rebarbora

  1. Všichni mají stále dobrou náladu.

  2. Pití vede k upřímnější komunikaci.

  3. Odstraňuje stres.

  4. Snižují se stížnosti na nízký plat.

  5. Celý týden je velký večírek.

  6. Z práce odjíždějí všichni společně jedním autem a tím šetří životní prostředí.

  7. Pití v zimních měsících snižuje náklady na vytápění.

  8. Zaměstnanci jsou velmi upřímní ke svým nadřízeným.

  9. Zvyšuje se spokojenost z práce.

10. Nikdo si nebere dovolenou, neboť se všem v práci líbí.

Výstava je umístěna ve Velkém sále pražské Lucerny a navštívit ji můžete denně od 10 do 20 hodin až do 2. listopadu 2008. Lístky se kupují (v síti TicketPro) na konkrétní půlhodinu, během které musíte projít „vstupní kontrolou“. Při vstupu na výstavu dostane každý návštěvník repliku lodního lístku se jménem skutečného cestujícího na Titanicu a na konci výstavy se dozvíte, jestli „váš“ pasažér ztroskotání lodi přežil či nikoliv.

Výstava vás provede celým příběhem Titanicu, od jeho stavby, přes první (a bohužel i poslední) plavbu až po objevení vraku a techniku používanou při „výlovu“ exponátů z 4,5 km hloubky. Hodně vystavených předmětů ve mně evokovalo nejrůznější scény z Cameronova Titanicu (např. „pákostroj“ mezi kapitánským můstkem a strojovnou udávající výkon kotlů). Stále mě udivuje do jakých detailů byl tenhle Oscary ověnčený snímek „realistický“. Na výstavě máte také možnost nahlédnout do kajuty cestujících 1. třídy, resp. do ložnice apartmá. Cestující v 1. třídě totiž měli k dispozici několik místností, čemuž ovšem odpovídala i cena palubního lístku pohybující se okolo 4500 dolarů (jen pro srovnání: za 1000 dolarů se na začátku 20. století dal pořídit rodinný dům). Procházka po chodbě a kajutách cestujících v 3. třídě je ale neméně zajímavá, protože tady bylo pro změnu slyšet tlumené supění motoru. Krásnou atmosféru navozovalo i osvětlení připomínající hvězdnou oblohu v místnosti věnované srážce s ledovcem. Zde byla také promítána počítačová simulace potopení lodi (tvůrce: Discovery). Ale zdaleka nejpůsobivější byly osobní věci pasažérů, které prozrazovaly alespoň část jejich příběhu, jako proč se rozhodli cestovat zrovna na Titanicu nebo jaké měli plány v Novém Světě (např. vzorky parfému cestujícího 2. třídy, se kterými chtěl prorazit na americkém trhu).

Celkový dojem z výstavy trochu kazilo „lajdácké“ zpracování informační panelů s řadou překlepů nebo dokonce s chybnými údaji, např. značka Eura místo značky amerického dolaru u cen palubních lístků (že by jednotná evropská měna existovala už v roce 1912 ???) nebo chybně uvedený počet zatopených komor po srážce s ledovcem (!!!). Poměrně odtažité mi připadaly i míry uváděné ve stopách a mílích, které českému návštěvníkovy zvyklému na metrickou soustavu moc neřeknou. I když nějakou mlhavou představu o tom, kolik centimetrů měří jedna stopa mám, přepočítávat údaje z info panelů se mi nechtělo. Situaci částečně zachraňoval audio průvodce (vypůjčený za 50,- Kč v šatně), který kupodivu nejen že uváděl správné údaje o zatopených komorách, ale dokonce byl schopen vám pošeptat do ouška míry v kilometrech :o)

Pokud jde o „upomínkové“ předměty z výstavy, nenechají vám na památku ani vstupenku (při odchodu z výstavy vám ji prostě seberou). V šatně si ale můžete zakoupit „program“, což je asi třicetistránková publikace velikosti A4 s barevnými fotografiemi za 200,- Kč, nebo si vyrazit vlastní minci za 20,- Kč (na výběr máte ze 4 různých motivů a výsledek působí velice sympaticky).

Podrobné informace o výstavě, odpovědi na nejčastěji kladené otázky o Titanicu, tiskové zprávy, fotografie a spoustu dalšího naleznete na www.vystava-titanic.cz

Hádá se kulturista s erotomanem, kdo má větší výdrž. A tak se spolu vsadí. Kulturista bude nosit do druhého patra ženský a erotoman bude uspokojovat. Kdo to vydrží déle, ten vyhrává.
Večer začne kulturista nosit a erotoman každou uspokojuje. Tak to jde celou noc.
Ráno “hotovej” kulturista se slovy “já už nemůžu” odpadne…
A jaké ponaučení z bajky plyne?
“Je lepší mít styky, než donášet.”

Obdivovat krásnou architekturu a pestrou historii nemusíme jezdit jen do zahraničí. Lednicko-valtický areál zapsaný na seznam UNESCO je toho důkazem.

Bohužel jsme si pro výlet na tohle překrásné místo zvolili už poněkud nevhodný termín – to víte, předposlední víkend v září už byl přece jen chladný s dešťovými přeháňkami. A naneštěstí ani naše průvodkyně nebyla zrovna z nejbystřejších, takže jsme na celý komplex dostali s bídou 3 hodiny a za to se toho opravdu moc stihnout nedá, navíc když tento čas zahrnuje polední pauzu na všech „atrakcích“.

Díky vlastnímu přičinění a šikovnosti jsme nakonec stihli druhý prohlídkový okruh zámku s podtitulem „soukromé pokoje knížat“ (cca 50 minut za vstupné 100,- Kč, které mám pocit bylo nastaveno jednotně pro všechny objekty :o) Rozhodně to nebylo nezajímavé pokoukání. Dozvěděli jsme se například, že už v první polovině 18. století měli Liechtensteini na zámku tekoucí teplou vodu a splachovací záchod. Architektonická praktičnost polohy jednotlivých pokojů byla v té době nejspíš samozřejmostí (dveře z ložnice do koupelny, do šatny, do jídelny, do dětského pokoje, do kaple – všechno pěkně u nosu). Taky jsme měli možnost projít se po samonosném schodišti ve schodištní hale. I když se to neobešlo bez nenápadného upozornění průvodkyně, abychom se drželi po jeho levé straně a nezastavovali se („přece jen je už 150 let staré a nepatrně se naklání doprava“). A kdyby vás náhodou zajímalo, co jedla knížecí rodina 12. prosince roku  1912, pak věřte, že si dopřávali zeleninový vývar, kuře po selsku a jako dezert ananas plněný zmrzlinou. Ve všech ložnicích je navíc stále ještě původní, 150 let staré ložní prádlo, a parketové podlahy ve všech pokojích jsou samozřejmě také původní. Trochu horší to je na Lednici s obrazovou výzdobou, protože když byli Liechtensteinové na základě Benešových dekretů nuceni opustit svá sídla, odvezli si velkou část majetku s sebou do Lichtenštejnska.

Od zámku k minaretu a k Janohradu jezdí pravidelná lodní linka (odjezd od zámku vždy v celou, lístek opět 100,- Kč). Ovšem jedna cesta tam a zpět trvá zhruba hodinu, což už by se nevešlo do našeho „sešněrovaného“ časového harmonogramu.

Naštěstí jsme ale stihli i prohlídku zámku ve Valticích, kde je nejdelší enfiláda v Evropě dlouhá 80 m (enfiláda = průchody z jedné místnosti do další v řadě za sebou) a řada krásných stropních obrazů. Díky probíhající svatbě jsme se navíc nenápadně protáhli i do nádherné zámecké kaple. Na park u zámku už nám ale čas nezbyl:o(

Lednicko-valtický areál určitě stojí za návštěvu. Příští rok tam plánuju vyrazit ještě jednou – a tentokrát bez průvodce nejmíň na celý den!

Pokud vás zajímají všechny atrakce v Lednicko-valtickém areálu a chtěli byste vidět pěkně fotografie, zkuste se podívat na http://www.lednicko-valticky-areal.cz/ nebo http://virtualniprohlidky.cz/virtualni-prohlidka/lednicko-valticky-areal/