rebarbora

Na myšlenku podělit se s vámi o pětici mých nejoblíbenějších knih mě přivedl pořad ČT Kniha mého srdce, který chválím za to, že se snaží dostat na televizní obrazovky debatu o knihách. Moc mě potěšilo, že se v prvním kole objevila i série od Dorothy Dunnettové. V druhém kole, do kterého byla vybrána už jen stovka knih, se podle mých očekávání objevilo hodně titulů, které byly předlohou k filmovým trhákům – Pán prstenů, Harry Potter, Stmívání apod. Seznam top 100 můžete najít na webu www.knihasrdce.cz, kde se dá pro knihy i hlasovat.

O následujících knihách jsem na blogu ještě nepsala, protože už je to přece jen nějaký ten pátek, co jsem v nich listovala naposledy, přestože jsem většinu z nich četla víckrát než jednou…

1. Jarmila Loukotková: Není římského lidu

Jarmilu Loukotkovou mám velice ráda, protože její knihy přetékají barvami a jednotlivé postavy dokáže vylíčit se všemi jejich pocity a myšlenkami tak skvěle, že z knihy vystupují jako živoucí trojrozměrné obrazy.

Petronius, coby hlavní postava této knihy, je vlastně obyčejný muž, který je však už od dětství svým způsobem přecitlivělý, svět kolem sebe vnímá v barvách (žlutá pro věci, které nemá rád, a tyrkysová pro věci, které jsou mu milé). Obklopuje se uměním, a i když je bohatý, není sobecký a zkažený jako všichni patricijové jeho doby.

Jen ať se podívají na sebe, všechny ty Messaliny, Flavie Flavy a jejich strýcové a neteře. Ze zhýralosti už nevědí, jak by se oblékali, co by jedli, jak by se milovali. Ani kapka vkusu není v nikom z nich. Ani kapka vkusu.

Petronius je také velmi osamělý. Tolik touží sdílet svůj život s někým blízkým, ale zdá se, že mu láska příliš nepřeje. Nakonec ho ale přece jen potká štěstí, když se seznámí s dívkou jménem Nealcé.

Otrokář mě mohl prodat. Ale mě si nemůžeš koupit. Tak promluvila socha čistoty z živého mramoru, když ji Petronius odváděl od krámku k nosítkám. Ale získat si tě mohu, krásná, krásná…

Nezískal si ji.

Řekla mu jen, že se jmenuje Nealcé. Víc se od ní nedověděl. Nealcé. Zvláštní jméno, zvláštní dívka.

Bydlí sice v jeho domě, prochází se zahradami, hraje si se psy a hovoří se služebnictvem – ale pánovi domu se usilovně vyhýbá. S čeledí mluví řecky i latinsky. Na Petronia nemluví vůbec.

2. Jarmila Loukotková: Spartakus

Moje druhá nejoblíbenější kniha od této autorky opět nádherně barvitě zachycuje životní osudy dalšího obdivuhodného muže antického Říma. Čtenář v ní sleduje Spartakovu cestu od jeho prvního zápasu v amfiteátru až do jeho smrti na bitevním poli. Spartakus je v téhle knize představen jako skromný a spravedlivý člověk, který má dostatek odvahy vzepřít se systému a otřást tak sebejistotou římského impéria.

Mezi moje oblíbené pasáže patří scéna, kdy Spartakus po svém vítězném zápase s Krixem přijde na Krassovo pozvání na hostinu. Ovšem Krassus už značně opilý ho urazí, protože se zlobí, že jeho gladiátor prohrál a on musí zaplatit velkolepé hostiny pro celou Kapuu.

Jsou jím ohromeni.

Čekali, že se bude uctivě klanět, že bude zmateně breptat odpovědi na jejich všetečné či ponižující otázky, že se bude červenat rozpaky jako se červenal při vstupu do zápasiště, a oni že ho pak svým shovívavým chováním milostivě pozvednou pro dnešní večer na svou vznešenou úroveň. Skutečnost však je jiná. Oni sami jsou těmi, kdo se klaní, oni breptají, oni se rdí a gladiátor Spartakus na ně shlíží pohledem, v kterém se mísí blahovůle s povzneseností. …

 „Buď zdráv, pane,“ řekne Spartakus a pozvedá ruku k pozdravu.

Krassus je temně rudý v obličeji. Ohrnuje masité pysky a odhaluje tak pokřivené, řídké zuby.

„Proč jsi nezabil Krixa?!“ huláká chraptivě.

„Buď zdráv, pane,“ opakuje s úsměvem Spartakus.

„Proč jsi nezabil Krixa, ptám se tě?!“

„Buď zdráv, pane,“ trvá na svém Spartakus a jeho úsměv se stává uličnickým. …
Krassus mrštil pohárem o zem.

„Dám tě zmrskat!“ řičí nepříčetně. „Zmrskat jako psa!“ …

 „Myslím, žes mě pozval na hostinu.“

3. Steven Pressfield: Ohnivá brána

Tam, kde Jarmila Loukotková používá barvy, ze Stevena Pressfielda trčí syrovost válečníka. Ale nemyslete si, že se jedná o bezduchou řežbu. Právě proto, že se Pressfield snažil zůstat věrný historickým faktům, vylézá do popředí celého příběhu pro mě fascinující a svým způsobem nepochopitelný antagonismus sparťanského výcviku – sparťanští válečníci se na jedné straně učili nemilosrdně zabíjet a na straně druhé filozoficky přemýšlet o životě.

Celá kniha je vlastně vyprávěním Xeona, perskému králi Xerxovi po bitvě u Thermopyl, kterému dominuje zejména postava Xeonova pána Dieneka a Xeonových přátel Alexandrose, Polynika, Kohouta, ale i samotného spartského krále Leonida.

Já Vašemu Veličenstvu povím, kdo je král. Král nemešká ve svém stanu, když jeho mužové krvácejí a umírají na bitevním poli. Král nevečeří, když jeho mužové nemají co jíst, ani nespí, když oni střeží hradby. Král nevymáhá na svých mužích věrnost strachem, ani si ji nekupuje za zlato; získává si jejich lásku v potu tváře a strastmi, které podstupuje kvůli nim. Když jde o nejtěžší břemena, král se jich chápe jako první a odchází od nich jako poslední. Král nepožaduje služby od těch, jež vede, nýbrž jim je prokazuje. On slouží jim, ne oni jemu.

4. Robert Ludlum: Bourneova totožnost

Bourneova totožnost (anglicky „The Bourne Identity“) je perfektní špionážní román, který se stal předlohou filmu se zcestným názvem Agent bez minulosti s Mattem Damonem v hlavní roli. I když se mi film hodně líbil, kniha je 100x lepší. Robert Ludlum sice nemá žádný zvlášť vyhraněný styl, který by vás na první pohled praštil do očí, ale rozhodně si vás získá zápletkou a skvělým načasováním – jednotlivé události do sebe zapadají jako ozubená kolečka nejjemnějšího švýcarského hodinového strojku.

Úvodní scéna s tělem polomrtvého muže vyloveným rybářskou bárkou je sice stejná, ale knižním protivníkem Jasona Bournea není žádný africký nýmand Wombosi, nýbrž nikdo menší než legendární Carlos, zabiják podezřelý i z atentátu na Kennedyho. A postava Marie St. Jacquesové není tulačka v nouzi, která je za balík amerických dolarů ochotná udělat cokoli, ale kanadská ekonomka, která se na konferenci v Paříži náhodou připlete Jasonovi do cesty a rozhodne se s ním zůstat, protože jí zachránil život.

Marie znovu vzala do ruky Potomac Quarterly. „Bejrút,“ začala.

„Velvyslanectví,“ odpověděl. „Hlava rezidentury CIA, pracoval jako atašé. Zastřelen na ulici. Tři sta tisíc dolarů.“

Marie se na něj zkoumavě podívala. …

„Baader-Meinhofová.“

„Stuttgart. Regensburg. Mnichov. Dva mrtví a jeden únos, připisováno Baaderovi. Odměna od…“ Bourne se zarazil a pak překvapeně zašeptal, „zdrojů ve Spojených státech. Detroit… Wilmington, Delaware.“

„Jasone, co to…“

„Pokračuj. Prosím tě.“

„Jméno Sanchez.“

„Jméno je Iljič Ramirez Sanchez,“ odpověděl. „Je to… Carlos.“

„Proč Iljič?“

Bourne se odmlčel a očima začal bloudit po místnosti. „To nevím.“ …

5. Daniel Keyes: Růže pro Algernon

Růže pro Algernon je vlastně deníkem dvaatřicetiletého retardovaného Charlieho Gorgona, který se zúčastní experimentu – mozkové operace, aby se mu splnila jeho celoživotní touha, být chytrý. Bohužel experiment nakonec nemá permanentní účinek a Charlie se postupně vrací zase na začátek. Neotřelý styl deníkové formy se mi hodně líbí, na pravopisných chybách a celkově na slohu hlavního hrdiny je vidět jeho intelektuální posuny a sdílí tak se čtenáři všechny svoje pocity.

A hra bila lizt papýru s moc čár ve všeh  smjerech co snich byli rámečki. Na jednom konci psalo START a na druhím CÍL. Řek mi že tý hře se říká lapyrink a že mám vzít tušku a jet s ňý od toho START až do CÍL a přitom nepřekřýžit aňi jednu čáru.

Já sem tomu lapyrinkovi moc nerozumjel a spotřebovaly sme moc papýrů. Potom Burt řek poďývej ňeco ťi ukážu …

Burt vitách z jední klece bílou miš  a řek to je Algernon a umý ten lapyrink moc dobře. Řek sem mu tak mi teda ukašte jak to miš ďelá.

A svjete difuse on pak strčyl Algernon do krabyce velkí jako stúl a se mnoho zátaček a rohú jako by to bili zďi a byli tam i START a  CÍL jako na mím papýře. … A Burt vitáhl hodinki a otklopyl dvýřka a řekl dotoho Algernon a miš začuchala 2krát nebo i 3krát a začala bješet….

Ale Algernon bješela pořát dál ťím lapyrinkem aš našla správní cesti a dobjehla ke gde se psalo CÍL a zapyšťela. Burt řek to znamená že má radozt protože to provedla správňe.

A já na to panejo to je ale chitrá miš.

Navíc celým příběhem se snaží Keyes upozornit na to, že dobré srdce nemusí jít ruku v ruce s inteligencí.

„Stal se z tebe cynik,“ řekl Nemur. „Nic jiného ti tahle šance nepřinesla. Genialita v tobě zničila víru ve svět i v ostatní lidi.“

„To není tak docela pravda,“ namítl jsem mírně. „Ale poučil jsem se, že sama inteligence skoro nic neznamená. Tady na univerzitě se z inteligence, vzdělání a vědění staly úžasné modly. Já ale už vím, že jednu věc přehlížíte: inteligence a vzdělání, které nekultivuje lidský cit, nestojí za nic.“

This entry was posted on Středa, Květen 27th, 2009 at 8:52 pm and is filed under Čtenářské okénko. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.