rebarbora

Stejnojmenná výstava byla české veřejnosti zpřístupněna 16. října 2008 v Brně a navštívit ji můžete denně mezi 10 a 20 hodinou až do 9. března 2009. Útočiště jí poskytla moderní Titanic Hall v Heršpické ulici (dřívější Hornbach) a svého úkolu se zhostila více než dobře. Moderní budova má veškeré potřebné zázemí počínaje sociálním zařízením, přes prostornou šatnu, až po restauraci a velkou prodejnu suvenýrů. Pochvalu si pořadatelé zaslouží i za pečlivě rozmístěné směrovky od zastávky autobusu č. 60 (z autobusového nádraží na Zvonařce je Heršpická ulice vzdálená 3 zastávky; cílová stanice „Strážní“).

Pořadatelé dokonce ve vybraných dnech nabízí možnost navštívit komentované prohlídky pro veřejnost, a to buď komentovanou prohlídku výstavy „Hrobka a poklady“, nebo pro rodiny s dětmi „Posmrtný život starých Egypťanů“. Navíc 11. prosince se bude konat přednáška „Večer s Pavlem Onderkou: Tutanchamonův příběh“, která může být neméně zajímavá. Ale ať už se rozhodnete do Brna vyrazit kdykoli, vězte, že na výstavě je DOVOLENO FOTOGRAFOVAT (bez blesku), takže neudělejte stejnou chybu jako já a vezměte si s sebou foťák, protože obrázky z mobilu přece jen nejsou to pravé ořechové :o(

Pokud jde o výstavu samotnou, je rozdělena do jakýchsi 3 tématických částí. Na začátku vás trojice plazmových obrazovek seznámí s Tutanchamonovými předky z 18. dynastie: Amenothepem a Achnatonem (= Tutanchamonův otec, byl rebelským faraónem, který zavedl monoteistické náboženství, po svém boku měl Nefertiti a určitě bude povědomý těm z vás, kteří jste četli Egypťana Sihuheta) a také s Tutanchamonem samotným (dozvíte se, že na trůn usedl už v osmi letech a ve svých dvaceti letech nečekaně zemřel). V následujícím „kinosále“ je návštěvníkům pomocí krátkého filmu představen objevitel Tutanchamonovy hrobky, Howard Carter, a jeho životní peripetie. Všechny filmy jsou doslova nabité informacemi a snaží se celou výstavu zahrnout do širšího kontextu, což je chvályhodné a velmi poučné :o). Po filmovém úvodu přichází na řadu naaranžované pohřební komory tak, jak je Howard Carter v roce 1922 objevil. A v poslední části výstavy se můžete po libosti kochat pohledem na jednotlivé artefakty rozmístěné na zbývající výstavní ploše.

Bez ohledu na mediální profláknutost výstavy, která mě zezačátku spíše odrazovala, musím uznat, že tyto precizní repliky si trochu zvýšené pozornosti opravdu zaslouží. Poněkud mě proto zamrzela posedlost pořadatelů „speciálními efekty“ (zejména v úvodu výstavy), která místo zamýšlené velkoleposti vede ke stádovitému přesunu jejích návštěvníků od jedné obrazovky či vitríny ke druhé. Ve výsledku to pak znamená, že zhruba v 50-tihlavém davu, který je na výstavu vpuštěn najednou, menší jedinci jako já nevidí ze zrekonstruovaných částí hrobky takřka nic. Velké množství lidí tak ze začátku úplně zbytečně zkazí celý dojem, protože se člověk jen rozčiluje, že za 350,- Kč vlastně nic nevidí (vitríny totiž zhasnou ve stejné chvíli, kdy zmlkne komentář k nim). Naštěstí v další části výstavy se dav trochu rozptýlí a vy si můžete začít vychutnávat to, proč jste sem vlastně přišli.

Ohromující záplava zlaté, tyrkysové, terakotové a ostatních barev působí doslova jako pastva pro oči. Všechny artefakty věrně odráží bohatství a přepych egyptských faraonů a dají vám snadno zapomenout na to, že se jedná „jen“ o repliky. Je velice těžké říct, co se mi na výstavě líbilo nejvíc. Nejpůsobivější byla bez diskuze faraonova posmrtná maska ze zlata, tyrkysu a jiných drahých kamenů s obsidiánovýma očima, která byla dle mého názoru právem zvolena jako symbol celé výstavy. Ale pozornost si jistě zaslouží i řada dalších předmětů, jako faraónův zlatý slavnostní vůz, do titěrných detailů propracovaně zdobené sošky staroegyptských bohů ze dřeva, alabastru, zlata apod., krásně vyřezávané stoličky a křesla z cedrového dřeva nebo náramek se skarabeem a další šperky. Za zmínku určitě stojí i modely staroegyptských pramic nebo sandály s motivem faraona porážejícího své nepřátele. Atmosféru navíc krásně dotváří „zrenovované“ nástěnné malby, které vás provází téměř celou výstavou.

Na konci výstavy se nachází obchod se suvenýry, kde si můžete koupit nejrůznější předměty od triček, přes hrací skříňky a přívěsky na klíče, které mi připadaly silně kýčovité, až po napodobeniny nejrůznějších sošek. Z běžným návštěvníkům cenově dostupných upomínkových předmětů se mi líbila soška egyptské kočky, kterou prodávali ve 3 velikostech, nejmenší stála kolem 300,- Kč a byla vysoká cca 10 cm, ale našly se tu i sošky za zhruba 32 tisíc korun (!!!) takže milovníci umění, velké kapesné s sebou :o) Velmi dobře vypadal i program za 290,- Kč, k zahození není ani audioprůvodce (70,- Kč) a ochrankou u východu je vám ponechána i vstupenka.

Ukázky z audioprůvodce, trailer, fotografie a řadu dalších materiálů si můžete stáhnout na webových stránkách výstavy www.tut-vystava.cz, kde zjistíte i termíny komentovaných prohlídek.

Výstava je umístěna ve Velkém sále pražské Lucerny a navštívit ji můžete denně od 10 do 20 hodin až do 2. listopadu 2008. Lístky se kupují (v síti TicketPro) na konkrétní půlhodinu, během které musíte projít „vstupní kontrolou“. Při vstupu na výstavu dostane každý návštěvník repliku lodního lístku se jménem skutečného cestujícího na Titanicu a na konci výstavy se dozvíte, jestli „váš“ pasažér ztroskotání lodi přežil či nikoliv.

Výstava vás provede celým příběhem Titanicu, od jeho stavby, přes první (a bohužel i poslední) plavbu až po objevení vraku a techniku používanou při „výlovu“ exponátů z 4,5 km hloubky. Hodně vystavených předmětů ve mně evokovalo nejrůznější scény z Cameronova Titanicu (např. „pákostroj“ mezi kapitánským můstkem a strojovnou udávající výkon kotlů). Stále mě udivuje do jakých detailů byl tenhle Oscary ověnčený snímek „realistický“. Na výstavě máte také možnost nahlédnout do kajuty cestujících 1. třídy, resp. do ložnice apartmá. Cestující v 1. třídě totiž měli k dispozici několik místností, čemuž ovšem odpovídala i cena palubního lístku pohybující se okolo 4500 dolarů (jen pro srovnání: za 1000 dolarů se na začátku 20. století dal pořídit rodinný dům). Procházka po chodbě a kajutách cestujících v 3. třídě je ale neméně zajímavá, protože tady bylo pro změnu slyšet tlumené supění motoru. Krásnou atmosféru navozovalo i osvětlení připomínající hvězdnou oblohu v místnosti věnované srážce s ledovcem. Zde byla také promítána počítačová simulace potopení lodi (tvůrce: Discovery). Ale zdaleka nejpůsobivější byly osobní věci pasažérů, které prozrazovaly alespoň část jejich příběhu, jako proč se rozhodli cestovat zrovna na Titanicu nebo jaké měli plány v Novém Světě (např. vzorky parfému cestujícího 2. třídy, se kterými chtěl prorazit na americkém trhu).

Celkový dojem z výstavy trochu kazilo „lajdácké“ zpracování informační panelů s řadou překlepů nebo dokonce s chybnými údaji, např. značka Eura místo značky amerického dolaru u cen palubních lístků (že by jednotná evropská měna existovala už v roce 1912 ???) nebo chybně uvedený počet zatopených komor po srážce s ledovcem (!!!). Poměrně odtažité mi připadaly i míry uváděné ve stopách a mílích, které českému návštěvníkovy zvyklému na metrickou soustavu moc neřeknou. I když nějakou mlhavou představu o tom, kolik centimetrů měří jedna stopa mám, přepočítávat údaje z info panelů se mi nechtělo. Situaci částečně zachraňoval audio průvodce (vypůjčený za 50,- Kč v šatně), který kupodivu nejen že uváděl správné údaje o zatopených komorách, ale dokonce byl schopen vám pošeptat do ouška míry v kilometrech :o)

Pokud jde o „upomínkové“ předměty z výstavy, nenechají vám na památku ani vstupenku (při odchodu z výstavy vám ji prostě seberou). V šatně si ale můžete zakoupit „program“, což je asi třicetistránková publikace velikosti A4 s barevnými fotografiemi za 200,- Kč, nebo si vyrazit vlastní minci za 20,- Kč (na výběr máte ze 4 různých motivů a výsledek působí velice sympaticky).

Podrobné informace o výstavě, odpovědi na nejčastěji kladené otázky o Titanicu, tiskové zprávy, fotografie a spoustu dalšího naleznete na www.vystava-titanic.cz

Obdivovat krásnou architekturu a pestrou historii nemusíme jezdit jen do zahraničí. Lednicko-valtický areál zapsaný na seznam UNESCO je toho důkazem.

Bohužel jsme si pro výlet na tohle překrásné místo zvolili už poněkud nevhodný termín – to víte, předposlední víkend v září už byl přece jen chladný s dešťovými přeháňkami. A naneštěstí ani naše průvodkyně nebyla zrovna z nejbystřejších, takže jsme na celý komplex dostali s bídou 3 hodiny a za to se toho opravdu moc stihnout nedá, navíc když tento čas zahrnuje polední pauzu na všech „atrakcích“.

Díky vlastnímu přičinění a šikovnosti jsme nakonec stihli druhý prohlídkový okruh zámku s podtitulem „soukromé pokoje knížat“ (cca 50 minut za vstupné 100,- Kč, které mám pocit bylo nastaveno jednotně pro všechny objekty :o) Rozhodně to nebylo nezajímavé pokoukání. Dozvěděli jsme se například, že už v první polovině 18. století měli Liechtensteini na zámku tekoucí teplou vodu a splachovací záchod. Architektonická praktičnost polohy jednotlivých pokojů byla v té době nejspíš samozřejmostí (dveře z ložnice do koupelny, do šatny, do jídelny, do dětského pokoje, do kaple – všechno pěkně u nosu). Taky jsme měli možnost projít se po samonosném schodišti ve schodištní hale. I když se to neobešlo bez nenápadného upozornění průvodkyně, abychom se drželi po jeho levé straně a nezastavovali se („přece jen je už 150 let staré a nepatrně se naklání doprava“). A kdyby vás náhodou zajímalo, co jedla knížecí rodina 12. prosince roku  1912, pak věřte, že si dopřávali zeleninový vývar, kuře po selsku a jako dezert ananas plněný zmrzlinou. Ve všech ložnicích je navíc stále ještě původní, 150 let staré ložní prádlo, a parketové podlahy ve všech pokojích jsou samozřejmě také původní. Trochu horší to je na Lednici s obrazovou výzdobou, protože když byli Liechtensteinové na základě Benešových dekretů nuceni opustit svá sídla, odvezli si velkou část majetku s sebou do Lichtenštejnska.

Od zámku k minaretu a k Janohradu jezdí pravidelná lodní linka (odjezd od zámku vždy v celou, lístek opět 100,- Kč). Ovšem jedna cesta tam a zpět trvá zhruba hodinu, což už by se nevešlo do našeho „sešněrovaného“ časového harmonogramu.

Naštěstí jsme ale stihli i prohlídku zámku ve Valticích, kde je nejdelší enfiláda v Evropě dlouhá 80 m (enfiláda = průchody z jedné místnosti do další v řadě za sebou) a řada krásných stropních obrazů. Díky probíhající svatbě jsme se navíc nenápadně protáhli i do nádherné zámecké kaple. Na park u zámku už nám ale čas nezbyl:o(

Lednicko-valtický areál určitě stojí za návštěvu. Příští rok tam plánuju vyrazit ještě jednou – a tentokrát bez průvodce nejmíň na celý den!

Pokud vás zajímají všechny atrakce v Lednicko-valtickém areálu a chtěli byste vidět pěkně fotografie, zkuste se podívat na http://www.lednicko-valticky-areal.cz/ nebo http://virtualniprohlidky.cz/virtualni-prohlidka/lednicko-valticky-areal/

Na každé dovolené na mořském pobřeží neodolám a při brouzdání slanou vodou se sem tam shýbnu pro nějakou tu „schránku“. Už delší dobu mi vrtalo hlavou, jak se vlastně všechny ty vápencové krásky odborně nazývají. Moje zvědavost byla částečně ukojena při návštěvě národního muzea v Praze a zbytek vědomostí poznamenaných předčasnou sklerózou byl dohledán na webu a v knihovně (S. Peter Dance: Ulity a lastury).

Takže pokud vás také zajímá, jak se všechny ty potvůrky jmenují, tady je přehled mých úlovků z letošní dovolené v Itálii:

V některých případech nebylo vůbec jednoduché určit, co je co, takže pokud došlo k nějakému omylu, dejte mi prosím vědět :o)

Během dovolené v Itálii, konkrétně v letovisku San Benedetto del Tronto, jsme zvládli i výlet do cca 30 km vzdáleného městečka Ascoli Piceno, a protože jsem tak trochu i Marco Polo, vždycky mám po ruce nějakou tu mapku a pár základních informací o místě, kam mám namířeno. No a vzhledem k tomu, že většina mých spolucestujících nevěnovala mé snaze o výkladu na místě příliš pozornosti (spíš je zajímalo, kde si dáme pizzu, zmrzlinu apod.), napadlo mě umístit ho sem, pro případ, že budete mít cestu kolem tohoto malebného místa :o)

Ascoli Piceno bylo založeno před 2500 lety mezi řekami Tronto a Castellano. Bývá nazýváno „městem travertinu“, protože na většinu staveb byl použit právě tento materiál (pozn.: travertin je chemicky usazená hornina, která je svým složením stejná jako vápenec, ale je pórovitá). Někdy se mu říká i „město sta věží“ – ve středověku bylo v Ascoli Picenu zhruba 200 věží, na rozkaz krále Frederika II. bylo 90 věží zbořeno, některé byly přestavěny, ale i tak máte při procházce městem pocit, že kam se podíváte, vykoukne na vás zpoza rohu věž.

Za zmínku pak rozhodně stojí svátek La Quintana, který se slaví každoročně první neděli v srpnu. Tento svátek vznikl v 9. století a původně šlo o rytířské souboje Saracénů. V současné době (tradice pořádání Quintany byla obnovena v r.1955) se turnaje konají na Campo Squarcia a utkávají se v nich jezdci ze 6 městských části v disciplíně, kdy se jezdec na koni musí trefit dřevcem do pohyblivého „strašáka“. Turnaje jsou navíc doprovázeny průvodem obyvatel města v historických kostýmech. Bohužel zrovna v době, kdy jsme byli v Ascoli, se Quintana nekonala – škoda :o(

Kousek od „sportovního areálu“ Campo Squarcia se nachází pevnost Malatesta (Galeotta Malatesta vládl Ascoli coby městskému státu v letech 1350-1356), v jejíž blízkosti se nachází římský most Ponte di Cecco z doby císaře Augusta (1. st. n. l.), který byl zničený Němci za 2. světové války, ale znovu postavený z původních kamenů.

My jsme promenádu městem zahájili na náměstí Piazza dell’Arringo, což je nejstarší náměstí v Ascoli (je stejně staré jako Forum Romanum v Římě). Na jeho východní straně je Katedrála sv. Emidia (Cattedrale di S. Emidio), patrona města, který ho má chránit před morem a zemětřesením. Na jižní straně náměstí se nachází dřívější radnice Palazzo dell’Arengo, ve které je nyní muzeum a obrazárna, včetně informačního centra pro turisty a krásné zahrady v atriu. Na náměstí jsou také dvě identické kašny s mořskými koníky, jejichž autorem je Giuseppe Paci, který má na svědomí i fontánu di Trevi v Římě, a řada kaváren, kde je možné zastavit se na zmrzlinu.

Z náměstí Arringo jsme pokračovali na „Římské náměstí“ (Piazza Roma), na které ústí via Pretoriana, ulička s příklady římské architektury (je možné zde nad dveřmi nebo okolo oken nalézt staré nápisy v latině), ve které je také řada obchůdků s drobnými uměleckými předměty ruční výroby. Uprostřed Piazza Roma je bronzová socha jakožto památník padlým v 1. světové válce a také se tu nachází Kostel sv. Marie „Chránící“ (Chiesa di S. Maria della Carità) z období renesance (r. 1532) s travertinovou fasádou se čtyřmi korintskými sloupy s olivovými listy.

Další zastávkou na naší prohlídkové trase bylo „Náměstí lidu“ (Piazza del Popolo), což je největší náměstí v Ascoli a zároveň historické centrum. Je zde údajně jedna z nejstarších kaváren v Itálii „Caffe Meletti“, slavnostně otevřená r. 1906. Na východní straně náměstí pak je „Kapitánský palác“ (Palazzo dei Capitani) o rozloze 380 m² vystavěný z původních římských domů. A také se tu nachází Kostel sv. Františka (Chiesa di S. Francesco), gotická budova, jejíž stavba byla započata r. 1258 a trvala 300 let. Kostel má tři vstupní brány v benátském stylu s osmiúhelníkovými sloupky stočenými ve spirály a ozdobené květinovými motivy. Hned vedle tohoto kostela je také velmi příjemná restaurace a kavárna, kde jsme si při zpáteční cestě udělali občerstvovací přestávku a ochutnali výbornou italskou pizzu (můžu doporučit „Prosciutto e funghi“ příp. jen „Prosciutto“), někteří z nás dali přednost sladkému pokušení a objednali si „Fragole con panna“ neboli Jahody se šlehačkou – prý také výborné. Musím ale přiznat, že na „předzahrádce“ bylo opravdu příjemné posezení, navíc s výhledem na Kostel sv. Františka – prostě nádhera!

Z Piazza del Popolo jsme pokračovali na další náměstí Piazza Agostino (nebojte se, zatím samé náměstí, ale na věže taky dojde), na kterém jsou Torri gemelle (Věže dvojčata), jak už název napovídá, jedná se o dvě věže v těsné blízkosti – a vypadají opravdu středověce :o)

Od věží „dvojčat“ jsme pokračovali za další věží (stylově po ulici „via delle torre“) – Torre Ercolani. A od ní jsme zamířili ke „Sluneční bráně“ (Porta Solestà), což je další ze 7 bran, které ohraničovaly Ascoli Piceno, a je – jak jinak – z travertinu. Pravděpodobně pochází již z římských dob, ale v r.1230 byla přestavěna. Navíc stojí na vstupu na římský most přes řeku Tronto, Ponte Augesteo (tipuju, že byl opět postaven za císaře Augusta). Tenhle most, dlouhý 62 metrů, je stále v provozu už 2000 let!

O Ascoli by se toho dalo napsat ještě mnohem víc – třeba, že v průběhu celé své historie bylo vždy centrem rebélií a vzpour a že ve svým prvopočátcích vzdorovalo dokonce velké římské říši – ale myslím, že na zhruba 3-4 hodinový výlet je toho až dost. Přeju stejně příjemné zážitky, jako jsme měli my!