně. Ale než se z něho stane slavný gladiátor, několikrát málem přijde o život, z čehož díky neuvěřitelnému štěstí vždycky vyvázne. Jako když je při svém prvním boji poražen, ale Messalina mu udělí milost, nebo když je po odhalení Messalinina plánu zavraždit císaře obviněn ze spoluúčasti a odsouzen k trestu smrti, ale opět díky císařovninu přání je zachráněn vestálkou Tullií. Navíc slavným gladiátorem se stane díky lichváři Pherorovi, který se mu rozhodne domlouvat zápasy, zajišťovat výcvik (dnes bychom řekli dělat manažera), a to vše výměnou za podíl na výhře, s tím, že Vitelius dostane vlastní dům s otroky, slušný finanční příjem i prvotřídní výcvik, což je víc, než v co by mohl gladiátor doufat, protože za normálních podmínek by strávil celý život v nuzných podmínkách gladiátorské školy a zemřel chudý jako kostelní myš. A aby toho nebylo málo, v prvních dnech svého pobytu v Římě se zamiluje do dívky jménem Rebeka, která se provdá za jiného a později je nucena hlavní město opustit.

Myslím, že z tohohle materiálu by se dala vytřískat slušná kniha, ale z Vitelia budete mít téměř celou dobu pocit, že se nechává osudem vláčet jako ovce na porážku a je mu v podstatě jedno, co se s ním stane – a vám jako čtenáři to ve výsledku bude jedno taky. Vitelius je takový nemastný, neslaný maník, kterého nemáte šanci ani milovat, ani nenávidět. V prvních kapitolách, kdy se chystá na svůj první zápas, mu sice budete ochotni uvěřit, že chce „žít, žít, žít!“, ale to nejspíš jen proto, že budete stejně jako já čekat, že se nakonec vzmuží, jenže Vitelius s sebou nechá i nadále bez odporu manipulovat jako s figurkou na šachovnici. Jediným trochu silnějším projevem vlastní vůle je jeho přání bojovat s Pugnaxem, gladiátorem, který ho v jejich prvním souboji porazil a pak proti němu křivě svědčil při procesu s Messalinou. Takových okamžiků ale v knize moc není. Vitelius snad nemá ani výčitky svědomí, i když byla jeho vinnou vestálka Tullie zaživa zazděna. Jen nezúčastněně prochází řadou událostí, které ho vlastně žádným způsobem nepoznamenají. Škoda, věčná škoda! Hodně mě zamrzel fakt, že i když je děj bohatý na zápletky a osudové zvraty, díky způsobu vyprávění ve mně hlavní hrdina téhle knihy nedokázal vzbudit žádné emoce.

Leave a Reply