Sedí zoofil, pedofil, nekrofil, sadista a vyznavač adrenalinových sportů v jedné cele.
Zoofil: “Chtělo by to kočku.”
Pedofil: “Spíš koťátko.”
Nekrofil: “Mrtvé.”
Sadista: “Tak to abych ho zabil já.”
Vyznavač adrenalinových sportů: “Mňau!”
Nákupu této knihy předcházelo nejméně půlroční váhání, ale protože s každým dalším katalogem Knižního klubu ubývalo jiných titulů na výběr, nakonec došlo i na Stíny nad Alhambrou a musím přiznat, že to byl dobrý obchod :o)
Ústřední postavou knihy je Lajla, jedno z dvojčat Surajji alias Isabely de Solis, druhé manželky granadského knížete Abú Hassana Alího, prostřednictvím které nahlédneme do intrik v knížecím paláci Alhambře mezi její matkou a první manželkou knížete Granady, Áišou al-Hurrou. Obě ženy vedou na první pohled diplomatickou válku o to, čí syn se stane dědicem knížectví. Díky stupňující se nenávisti mezi oběma ženami a částečně také následkem bouřlivé politické situace mezi křesťany a muslimy na Pyrenejském poloostrově se zdánlivě neškodné slovní potyčky záhy změní ve skutečný boj na život a na smrt, při němž je Lajlin bratr Tárik ve svých osmi letech zavražděn a Surajja s Lajlou jsou nuceny uprchnout z Granady. Jediným možným útočištěm se pro ně stává Surajjin otec don Sancho Chimenez de Solis, který je však jakožto unesenou zneuctěnou dceru, jež byla provdaná za bezvěrce, a jako vnučku s napůl arabskou krví, neuvítá s otevřenou náručí. Lajla dostane křesťanské jméno doňa Lucia a je ponechána napospas neznámému prostředí, protože matka se s návratem do křesťanského světa uzavře sama do sebe a nevnímá okolní svět. Později je Lucia poslána jako královnina dvorní dáma do Córdoby, aby si zde podle dědova přání našla vhodného manžela. To se sice nestane, ale dostane za úkol starat se o Sulejmána, syna svého nevlastního bratra, v té době již knížete Granady, a tedy vnuka Áišy al-Hurry, který je u španělského dvora držen jako „pojistka“ proti muslimským výbojům. S postupem doby a měnící se situací v křesťanském světě využije příležitosti k útěku zpět do Granady, přidá se ke svému strýci Az-Zádžilovi a nakonec se stává svědkem definitivního pádu granadského knížectví.
I když postava Lajly není historicky podložená, osudy ostatních hlavních hrdinů zůstávají věrné skutečným událostem. Ale právě díky Lajle získává kniha mnoho na čtivosti, protože vám umožňuje vidět svět muslimů i křesťanů s určitým nadhledem včetně jejich chyb a slabin. Dává čtenáři možnost cítit spolu s ní nenávist, zmatek, zklamání i smutek, a postupně sledovat nenápadný, ale nezadržitelný pád jejího skutečného domova – Granady. Zajímavé je i odrážení přerodu osobnosti z arabské na křesťanskou a naopak prostřednictvím „pouhé“ změny jména. Kniha také ukazuje nenasytnost španělské královny Isabely, která při bojích o trůn utratila značné finanční prostředky a ty se potom všemožně snažila získat zpět. Neštítila se ani inkvizičních procesů s Židy, kteří byli i s rodinami upalováni a jejich majetek tak mohl propadnout koruně.
Tenhle poutavý příběh přečtete jedním dechem, protože se vám oči budou odmítat „odlepit“ od stránek a vy budete chtít za každou cenu vědět, jak to všechno dopadne. Stíny nad Alhambrou mohu vřele doporučit všem, kdo mají rádi historickou prózu a nebojí se pár fantastických prvků, které se v knize objevují v souvislosti s kletbou uvalenou na rod posledních vládnoucích knížat Granady.
Na každé dovolené na mořském pobřeží neodolám a při brouzdání slanou vodou se sem tam shýbnu pro nějakou tu „schránku“. Už delší dobu mi vrtalo hlavou, jak se vlastně všechny ty vápencové krásky odborně nazývají. Moje zvědavost byla částečně ukojena při návštěvě národního muzea v Praze a zbytek vědomostí poznamenaných předčasnou sklerózou byl dohledán na webu a v knihovně (S. Peter Dance: Ulity a lastury).
Takže pokud vás také zajímá, jak se všechny ty potvůrky jmenují, tady je přehled mých úlovků z letošní dovolené v Itálii:
V některých případech nebylo vůbec jednoduché určit, co je co, takže pokud došlo k nějakému omylu, dejte mi prosím vědět :o)
Pomáda pro seniory aneb hitovky od Abby už zlidověly i na zapadlých řeckých ostrovech.
Hlavní hrdinka Sophia má před svatbou a po přečtení denníku své hippie matky pozvala tři potenciální otce, aby si vybrala, který z nich ji odvede k oltáři. Jenže zjišťování otcovství jen podle „ksichtu“ není zrovna jednoduchá záležitost, a tak má před sebou solidní oříšek. Situaci jí navíc komplikují dvě matčiny potrhlé kamarádky, které se spolu s ní snaží vystrnadit tři mužské stíny z minulosti dřív, než se provalí pravda…
Celý děj trochu připomíná kolotoč skládající se ze svatebních příprav, Sophiina oťukávání společných zájmů s „tatínky“ a jejich schovávání před matkou, se kterou naprosto nedospělácky cloumají hormony, když se ocitne tváří v tvář svým „princům“ z mládí (nejvíc při „titulní“ písničce). Ale rozhodně můžu tenhle film doporučit všem, kteří se letos nedostali k moři. Těch romantických západů slunce a šplouchání tyrkysové vody je ve filmu tolik, že vám bude přecházet zrak. Vše působí „autentičtěji“ také díky tomu, že režisérka nechala herce při zpěvu využít jejich vlastního hlasového fondu. Výsledkem sice je, že James Bond Pierce Brosnan se při zpěvu „škrtí“ skoro jako Bruce Springsteen, ale kdo z nás je dokonalý? Navíc scéna, ve které Meryl Streepová zpívá Dancing Queen a vleče za sebou průvod domorodých žen, mi lehce připomněla promenádu ze Slunce, seno, erotika, ale jinak je to oddechová zábava plná bezstarostného letního trdlování. A jako vrchol je k závěrečným titulkům přidáno taneční číslo jako vystřižené od Roba Schneidera, které musí vykouzlit úsměv na tváři i těm nejzarputilejším odpůrcům Abby.
