rebarbora

Nákupu této knihy předcházelo nejméně půlroční váhání, ale protože s každým dalším katalogem Knižního klubu ubývalo jiných titulů na výběr, nakonec došlo i na Stíny nad Alhambrou a musím přiznat, že to byl dobrý obchod :o)

Ústřední postavou knihy je Lajla, jedno z dvojčat Surajji alias Isabely de Solis, druhé manželky granadského knížete Abú Hassana Alího, prostřednictvím které nahlédneme do intrik v knížecím paláci Alhambře mezi její matkou a první manželkou knížete Granady, Áišou al-Hurrou. Obě ženy vedou na první pohled diplomatickou válku o to, čí syn se stane dědicem knížectví. Díky stupňující se nenávisti mezi oběma ženami a částečně také následkem bouřlivé politické situace mezi křesťany a muslimy na Pyrenejském poloostrově se zdánlivě neškodné slovní potyčky záhy změní ve skutečný boj na život a na smrt, při němž je Lajlin bratr Tárik ve svých osmi letech zavražděn a Surajja s Lajlou jsou nuceny uprchnout z Granady. Jediným možným útočištěm se pro ně stává Surajjin otec don Sancho Chimenez de Solis, který je však jakožto unesenou zneuctěnou dceru, jež byla provdaná za bezvěrce, a jako vnučku s napůl arabskou krví, neuvítá s otevřenou náručí. Lajla dostane křesťanské jméno doňa Lucia a je ponechána napospas neznámému prostředí, protože matka se s návratem do křesťanského světa uzavře sama do sebe a nevnímá okolní svět. Později je Lucia poslána jako královnina dvorní dáma do Córdoby, aby si zde podle dědova přání našla vhodného manžela. To se sice nestane, ale dostane za úkol starat se o Sulejmána, syna svého nevlastního bratra, v té době již knížete Granady, a tedy vnuka Áišy al-Hurry, který je u španělského dvora držen jako „pojistka“ proti muslimským výbojům. S postupem doby a měnící se situací v křesťanském světě využije příležitosti k útěku zpět do Granady, přidá se ke svému strýci Az-Zádžilovi a nakonec se stává svědkem definitivního pádu granadského knížectví.

I když postava Lajly není historicky podložená, osudy ostatních hlavních hrdinů zůstávají věrné skutečným událostem. Ale právě díky Lajle získává kniha mnoho na čtivosti, protože vám umožňuje vidět svět muslimů i křesťanů s určitým nadhledem včetně jejich chyb a slabin. Dává čtenáři možnost cítit spolu s ní nenávist, zmatek, zklamání i smutek, a postupně sledovat nenápadný, ale nezadržitelný pád jejího skutečného domova – Granady. Zajímavé je i odrážení přerodu osobnosti z arabské na křesťanskou a naopak prostřednictvím „pouhé“ změny jména. Kniha také ukazuje nenasytnost španělské královny Isabely, která při bojích o trůn utratila značné finanční prostředky a ty se potom všemožně snažila získat zpět. Neštítila se ani inkvizičních procesů s Židy, kteří byli i s rodinami upalováni a jejich majetek tak mohl propadnout koruně.

Tenhle poutavý příběh přečtete jedním dechem, protože se vám oči budou odmítat „odlepit“ od stránek a vy budete chtít za každou cenu vědět, jak to všechno dopadne. Stíny nad Alhambrou mohu vřele doporučit všem, kdo mají rádi historickou prózu a nebojí se pár fantastických prvků, které se v knize objevují v souvislosti s kletbou uvalenou na rod posledních vládnoucích knížat Granady.

Pravidelně, když někam jedu, beru si s sebou pro případ ošklivého počasí nebo jiných nepředvídatelných událostí nějakou knihu, a ani na letošní dovolené tomu nebylo jinak. Tentokrát se mnou cestoval Vandenbergův Gladiátor, ale nakonec to nebyla společnost podle mého gusta.

Hlavním hrdinou je kotlář Vitelius z malé provincie jménem Bononie, který se shodou náhod ihned při svém příchodu do Říma seznámí s císařovnou Messalinou a majitelem gladiátorské školy Sulpiciem, což v jeho kariéře znamená konec kotlařině a začátek zápasů v aréně. Ale než se z něho stane slavný gladiátor, několikrát málem přijde o život, z čehož díky neuvěřitelnému štěstí vždycky vyvázne. Jako když je při svém prvním boji poražen, ale Messalina mu udělí milost, nebo když je po odhalení Messalinina plánu zavraždit císaře obviněn ze spoluúčasti a odsouzen k trestu smrti, ale opět díky císařovninu přání je zachráněn vestálkou Tullií. Navíc slavným gladiátorem se stane díky lichváři Pherorovi, který se mu rozhodne domlouvat zápasy, zajišťovat výcvik (dnes bychom řekli dělat manažera), a to vše výměnou za podíl na výhře, s tím, že Vitelius dostane vlastní dům s otroky, slušný finanční příjem i prvotřídní výcvik, což je víc, než v co by mohl gladiátor doufat, protože za normálních podmínek by strávil celý život v nuzných podmínkách gladiátorské školy a zemřel chudý jako kostelní myš. A aby toho nebylo málo, v prvních dnech svého pobytu v Římě se zamiluje do dívky jménem Rebeka, která se provdá za jiného a později je nucena hlavní město opustit.

Myslím, že z tohohle materiálu by se dala vytřískat slušná kniha, ale z Vitelia budete mít téměř celou dobu pocit, že se nechává osudem vláčet jako ovce na porážku a je mu v podstatě jedno, co se s ním stane – a vám jako čtenáři to ve výsledku bude jedno taky. Vitelius je takový nemastný, neslaný maník, kterého nemáte šanci ani milovat, ani nenávidět. V prvních kapitolách, kdy se chystá na svůj první zápas, mu sice budete ochotni uvěřit, že chce „žít, žít, žít!“, ale to nejspíš jen proto, že budete stejně jako já čekat, že se nakonec vzmuží, jenže Vitelius s sebou nechá i nadále bez odporu manipulovat jako s figurkou na šachovnici. Jediným trochu silnějším projevem vlastní vůle je jeho přání bojovat s Pugnaxem, gladiátorem, který ho v jejich prvním souboji porazil a pak proti němu křivě svědčil při procesu s Messalinou. Takových okamžiků ale v knize moc není. Vitelius snad nemá ani výčitky svědomí, i když byla jeho vinnou vestálka Tullie zaživa zazděna. Jen nezúčastněně prochází řadou událostí, které ho vlastně žádným způsobem nepoznamenají. Škoda, věčná škoda! Hodně mě zamrzel fakt, že i když je děj bohatý na zápletky a osudové zvraty, díky způsobu vyprávění ve mně hlavní hrdina téhle knihy nedokázal vzbudit žádné emoce.