První den dostal k obědu jogurt a dva rohlíky. Mlčel, neboť byl zvyklý si odříkat.

Druhý den k obědu opět jogurt a dva rohlíky. Znovu mlčel. Ale nedalo mu to a nahlédl přes nebeskou klenbu dolů do pekla. Tam všude plno lidí, obrovská žranice…

Třetí den zase jogurt a dva rohlíky. Tak se zeptal Pána Boha, jak je toto možné. Proč to tak je?
Pán odpověděl: „Pochop to, vole, pro dva nemá cenu vařit.“

Mít v dnešní době obchod s hudebními nosiči není zrovna nejvýnosnější živost. A když k tomu navíc máte bratra zarytého metaláka, který tam dělá prodavače, nepomůže vám ani fakt, že jste vyhaslá hvězda 80. let, jejíž jedinou hitovku „Vsákneš se do mě jako déšť“ je možné sem tam slýchat z juboxu v hospodě U Jezevce.

V roli Ozzáka s pivním mozolem, metalovým hárem a svéráznou životní filozofií exceluje Martin Dejdar. „Rozumnější“ polovinou sourozeneckého dua bratrů Pacovských pak je one hit wonder 80. let Tomi Paci v podání Tomáše Matonohy. A sestavu doplňuje Tomášova předčasně vyzrálá dcera Iva, sousedovic dvojčata Lexa a Saša s matkou a Tomášova fanynka Marcelka.

Běžný vysílací čas se bohužel neslučuje s mým režimem spánku, a proto seriál ve chvílích volna sleduju na webu TV Nova. Zatím mám zhlédnuto šest dílů a musím říct, že se opravdu dobře bavím!

Pokud chcete vidět, jak se muž, jehož příjmení je homonymem pro bolest, naučí věřit na anděly, Max Payne je ten správný film pro vás. Už trailery s doprovodem krásně ponuré písničky o upírech od Marylina Mansona vám prozradí, že Max Payne celý život usiloval o spravedlnost, ale teď chce pomstu (skoro se nabízí Seagalovský titulek: Zabili mu ženu, a to neměli dělat…).

Na filmovém plátně pak chlapácky se mračící Mark Vahlberg dokazuje, že ještě nezapomněl, jak se drží brokovnice, a řádí jako smyslů zbavený s poměrně širokým arzenálem střelných zbraní (jak se na slušnou předělávku počítačové hry sluší a patří), a když je potřeba, nejde daleko ani pro ránu pěstí. Hlavní hrdina v jeho cool podání postupně rozplétá zašmodrchanou dějovou linii, která však nepostrádá nic z logické návaznosti, což je u předělávky PC hry s podivem (čekala jsem spíš něco ve stylu Wanted, kde bylo zapotřebí zapojit fantazii na plné obrátky nebo přimhouřit obě oči, abyste předkládanému sledu událostí uvěřili). Příběh je sice předvídatelný, ale i tak je na co koukat. A když se Max Payne drsně z posledních sil, vyždímaných jen díky lahvičce modré tekutiny, doplazí až na samý konec a za sebou nechá hektolitry krve, aby mohl zastřelit hlavního padoucha, napadne vás, že to bylo příjemně strávených 100 minut vašeho života.

Po nepříliš povzbudivé recenzi na gorille jsem váhala, jestli vůbec na tenhle film zamířit do kina a nepočkat si až vyjde na DVD, ale musím říct, že jsem rozhodně zklamaná nebyla. Svůj podíl na tom má nejspíš i fakt, že jsem nedotčená stejnojmennou počítačovou hrou, takže jediná očekávání, která se mnou vstupovala do kinosálu, byla ta, která ve mně vzbudily trailery (obzvlášť se mi líbil „komiksový“ trailer, který je kromě gorilly k vidění i na oficiálním webu k filmu www.maxpaynethemovie.com).

Celý film je nádherně stylizovaný a s těmi neustále se k zemi snášejícími sněhovými vločkami má krásně zimní, neřku-li vánoční atmosféru, přičemž jedinou výraznější barvou jsou červené šaty poslední bondgirl Olgy Kurylenko. Na počítačovou střílečku nepatrně odkazuje hudba, která doprovází Maxe pobíhajícího temnými chodbami s nabitou bouchačkou a lovícího padouchy (dalším zvukem, který mi uvízl v hlavě, bylo „vrzání“ jeho kožené bundy). Ovšem nejlepší částí filmu (alespoň po vizuální stránce určitě) pro mě byl závěr s dokonale zpracovanými obrazovými „halucinacemi“ poté, co si Max vezme Valkýru. Padající sníh, který se promění ve žhavé jiskry, prostě nemá chybu! Úžasné jsou také záběry, kdy máte pocit, že se opakovaně potápíte a nemůžete udržet hlavu nad hladinou zamrzlé řeky (krásná práce s kamerou), „podvodní“ záběry ve vás pak vyvolají kýžený pocit klidu… Tvůrci mi navíc udělali radost i tím, že ponechali létající příšery „jen“ v říši drogových stihomamů.

Trpělivější jedinci budou po skončení titulků odměněni ještě poslední tečkou, kterou si scénáristé nechali otevřená vrátka k případnému pokračování (jak už bývá v poslední době zvykem). Ovšem chce to určitou dávku drzosti, protože tím značně znervózníte multikinové „uklízeče“ :o)