Severusisin blogísek

stránka severusis.blog.cz obnovena a plně funkční

Poslední zkouška

Probudil jí dětský pláč.

Cítila příšernou bolest v celém těle, ale bylo jí to jedno. Alespoň věděla , že je naživu. Byla opřená o strom. Rychle utišila bratříčka, kterého držela v náručí, aby na ně neupozornil. Všude byla děsivá tma a ještě hrůzostrašnější ticho.

Nevěděla kudy se vydat. Musela se soustředit, aby využila smysly jejího zvířecího já.

Po několika nezdařených pokusech se povedlo. Viděla ve tmě jako zvíře.

Pro jistotu si vzala do ruky hůlku a vydala se za hlasem svého srdce. Rozum nemohla poslouchat, protože ten, už z vyčerpání začal poroučet, aby zůstala na místě a odpočinula si.

Šla dobrou hodinu, ale cesta nebrala konce. Nohy jí téměř odmítaly poslouchat.

Několikrát se jí podlomila kolena, ale i přes to vstala a šla dál.

„Neboj Damone, za chvilku budeš u maminky, slibuji.“

Cítila že by mohla usnout. Aby tomu zabránila, začala si prozpěvovat.

„Ať si na protivníka, kdo chce, sází,

říkám Vám všem rovnou: Mne nic nerozhází.

Já jsem harvan a ten odvážný musí být,

protože mám velkou vůli žít.

Navíc jsem ze zmijozelské koleje,

a teď mne vše rozesměje.

Bratra jsem zachránila,

boj to byl pořádný, proč bych se tím tajila.

Už nemůžu už ani krok zmoct.

musím si ale sama pomoc.

Damon mi usnul v náručí,

za jeho tichost nikdo, natož já, neručí.“

Musela přestat zpívat, slyšela totiž kroky a hlasy. Zastavila se a opřela o strom

Doufala, že to nebudou kentauři.

Hlasy utichly a kroky po chvíli odezněly.

Rozhodla se jít dál.

Šla tak rychle co jí síly stačily.

Konečně vyšla z lesa. Tam jí oslepil proud světla a přílet kletby, která jí srazila, držíc stále pevně sourozence, k zemi.

Po pádu uviděla jak se kolem ní míhají, v jejích očích, rozmazané postavy. Nepoznávala je, chtěla se hnout, ale nezmohla se na nic. Nemohla ani popadnout dech. Už myslela, že jí zase dostali, ale…

„KERSEDÉÉÉÉ!!! Vy idiote! Jak jsem takového trolla mohl dostat do skupiny. Kdo Vás nechal projít školením!!! Toho si podám. A Vás obzvlášť!!!“ uslyšela nadávající hlas , který pozná bezpečně mezi tisíci, patřil Bytrozoru Moodymu, který se k ní rychle připajdal až se mu protéza prohnula. „Ležte v klidu, slečno Crammerová, to bude v pořádku. “ uklidňoval jí , se zděšením nad pohledem na zubožené její tělo.

Vzal svou hůlku a začal zacelovat nejhůře vypadající ránu. Chtěl jí bratra vzít, ale stále jej pevně držela.

Rána byla téměř zacelena, když přiběhli další Bystrozoři, V čele Bystrozora Pottera, připraveni k útoku.

„Klid pánové, nebo jí opravdu už zabijete.“ Řekl bez úvodu Moody, který se následně podíval na dívku, která mezitím upadla do milosrdné bezvědomí.

Pohotově jí změřil tep, přičemž zjistil, že je téměř nehmatný. Vzal stále dřímající mimino do náruče. Podal ho Potterovi.

„Jděte přímo na ošetřovnu a řekněte Poppy ať se připraví.“ Nařídil mu.

„A Vy Kersede, uděláte konečně něco užitečného. Vezmete jí a co Vám nohy budou stačit poběžíte na ošetřovnu, za Potterem . Jděte!!!“ zahřměl

„A…ano, pane.“ Popadl jí a pelášil s ní na ošetřovnu. Strachy aby zase něco nevyvedl, div místy nepředběhl kolegu.

Na ošetřovně to vřelo. Madam Pomfreyová obskakovala, vystrašeně řvoucího Damona, aby zjistila, zda jí první dojem neklame, že je v nejlepším pořádku.

Nakonec neshledala nic jiného a radostí mohla předa drobečka do matčiných rukou, která plakající batole utěšovala, divíc se kam otec jejích dětí tak náhle zmizel.

Když se však přiřítil s dcerou v náručí, prskajíc na všechny strany nadávkami na mladičkého Bystrozora, který zranil jeho dceru.

Joudy byl u matky, kterou utěšoval, když se rozplakala nad pohledem na svou dceru.

Severusi, podrž jí, prosím. Má vykloubené rameno. Na to kouzlo bohužel není, aby jí té bolesti ušetřila.

Muž tak učinil a žena jí profesionálně vrátila rameno zpět.

Bolest, která se krátce na to dostavila, Sevenu probrala.

„Tati, Damon.“ Zašeptala zmoženě

„Nic mu není.“

„Nezlob se.“

„Za co?“

„Nezlob se.“ A znovu omdlela.

„Za co se omlouvala?“ zeptala se Poppy Pomfreyová, která dívce zacelovala další rány z boje.

„Nemám zdání, Poppy.“ Řekl se stejně nechápavým tonem co žena.

„Ale já vím.“ Šeptal Lilly Potterová, která se v tu chvíli objevila po jeho levici se starým mužem.

„Lilly, co…“

„To je Fery, kterého nazýváme Fortunis. Je to duch, který v určitých chvílích ovlivňuje náš život a tudíž i osud. “

„Těší mne, ale co tu… Snad nejdete teď dceru zkoušet.“

„Severusi, pokud zkouškou teď projde tak jí už necháme na pokoji.“

„Co je to za zkoušku?“

„Věř mi.“

„Jenom, že jsi to ty, ale chraň tě Merlin, jestli …“

„Nemaluj Salazara na zeď“

„Neříkej mi co mám dělat.“zavrčel

Lilly Potterová šeptem probudila Sevenu.

Jen co dívka otevřela oči, zadíval se jí do nich Fortunis a vklouzl do nich.

„Co to…“ vyděsila se ošetřovatelka

„Vyčkejte, prosím.“

„Proč to udělal?“ divil se Snape

„No, …“

Než žena stačila odpovědět a z dívčiných očí, doslova, vybleskl duch, který cestou proletěl blízko stojícím otcem dívky.

„Lilly, co to bylo?“ ošil se Snape, kterým projel mráz

„Fortunis. Tak takovou reakci asi nečekal.“ Usmála se.

„Reakci?“

„Reakci, pane.“ Řekl adolescenční hoch. který se zjevil vedle Lilly.

„A Vy jste?“

„Ach pardon.“ Řekl hoch a rázem se proměnil ve starého muže, který přišel s Lilly.

„O jaké reakci jste mluvili?“

„Zeptal jsem se jí zda by se nechtěla té věčné bolesti zbavit a odejít mezi nás zesnulé. Nepochodil jsem. Řekla mi: „Bez bolesti není života a rodinu tu nenechám!!“Přemlouval jsem, pomlouval ale řekla, že nejsem v její těle, ani její duší vítán a já náhle…“

„Vyletěl.“ dořekla Lilly a začala se smát.

„Patří mi to. Nečekal jsem to. A tímto, zbavuji tuto dívku veškerých ran utržených z boje s Mortiferem.“ Dodal kmet veškeré rány se Seveně zhojily.

„Teď bude jen spát dokud znovu nenačerpá síly. Gratuluji Vám všem. “ řekl a zmizel.

Na ošetřovně se začal rozléhat jásot. Jásali všichni duchové, kteří se v místnosti objevili.

„Už zase můžeme být u svých blízkých…Hurrrrráááááááááá.“ Radovali se všichni a zmizeli.

Nepovedená zkouška

Do Bradavic byli vysláni Bystrozoři, aby střežili celé Bradavice. Další Bystrozoři byli vysláni do pátrání po Seveně a Damonovi. Byly sice Vánoce, ale spíše byla atmosféra smuteční. Co se otci dívky nelíbilo, že jeden z Bystrozorů nazval jeho dceru únoscem. Otce se to tak dotklo, že Bystrozor vyfasoval za odměnu jen pěstí na oko, protože už u něj byli ostatní profesoři s ředitelem, kteří ho museli pevně držet, aby muže neztvaroval do placata.

„Ještě jednou řeknete, že má dcera unesla mého syna, tak si mne nepřejte!!!“ pohrozil Snape muži, který si držel své levé oko.

„Klid Severusi, on to tak nemyslel.“ Konejšil ho ředitel

„KERSEDE!!! Okamžitě se omluvíte a dokud se ti dva nenajdou mi budete dělat stín!!! A běda Vám, jestli se jen o jeden krok ode mne vzdálíte!!! Běda Vám!!! Teď se omluvíte!! A pak půjdeme hlídat Zapovězený les. Tam Vám zopakuji pravidla chování a povinnosti Bystrozora!!“

„Les??? Celá pravidla???“ vyhrkl vystrašeně mladý Bystrozor

„Omluvte se a jdeme!!“

„Omlouvám se, pane.“ Pípl muž, kterého nato Moody odtáhl pryč.

—

„ Je to už týden, pane řediteli, jak se nemám nervovat. Ta bezmoc. Navíc Judy se zhroutila. Pořád jen sedí u postýlky, u které vyčerpáním i usne. Když jí chci přenést, tak se probudí a sprdne mne na tři doby, že na ní nemám sahat. Jenom Joudy se zdá normální,. Je zaskočený, ale je stále komunikativní. “

„Chápu tě, chlapče. Nemáš to jednoduché. Dle tvého vzhledu a také toho že tě moc dobře znám jsi určitě nespal.“

„Ale jo, spal.“

„ Máš na mysli tu hodinu co jsi usnul ve sprše?“

„…“

Ředitel chtěl něco pronést, ale nestačil to. V místnosti se objevil duch Lilly Potterové a jejího chotě.

„Pane řediteli, omlouváme se že Vás tu přepadáme, ale stal se hroznej průšvih. “ sputila žena s naléhavým výrazem, který neznačil nic dobrého

„Neříkej!“ zavrčel na ní Snape

„Je dobře, že tu jsi, tebe se to týká také.“ Řekl její choť

„Sevena je mimo Bradavice a v nebezpečí.“ Dodala žena

„Neříkej, já myslel, že šla jen na procházku a sešla z cesty, když se zapovídala s vlkem.“

„Srabusi, zmlkni!“ zavrčel duch Jamese Pottera

„Chápu tvou jízlivost, Severusi, a protože ti chci něco vysvětlit, tě požádám, aby ses posadil.“

„Postojím!!“ řekl rozhodně.

„A Vy pane řediteli?“

„Já se posadím.“ Řekl a usedl do svého křesla.

„Měli jsme Sevenu vystavit zkoušce, ale trochu se to zvrtlo. Už od počátku prázdnin jsme s tím začali. Formou nočních můr jsme jí zastrašovali. To zvládla. Damonovu antipatii vůči ní zvládla. A mezitím se to začínalo trochu zašmodrchávat. To jsme nevěděli, protože každý duch, tudíž i strážci museli upustit od svých pozic a nevšímat si ničeho oprostit se od ostatních a zaměřit se jen na ní. No Tommyho napadl Mortiferus, To jsme zjistili po pár dnech pátrání. To už ale Mortiferus kontroloval, coby lékař, svou práci a řekl Petrifitovi co řekl. A aby Seveně naznačil že to byl on, řekl to jméno Forest Muri. Sevena nad tím začala uvažovat a po dlouhé chvíli, díky pomoci Dolly a Holly si dala dvě a dvě dohromady. Nevěděli jsme to, dozvěděli jsme se to při zpětném zkoumání. Seveně byl zanechán dle instrukcí dopis ve verších, který jí naznačoval co se bude dít. Scarapeth, kolegyně, která se měla o něj během té doby postarat, byla vyslána na , v uvozovkách , únos Damona. Tu Mortiferus předběhl a zkouška , dá-li se to tak nadále nazývat, šla mimo nás. A my nevíme kde on je, kde jsou tvé děti. Nevíme nic.“

„To nemyslíte vážně!!!“ zaburácel Snape až se otřásla podlaha a Fawkews nadskočil.

„Mrzí nás to.“ Řekl Potter.

„To by mělo. To je nebezpečné, pro zběhlého mága natož na studentku.“ Řekl zděšeně Brumbál kterého skutečnost vyděsila.

„Nebyl to náš nápad, pane.“

„Moment, moment, moment co bylo v tom dopise?“ přerušil je

Lilly Potterová odrecitovala každé slovo z dopisu.

„Ochránit své blízké? Jak nás chtěla ochránit?“

„Amulety a Sapinovo kouzlo.“

„Sapinovo kouzlo? Na to potřebuješ něco, nejlépe někoho, kdo by přijímal to co se děje tomu koho to chrání.“

„Využila Mortiferovu maličkost, Severusi.“

To muži stačilo. Musel se něčeho držet, aby sebou neseknul.

„Řekněte mi, kde ty amulety skrývá!! Nemůže to mít přeci v pokoji.“ Řekl pohotově otec nezvěstných dětí.

„Ne, podej mi ruku a já tě tam přenesu.“ Řekla Lilly

Otec zmizelých dětí neotálel a už jí ruku podával. Ona jeho ruku uchopila a oba zmizeli.

—

Když se oba ocitli v tmavé místnosti, kterou osvětlovala jen ochranná clona tvořená z pentagramu. Na vrcholu obrazce byla zmenšenina hradu nad kterým se vznášel amulet nazývaný hadí štít, a na ostatních stranách byly povedené miniaturní kresby jeho samotného, Joudyho, Damona a matky Judy Crammerové nad nimiž se jednotlivě vznášely amulety Netopýra. Uprostřed nákresu stála figurka podobná Moriferovi.

Muži se zatajil dech

„To muselo dát práci. Já bych to tvořil celý den.“

„Ona to měla, dle všeho za týden.“

„Proto se objevovala jen na hodiny a pak jí nikdo nenašel.“

„Asi tak.“

„Ona je neskutečná. Využila i obrázková kouzla, pro lepší účinnost, aby to náhodou neschytal někdo jiný.“ Kanula se mu po tváři slza při tomto pomyšlení

Chvíli oba mlčeli, když se náhle zablýsklo ze strany pentagramu, kam oba náhle obrátili pohled.

Od Damonova obrázku se blýskal mini záblesk, který vždy zamířil na panenku, která symbolizovala Mortifera.

„Pojď, musíme jít.“ Čapla ho a už byli zase v ředitelně.

JE TO MŮJ BOJ

Zbývalo čtrnáct dní do Vánoc. Někteří studenti si balili kufry a těšili se na společné prožití Vánoc s příbuznými. Všichni se na Vánoce těšili. Samozřejmě i ti, co nejeli domů, protože jak to bylo v Bradavicích zvykem, vládla také pravá Vánoční nálada.

Jediný na koho ještě Vánoční atmosféra nepůsobila, byla Sevena. Ta se uzavřela do sebe a velmi zřídkakdy s někým promluvila. Spíše byl zázrak, když jí někdo uviděl. Sice chodila na hodiny , kde odpovídala pouze na otázky učitelů ale jinak měla kamenný výraz z kterého nebylo možné nic vyčíst. V jakémkoliv volném čase zmizela kamsi, kde cosi dělala. Nikdo jí nenašel, ani když byl použit Pobertův plánek. Její jméno se na něm neobjevilo, a to prohledali každý milimetr mapy, což vzbudilo jak strach s překvapením, protože se plánek nikdy nezmýlil a vždycky byl přesný, tak i podezření, že se buď s ní něco děje, nebo něco kuje.

Její podivné chování se nezměnilo, ani když se úsilí ošetřovatelky Madam Pomfreyové se vyplatilo, protože vnuk Petrifita Pythona se konečně probral z bezvědomí a dokonce i jeho rány se začaly hojit. Hoch si na nic, ohledně jeho poranění, nevzpomínal.

Sevena byla moc ráda. Radostí kamaráda jemně objala. To uviděl Swain, kterému to, i když nechápal proč, vadilo.

Tommy si všiml její nervozity. Snažil se zavtipkovat, ale nijak jí to nepomohlo.

Sevena popřála kamarádovi brzké uzdravení a odešla.

Tommy si chtěl na to napadení mermomocí vzpomenout, ale bez úspěchu. Snažil se i přes bodavou bolest hlavy, která nejednou způsobila, že upadl do bezvědomí.

„Tommy, nespěchej s tím si vzpomenout na tu strašlivou událost. Hlavní je, že jsi v pořádku. Nejednou jsi omdlel, prosím tě.“

„Ale dědo, může to pomoci k objasnění, kdo a proč mi to udělal.“

„Já vím, ale čím víc na to budeš tlačit, tím menší šanci máš, si vzpomenout.“

„Chápu tvůj strach dědečku. Nebudu se tedy tolik snažit, ale co když si nevzpomenu?“

„Dřív nebo později určitě, chlapče.“

„Váš, dědeček má pravdu, pane Pythone. Utrpěl jste rozsáhlé zranění hlavy a to způsobilo Vaší ztrátu paměti.“

„Děkuji madam, ale chtěl bych vědět, kdo a proč mne napadl? “

„To my všichni, ale dáme tomu čas, ano? “

„Jistě.“

„Děkuji.“

„Kdy se dostanu z ošetřovny, madam?“

„Kam Vy mladí spěcháte?“

„Víte, mám k tomu osobní dů…důvody.“ Zakoktal se a chytil se křečovitě za hlavu.

„Co se stalo, Tommy?“ zděsil se jeho dědeček

„Ah moje hlava. “ zasténal

Madam Pomfreyová nalila cosi do kelímku a poručila chlapci aby to vypil. Ten tak učinil a po chvíli usnul.

Petrifitus se nato rozplakal a roztřásl se po celém těle.

„To bude dobré, pane Pythone.“ Řekla mu sebejistě zdravotnice.

„Děkuji.“

„Jděte si odpočinout. Váš vnuk bude dlouho spát.“

„Děkuji a …“

„Dám Vám vědět.“ Dodala a kmet odešel.

—

Týden před Vánoci se Sevena začala zase na veřejnosti objevovat, tváříc se spokojeně a usmívajíc se od ucha k uchu. Což leckoho více než překvapovalo.

Mezi „PŘEKVAPENÝMI“ byli nejvíce dospělí, kteří jí přes usilovné hledání nenašli.

Bystrozorka na mateřské dovolené, Nymfadora Lupinová, byla vůči Seveně nevraživá až agresivní. Běda , aby se dívka vyskytla v blízkosti jakékoliv matky s dítětem a ona byla u toho. Pokud se tak stalo, žena na ní namířila hůlku s nenávistným pohledem.

Sevena to zprvu nechápala, ale poté co prorazila její bariéru a podívala se proč je taková.

Chápala to. Asi by se zachovala stejně, kdyby byla v její kůži.

Nechápal to však ženin muž, kterému to žena odmítala vysvětlit.

—

“Nymfadoro, už pozítří jsou Vánoce. Pokud mne má dlouhá a stará paměť neklame, tak to jsou svátky radosti a ne vzteku.“ Řekl jí ředitel , po krátké rozmluvě s ní v ředitelně.

„Ale, pane řediteli, jak jsem vám už jednou řekla, že vzteklá nejsem!“ bránila se zvýšeným hlasem „Pardon“ dodala kajícně.

„Co Vám udělala, že jste z ní … celá pryč?“

„To je složité.“

„Jsem chápavý.“

„Já vím, ale…“

„Nymfadoro, nejsem jediný, kdo si toho všiml, ale asi jsem se Sevenou, Joudym, a Severusem, koho jsi nevyděsila.“

„Tak jí to nevystrašilo?“

„Dle jejích slov nechápe, co ti vadí.“

„To řekla?“

„Ne přesně. Její slova jsou: Je to záhada, co jí mohlo přelítnout přes nos, ale určitě jí to děsí. Víte jako, jednou, budoucí matka jí docela chápu.“

Nastalo, zhruba, půlhodinové ticho.

„Takhle se nikam nedostaneme. Pozval jsem sem Sevenu. Takže si to můžete vyříkat.“

V tu ženu polil horký pot. Než se stačila vzpamatovat, někdo zaklepal na dveře.

„Pojď dál, Seveno!“ pozval jí až skoro zavelel ředitel.

„Dobrý večer, pane řediteli.“ Pozdravila na úvod a když spatřila ženu, ztuhla.

„Seveno, jsem rád že jsi se dostavila včas.“

„Ano, pane.“ Nezmohla se uvnitř třesoucí se, na nic víc.

Nymfadora byla překvapena její ztuhlostí. Copak netušila, že tu bude?

„Abys tomu rozuměla, Nymfadoro. Vlastně i ty Seveno. Chtěl jsem, abyste si to vyříkali, před Vánoci. Rád bych abyste obě prožily hezké svátky a tím i já.“

„Dobře, pane řediteli. Když to musí být.“ Řekla žena

„Seveno?“

„Pane řediteli, co se mne týče já jsem v pohodě, a chtěla bych říct jen jedno a víc ode mne víc neuslyšíte.“

„Ano?“

„Omlouvám se a nikdy jsem nikomu ublížit nechtěla ba naopak.“

Nymfadora se na ní nevěřícně s náznakem překvapení dívala.

V tu na ředitelovy dveře někdo naléhavě zabušil a bez vyzvání vběhl.

Byl to otec dívky, Severus Snape celý uřícený, kterého doběhl Remus.

„Pane řediteli, Damon, Někdo ho unesl.“ Řekl Snape

„Někdo ho unesl.“ Tato slova Seveně způsobila další ztuhnutí.

Než se vzpamatovala, už jí držela Nymfadora, opřenou o zeď míříc na ní hůlkou. Její kadeř byla krvavě rudá.

„Kde je!!!“ zařvala na ní

Nedočkala se reakce. Ani jediný sval se v holčině nepohnul.

„Nymfadoro,najednou tu by a zase nebyl. Sevenu bychom viděli, byli jsme s Judy, když se to stalo.“

Za okny se ozval ohromný řehtot.

To všechny udivilo tak, že se všichni až na Nymfadoru, nahrnuli k oknům.

Sevena v nestřežené chvíli, odstrčila Nymfadoru od sebe takovou silou, že žena sebou žuchla k zemi. Chtěla zareagovat vytasením hůlky, ale to už jí vylétla z ruky reakcí Seveny, která už předmět držela a použila.

„Jděte od toho okna!!!“ zaburácela ze všech sil.

„Seveno, nedělej si to ještě horší.“ Domlouval jí ředitel.

„Až se vrátím, tak si promluvíme, pane řediteli. S Vámi kdykoliv, ale teď musím pro bratra. To je můj boj. “

„Seveno, můžu ti pomoci.“ Uklidňoval její rozběsněnost otec

„Ne!!! Ještě bys zemřel jako v těch snech a to nerisknu!!! Ani za zlatého Jednorožce, rozumíš?!?!! “ vytryskly jí slzy.

„Nemůžu jinak. Je to můj boj.“ Dořekla sotva slyšitelně a vyskočila otevřeným oknem ven.

Dospělí se nahrnuli k oknu a dívali se za padající dívkou.

Tu podletěl nádherný okřídlený plavák, na kterého dopadla do sedu, objala jej kolem krku a kůň s ní zmizel v nedohlednu.

ZJIŠTĚNÍ

„Slečno Crammerová, mohla bych Vás o něco požádat?“ zastavila jí na chodbě profesorka Weasleyová

„Jistě.“

„Víte potřebovala bych si něco zařídit. A nemám hlídání holčiček. Nemohla byste…“

„Samozřejmě. Ty dvě kdykoliv. “

„Jsou to čertice, ale …“

„Já si nějak poradím.“

„Děkuji. “

„Kdy byste je potřebovala pohlídat?

„Mohla byste zítra v poledne?“

„Zítra? … Ale jo. … Tedy ano, paní profesorko. Promiňte.“

„Nejsme ve třídě, slečno Crammerová. … Nemyslete si. Já jsem také byla mladá.“

„Paní profesorko, nebude to vadit …“

„Mému manželovi? Ne,… mezi námi děvčaty jsem mu dala na vybranou, buď Vy, nebo on. Zvolil Vás.“ Řekla s úšklebkem a spatřila dívčin nepatrný úsměv, který byl od jisté doby velmi vzácný.

Druhý den v poledne se Sevena dostavila na hlídání Holly a Dolly.

Ty se k ní rozběhly s takovou radostí, až jí povalily.

„Mac Mac!“ volaly na ní „Jééé Mac Mac. Budeme si hlát.“

„To víte že jo. Vy jedny čiperky.“ Objala je. „Vy jste zase vyrostly. “

„Zvládnete to, slečno?“

„Určitě… Holly sedni si tady na kobereček. Ty taky Dolly a budeme si hrát, ano?.“

Holčičky tak učinily a plácaly ručičkami radostí.

„Jak jste je poznala? Já s tím mám kolikrát problémy je rozeznat.“

„ Holly si často olizuje horní ret a Dolly zase dolní.“

„Vážně?“ divila se.

„Ne, Holly má culíčky a Dolly si cucá prst.“ Usmála se

„Ano. Ale jak…“

„Sice vyrostly, ale zvyky zůstaly stejné. Ale až vyrostou, tak s Vámi budou hrát hru, „HÁDEJ KDO JSEM, MAMI.““

„To asi máte pravdu. Tak já půjdu a děkuju.“ Vyšla ze dveří.

„Já děkuji, za krásnou společnost. A přeji šťastné pořízení. “ odpověděla, když žena dovírala dveře, přičemž její slova zaslechla. Zahřálo jí u srdce a odešla.

Sevena byla holčičkami unešená. Sice je hry brzy přestaly bavit, ale ihned je dovedla jinak zabavit.

Vzala totiž první knihu co jí přišla pod ruku a začala jim jí číst.

Otec Holly a Dolly, profesor Ronald Weasley, se během té doby bavil se kamarádem a švagrem, Harrym Potterem. Nedalo mu to však a šel zkontrolovat dívčinu činnost. Opatrně otevřel dveře a nahlídl dovnitř. Sevena seděla na koberci v tureckém sedu. O levou ruku se jí opírala usínající, přikrytá teplou dekou, Dolly cumlajíc se svůj palec, a o pravou ruku zase klímajíc, též přikrytá. Holly. Dívka četla Hamleta. Nechápal jak to mohlo ty dvě tak ukolébat. Ale brzy to pochopil. Předčítala to tak uklidňujícím hlasem, že by po chvíli, jistě, sám usnul.

Zaposlouchal se do dívčiných slov:

„Andělé, sluzi boží, chraňte nás!

Buď ty si nebešťan či zatracenec,

vzduch ráje přinášej či z pekla žeh,

měj záměr nebo …“

všimla si muže a přestala číst.

Nato obě dívenky začaly reagovat vzlykotem.

Otec holčiček naznačil spěšně dívce gesty ať pokračuje.

Stále se na muže dívala a po zpaměti pokračovala:

„ …dobrodějný:

tvá podoba to tolik vymáhá,

že se tě optá. Hamlete ti říkám,

vladaři Dánů, otče! Odpověz!“ přestala v půli a zaklapla knihu.

Poté opatrně setřásla Dolly z paže do klína. Následně i Holly. Ty už tvrdě spaly.

Profesor Weasley opatrně vešel dovnitř a vzal jemnocitně jednu z dcer a uložil jí do postýlky. Totéž udělala Sevena i s tou druhou.

„Slečno Crammerová, kde jste se naučila takhle předčítat, a navíc tak náročnou literaturu? A popaměti.“ Šeptal s překvapeným výrazem

„To je mé tajemství, pane profesore.“

„Dobře, tak já půjdu.“ Řekl s nevěřícným tónem a odešel.

Po dvou hodinách se obě dívenky probudily a začaly pofňukávat.

„Copak?“ konejšila obě dvě.

„Tommy, Fuli Molest, ublízit.“

„Muri?“

„Ublízit Tommy.“

„Muri, Muri Forest. “ opakovala si.

Sevena jim dala napít připraveného čaje, po němž usnuly.

Když měla jistotu, že obě skutečně spěj, vzala z kapsy kousek pergamenu, brk ze stolu, který namočila do inkoustu a napsala si na něj velkými písmeny:

F O R E S T M U R I

Neustále si jméno četla, doufajíc, že přijde na to, kdo je ten zatracenej, chlap zač.

Avšak bez úspěchu.

Pochvíli přemýšlení:

„Říkaly: Furi, Furi Morest. Ale proč to obrátily?“ kolovala jí myšlenka hlavou.

Nedalo jí to a napsala si i děvčátky vyřčené jméno onoho muže.

M O R E S T F U R I

Napadlo jí, že by to jméno mohlo být zpřeházením písmen upravené.

Po chvíli zírání na text v ní zamrazilo. Uviděla totiž jméno, které má stejná písmena ve jméně jako Forest Muri. Je jím Mortiferus.

„Mortiferus. … To snad ne! Kdo jiný. Že mne to nenapadlo. “ láteřila si v duchu, aby nevzbudila Holly s Dolly.

V tu jí bylo jasné, že ve všem co se poslední dobou dělo měl určitě prsty ten, kdo jí strašil ve snech. Byl jím Mortiferus.

Začala mít v tu chvíli strach o svou rodinu. Pokud se nemýlí, že v tom Mortiferus účinkuje v hlaví úloze, tak má v úmyslu je zabít.

Poléval jí studený pot. Chtěla ihned informovat otce, nebo pana ředitele, ale nemohla.

Musela přece dohlédnout na Weasleyovic spící holčičky.

Srdce se jí rozbušilo nebezbečnou rychlostí.

Cítila, že kdyby se rozbušilo rychleji, vyskočí jí z hrudi.

„Musím tomu přece nějak zabránit.“ Třásla se po celém těle.

Nebyla schopna jediného, byť nepatrného pohybu. Takovou bezmoc ještě nezažila.

Věděla sice na čem je, ale netušila jak tomu zabránit.

V tu se jí dostalo vysvobození.

Profesorka Weasleyová, matka děvčátek se vrátila z cesty.

„Dobré odpoledne.“ Zašeptala na uvítanou.

„Dobré.“ Odvětila šeptem.

„Nezlobily?“

„Ne.“

„Je Vám dobře?“

„Ano.“ Zalhala.

„Jak se Vám je podařilo uspat?“

„Trocha Shakespeara, paní profesorko.“ Řekla se stálým rázným a rychlým bušením srdce, které mělo za příčinu, že zcela nezdravě pobledla

„Slečno Crammerová, je Vám, opravdu, dobře?“

„Ano, paní profesorko.“

„Dobrá. Tak se posaďte a ochutnejte tyto sušenky.“ Řekla jí vytahujíc z tašky plechovou krabičku se sušenkami, kterou otevřela.

„Ne děkuji.“ S nervozitou.

„To byste mne urazila. … Ochutnejte. “

„Dobře.“ Nabídla si, jednu sušenku, jejíž ukousnutý kousek pomalinku žvýkala.

„Nezobte se , paní profesorko, ale už musím jít.“

„Nezlobím se, ale nevymluvíte mi, že jste v nejlepším pořádku. “

„Jen mne bolí hlava.“ Řekla přemýšlejíc o právě zjištěné skutečnosti. Má se někomu svěřit? Profesorka Weasleyová sice jen na dívku hleděla, ale cítila že jí něco tíží.

Nemohla s tím však nic dělat, nebyla to totiž její věc.

Přece se chtěla o něco pokusit, ale v tom jí něco zabránilo, respektive někdo. Byl to její muž, který opatrně vešel do místnosti. Když spatřil svou choť zavrčel:

„Co tu ještě děláte, Crammerová?!“

„Už jdu.“ Vyběhla s nakousnutou sušenkou v ruce z místnosti.

„Ještě že jsem přišel co?“ řekl pyšně zrzek, který netušil jaký na sebe ušil bič. Než se nadál, jeho choť kolem holčiček vyčarovala zvukotěsnou bublinu a spustila:

„Co máš ty mi co vyhánět návštěvu a navíc studentku? Co si to vůbec dovoluješ? Ta nám byla ochotna bez vytáček pohlídat ty dvě. Navíc je i uspala. To je , jak moc dobře víš, v poslední době vzácnost!! A jestli sis vůbec, ty inteligente všiml, nebylo jí zrovna nejlépe!!! “

„No tak miláčku.“ Pípl

„Nech si toho miláčka! “ štěkla, až si muž musel oddychnout, že ho nemůže kousnout.

—

Po cestě na svou kolej, jdouc pomalou až plížící se chůzí, mlčky chroupala sušenku. Přemýšlela, zda se o Mortiferovi a možném jeho plánu někomu svěřit, nebo ne.

Uvažovala, že spíše jo . Když však přišla do pokoje, který byl prázdný a uviděla na nočním stolku dopis , který byl nadepsán runovým písmem, adresován jí.

Posadila se na postel , otevřela obálku a záhy se na papíře postupně začal objevovat text:

Jsi smutná či se zlobíš na nespravedlnosti světa.

Probouzí se v tvé duši a v tvém srdci Vendeta.

Připadáš si jako psanec.

Jediné co si v žádném případě nepřipouštíš, je smutný konec.

Zjistila jsi kdo ti klacky pod nohy hází,

Raději zůstaň v klidu a řekni si “MNE NIC NEROZHÁZÍ“

Ochotna jsi, pro správnou věc, život dát.

Ale pozor!!!

Nesmíš se, nikdy, ani na vteřinu vzdát.

Své blízké raději stranou nech,

Aby ti po nich brzy nezbyl jen vzdech.

Ochránit je můžeš, v tom ti nikdo bránit nemůže,

Nečekej však, že ti v tom někdo pomůže.

Ochrana to zlepší, to pravdou jest,

Proto se do toho vrhni ihned přec.

Téměř jsi se dovtípila záhady,

Dopouští se to však jedné zrady.

Zlo nikdy nespí, což velmi dobře víš,

Proto rychle najdi nějaký způsob jak své milované ochráníš.

Kdy poznáš, že války přišel boje čas?

Přiletí si pro tebe kůň z rodu Abraxas.

Boj to bude rázný,

Následky to může mít vážný.

V nouzi nejvyšší vzpomeň na všechno hezké cos prožila.

To už si budeš moci říkat, že jsi napůl vyhrála.

Zbytek záleží čistě na tvém uvážení.

Poslední rada zní : DEJ SI POZOR NA ZRANĚNÍ!

Nato text zmizel, papír vzplál a rozplynul se.

Sevena jej jen taktak upustila aby se nepopálila.

„Tak to jsem zvědavá jak to všechno proběhne. Ten text mi řekl všechno a zároveň nic. Nejdřív musím ochránit svou rodinu a pak … Kdo mi to vůbec psal? “ divila se.

RODINA

Dvojčata se zase usmívala. Matka se usmívala také a nejčastěji na ně a jejich otce.

Jak rychle zkoušky přišli tak rychle utekly. Všichni se ještě otřepávali z husí kůže, kterou z nich měli.

Všichni, i když někteří díky dobré náladě profesorů, prošli.

Radost byla očividná. Všichni se veselili a slavili. Objevil se i alkohol, který způsobil, že nejeden slavitel měl druhý den kocovinu jak vyšitou. Každý si jí snažil léčit po svém, ale nakonec stejně skončili, s nesnesitelnou bolestí hlavy, na ošetřovně. Všichni si vymýšleli různé výmluvy, proč je třeští hlava. Ošetřovatelka věděla, která bije, ale nechala je, aby řekli své vymyšlené nesmysly, protože jí to pobavilo. Zdravotnice si zapisovala, jen pro zajímavost, kdo si k ní přišel pro lék.

Nakonec zjistila, že sečteno a podtrženo, nejčastějšími žadateli o pomoc, byla Nebelvírká kolej se dvaadvaceti žadateli , za ní Havraspárská kolej se šestnácti uchazečů o pomoc, po ní Mrzimoští petenti v počtu dvanácti studentů. K překvapení ženy přišly jen nevlastní sestry Seveny a Joudyho s hromotluky Crabbem a Goylem.

Toto zjištění Madam Pomfreyovou přimělo, aby vytvořila nejeden překvapený výraz.

Když se svěřila řediteli, u které ho byli zrovna, Black, Snape a Lupin. Ti byli také překvapeni a nejvíce, Black, že jeho kolej byla nejčastějším žadatelem u zdravotnice.

Snapeovi rychlostí evanesca došlo, jak to že za nejnižším počtem žadatelů o záchranu, se zasloužila jeho dvojčata s jejich vykutáleností a znalostem.

Všichni studenti se balili protože následující den je plánován odjezd z Bradavic a po něm … hurrrrááááá… prázdniny.

“Školní rok nám dnes večer končí a zítra začínají dva měsíce zaslouženého odpočinku, který každý z Vás prožije dle svého.” Začal svou tradiční závěrečnou řeč ředitel “Letos je stav bodů kolejí následující … Na čtvrtém místě Mrzimor se 351 body, od třetí místo a druhé místo se dělí Nebelvír s Havraspárem se 406 body a na prvním místě už potřetí Zmijozel s 458 body.”

Následoval hromadný aplaus.

“Zmijozel získal školní pohár!!!” dodal a přidal se k potlesku

Zmijozelští se hlasitě možná i více než hlasitě se veselili.

Tato zábava vydržela i po slavnostní závěrečné večeři, při které se všichni studenti cpali až se jim dělaly boule za ušima.

***

“Tak Judy, opatrně…” pomáhal jí Snape do vlaku.

“Děkuji ti.” Řekla mu dotyčná a políbila ho.

“Dávejte na matku, pozor. Vyzvednu Vás na nádraží.”

“Ano, tati.”

“Neboj se o ně Severusi. Budeme ve stejném vagónu a kdyby se něco dělo tak mi ti dva dají vědět, že?” řekl Remus mrkajíc na havraní dvojčata.

“Jistě” odsouhlasila s vážným výrazem.

“Tak pa Judy.” Řekl mile až sladce přičemž ti co to slyšeli , mezi nimiž byli i studenti si málem sedli na zadek.

“Pa, Severusi.” Řekla a šla se posadit.

“Neboj tati. Nadělali jsme mnoho vránovin, ale teď nám důvěřuj.”

“Hm, …” víc nemusel říkat, tentokrát jeho mimické svalstvo dávalo značně najevo, jak je celý nesvůj.

Remus proto navrhl,. Že cestou na zpátek, by měli jak jeho děti, tak i Snapeovi ratolesti jet spolu a on dohlédne na obě ženy.

To bylo sice Snapeovi proti srsti, ale svolil.

“Tak to ti pěkně děkujeme!” řekli mu oba přes Nitrovzpyt “Tak nashledanou.” Rozloučili se a odešli za Romulou a Naturisem.

Cesta proběhla hladce. Remus se s ženami skutečně bavil. Dokonce byl u pohybech děcek v bříškách těhotných žen.

Romula se bavila se Sevenou a Basilem. A její bratr s Joudym.

Když se šel Remus podívat na puberťáky, zjistil, že sice je všechno v pořádku, ale z jejich pohledu bylo nad slunce jasné, že chtěli ti dva být s matkou a záviděli mu ty okamžiky, které s ní i když po boku své ženy, mohl trávit.

Dokonce , když naposledy přišel, jeho děti, včetně Malfoye spali. Sevena s Joudym však četli.

Překvapila ho témata.

Sevena četla knížku : “BUDEME MÍT DOMA MIMINKO. CO NÁS ČEKÁ?” a Joudy zase “ZDRAVÁ VÝŽIVA PRO TĚHOTNÉ.”

Oba naráz zavřeli knihy, vyšli za ním ven.

“Je hezké, že se takhle připravujete.”

“Chceš to půjčit?”

“Máte to rozečtené.”

“To nevadí, už jsme to četli v Bradavicích, ale nudili jsme se.”

“Nevadilo…”

“Ne, za hodinu budeme na místě, jdeme vzbudit. A maminka se má jak?”

“Dobře, teď odpočívá.”

“Skvělé, tak zatím.”

Na nádraží King Cross to žilo. Hlavně na nástupišti 9 ¾, kde se všichni studenti, jak mezi sebou loučili, ale i jak se shledávali se svými rodinami.

Sourozenci se loučili s Pitym, který jim děkoval a slíbil, že jim bude psát. Nato se s nimi rozloučil a odešel se svými rodiči.

Za nedlouho se na nádraží objevil jejich otec ve stejném mudlovském oděvu co vloni a šel přímo k nim a jejich matce. Odtamtud je doprovodil k sobě domů

Těhulka, po spatření jeho příbytku oněměla úžasem. Dvojčata chtěla pomoci matce s vybalování a různými maličkostmi, ale otec je poslal do jejich pokoje. Sice se chvíli ti dva zdráhali, ale když viděli, že jejich otec začíná blednout vzteky, a jeho vráska mezi obočím se začíná prohlubovat, řekli si že nebudou dráždit tátu svou tvrdou havraní hlavou a vyběhly schody po třech div se nepřerazili a bylo slyšet , i když zpola rázné tak si spěšné zavření – zabouchnutí dveří.

,,Je to tu nádherné, Severusi.”

“Ještě krásnější je to tu, když tu mám, Vás všechny po hromadě. … Pojď posaď se, ta cesta byla namáhavá.” Řekl doprovázejíc jí takovým citem, jako by byla z cukru, ke křeslu a její nohy podložil taburetem na němž byl měkoučký polštář. Žena si řekla o šálek čaje, který jí šel muž hned udělat. Než se však vrátil, jeho drahá polovička spala.

Nato jí opatrně, aby jí neprobudil, vzal do náruče a odnesl do jeho pokoje. I přes ty schody, se mu podařilo donést ženu na cílové místo. Chtěl jí položit na postel, ale v tom mu zamezila dvojčata, která jak tiše tak i svižně přicupitala a šeptem mu řekli, aby jí položil ne bok. Připadalo mu, že se obrátily role. Že oni jsou profesoři a on studenti.

V myšlenkách se tomu pousmál a položil jí na postel otáčejíc jí na bok. Těhulka si spokojeně oddychla a pokračovala se spaní. Snape jí opatrně přikryl a kochal se pohledem na ní.

“Je to tak lepší.” Zašeptaly děti a odešli z místnosti.

“Děkuju.” Zašeptal

“Teď mám konečně celou rodinu po hromadě.” Liboval si při té myšlence, uvelebujíc si ve svém křesle “To je má rodina.” Pomyslel si, spojil si své dlouhé hubené prsty a soustředěně pozoroval každičký pohyb Judy, přičemž upadl do více než spokojeného spánku.

Hysterka

Judy nepromluvila se svým protějškem skoro týden. To on byl schopen akceptovat. Bylo to totiž jednodušší než to měly její ratolesti. Těm totiž na každém kroku dávala najevo jak jí zklamali.

Joudy to zvládal mnohem lépe než jeho sestra. Tu kolikrát, i když se snažila to zakrýt, přistihl jak brečí.

To jej mrzelo, ale věděl, že s tím nic nenadělá, protože hrdost jeho sestry nedovolí, aby se to řešilo. Oni oba byli vychováni tak, že si své problémy řešil každý sám, i když se tím každý z nich trápil.

Sevena čím dál tím častěji chodívala k jezeru odkud sledovala krajinu a své myšlenky nechala volně plout prostorem. I když se, opravdu hodně snažila nemohla z myšlenek dostat to, že jejich matka je jimi zklamaná. Brala to jako své chybování.

Při hodinách byla honě nesoustředěná což bylo tématem na profesorské schůzi, kromě přicházejících zkoušek.

“To mi neříkejte, pane řediteli, že je to její chování normální. Ne že bych oplýval k ní láskou, ale dělá mi vážné starosti.”

“Co tím chcete říct, Weasley?” zareagoval otec zmíněné dívky.

“To co říkám. Většinu času tráví u toho jezera a civí bezcílně do prostoru. Na hodiny sice chodí, ale jakoby tam nebyla. ”

“Severusi, Judy s nimi ještě nemluví?”

“Ne a dokonce se spolu nejednou pohádali. Nakonec to dopadlo tak, že Judy to nevydržela a nazvala je takovvými slovy, že takhle mne nazvat, byť můj přítel, tak madam Pomfreyová bude mít, minimálně, na měsíc práci. Oni dva ale odešli se vztyčenou hlavou. I když jejich srdce a myšlenky byly očividně plné bolesti.”

“Měli bychom něco udělat pane řediteli, nebo to špatně skončí.”

“Už jsem si obě strany zavolal. Za deset minut tu budou.”

“Cože?”

“Dobře to dopadne. Vás všechny, kromě Severuse, Siriuse a Remuse bych požádal, abyste odešli. Budu Vás informovat.”

Všichni k překvapení všech čtyř odešli bez připomínek.

Za deset minut se do ředitelny, postupně dostavila dvojčata a krátce po nich matka.

Sevena vypadala tak hrozně sešle , že byl děs na ní pohledět. Vypadala, že od té doby nezamhouřila oko.

“Zavolal jsem si Vás, protože Vaše hádky obracejí chod Bradavic vzhůru nohama.”

“Pane řediteli. Já už problémy dělat nebudu. Jen to prosím neřešte. Prosím.” řekla tiše dívka, které její tužby se nevyplnily, protože se to řešilo dál.

“Je mi líto Seveno, ale musím to vyřešit. … Judy. Zřejmě nevíš o těch dvou všechno.” Řekl svým milým tónem ředitel

“Co?” podivila se žena

“Víš o jejich Zvěromagii?”

“Cože ? … oni jsou… a v co se umí přeměnit?”

“Ve psa!” přerušila jí pohotově dcera.

“Ukážete mi to?” zeptala se nevěřícným tónem.

Dvojčata se podívala na přítomné muže, kteří viděli, že se jim do toho nechce, ale co zmůžou, když ví o jedné z těch proměn.

Joudy se sestrou se dohodli, že se promění v Labradory a učinili tak.

Oba byli černí jako jejich havraní kadeře.

Na žádost ředitele se přeměnili zpět.

“Proč jste mi to neřekli?”¨

“Proč?… Rozrušit, nebo rozčílit v tomto stavu? Tak to si na svědomí nevezmeme. Stejně ses to dozvěděla. Ale jinak než jsme plánovali.” Řekla rozlítostněně dívka

“Já jsem byla na Vás tak …”

“My o ničem nevíme. … O čem to prosím tě mluvíš?” zeptal se nechápavým tónem hoch

“Pánové, doufám že se nezlobíte, že jsem byla taková … Hysterka.”

“To nic, Judy. Kdybys je viděla v akci, tak budeš na ně hrdá. …” řekl, i když to očividně nerad přiznával, Black

“Judy nedělej si starosti. Já se to minulý rok sám, se Siriusem, dozvěděl minulý rok. Jsem těm dvěma vděčný. Víš o tom úplňku jak neúčinkoval lektvar?”

“Samozřejmě.”

“Tak při něm jak mě tak mé dceři pomohli. Nechápal jsem jak nás mohli uhlídat. A mohu ti říct, že i přese mé zkušenosti mne nenapadlo, že jsou to Zvěromágové.”

“Hezky se nám maminka kulatí, co?” zeptala se Nitrovzpytní cestou bratra.

“Jo, tak takhle asi vypadala, když čekala nás.”

SKUTEČNOST

Profesor Black se tedy na doporuční odhodlal a řekl své přítelkyni, matce jeho dítěte profesorce Greenové, že má dospívajícího syna. Čekal bouřlivou reakci, která se však nedostavilo. Spíše naopak. Žena jen mlčela a upřeně pozorovala jeho “psí” oči.

“Tak řekni něco, Shirley. Nemlč pořád, prosím.” řekl po půl hodině hrobového ticha.

“Co ti na to mám říct? Asi se tě přímo zeptám: “Kdy mi ho představíš?”.” Odpověděla klidně pozorujíc jeho překvapený výraz.

“Tobě to nevadí?”

“Siriusi, je tvůj syn. Já tě miluji a budu. Vždycky. Rozumíš?”

“Taky tě miluju. Shirley, moc tě miluju. ”

“Miloval jsi matku tvého syna?”

“Miloval, … zemřela při porodu. … Protože jsem byl nucen se skrývat, nemohl jsem jej vychovávat a dal jsem jej … ”

“K jiným čarodějům. Ti jej vychovali. Chodí do jiné školy, ale už jej pěstouni nechtějí tak se o něj postarám já. ”

“Do kolikátého ročníku chodí? Do čtvrtého, ale prý to tak fláká, navrhují vyloučení”

“Neboj, miláčku. Spolu to zvládneme, uvidíš.”

“Shirley ty jsi poklad. Co bych si bez tebe, Vás dvou…počal…” řekl rozechvěle a políbil jí.

Snapeovi vrtalo hlavou, s kým si jeho děti dopisují. Rozhodl se vypátrat kdo je adresát, ale i přese všechnu jeho čipernost, vychytralost a další jeho předpoklady pro vypátrání pravdy se to dvojčatům podařilo utajit. Bylo to záhadou skrývající skutečnost.

“Remusi, pozítří bude úplněk a je vidět jak na tobě, tak i na Romule na tom Boasovi, že to bude trošku složitější …” řekl ředitel, když si jej zavolal do ředitelny.

“To vypadáme asi ještě hůř než jsem si myslel.” Zasípal

“Není to jen můj názor. .. Nezapomeň, že na tebe teď Nymfadora nemůže dohlédnout. …”

“Ano, to máte pravdu, ale…”

“Mám pro tebe takový návrh. … Co kdyby se o Vás tři postarala Sevena s Bratrem, Severus a Sirius.”

“Nechci je obtěžovat.”

“Remusi, nebuď paličatý. Ti dva to udělají rádi. Oni, myslím sourozence, se mne zeptali, zda bych jim dal požehnání, k dohledu během úplňkové noci. ”

“Vážně?”

“Já bych ti nelhal. To snad víš.”

“To ne. To bych si netroufl ani myslet. Překvapilo mne to. Nepochybně ti dva mají zkušenosti. Vždyť už s námi měli čest trávit úplňkovou noc. ”

“Tak co jim mám říct?”

“Já jim to řeknu sám, pane řediteli. Dovolím jim to, když Severus nebude proti.”

“Dobrá. Tak si jdi odpočinout chlapče.”

“Ano, pane řediteli, děkuji. ”

Otec dvojčat byl proti, ale na naléhání těch dvou se i ke svému překvapení podvolil. Dokonce i oběma slíbil, že v zájmu psychického zdraví, jejich matky, o této záležitosti před ní pomlčí.

Slovo dodržel.

Remus je, i když by nemusel, poučil jak se v daných situacích zachovat.

Ty dva dny utekly jako voda. Basil dal před setměním Romule pusu a ona pak s otcem, a spolužákem ze druháku, Boasem a spolužáky Sevenou s Joudym, odešli do Chroptící chýše.

Snape vzkázal po Blackovi, že přijde za deset minut a šel , zalhat matce jeho dětí i když pravda milosrdně že ti dva si, zase, čtou. Také jí řekl, že bude dlouho do noci u pana ředitele něco řešit, ať na něj nečeká. Políbil jí. Popřál dobrou noc a odešel do svého kabinetu. Tam vzal pár potřebných lektvarů a šel za ostatními.

Už byla tma a jak značil štěkot psů přede dveřmi pokojů, proměna už byla dokonaná.

I když by měli být tři Vlkodlaci, po Vlkodlačím lektvaru, krotcí a neškodní jako štěňata, tak do toho přece jen měli daleko. Ti totiž ňafali a rafali.

Muž se do toho nechtěl vměšovat, aby něco nezmařil.

Udělal dobře. Zanedlouho Vlkodlaci si začali se psy hrát.

“Black je s Lupinem, Sevena s Romulou a Joudy s Boasem. Výborně. Tak počkám tu do rána. V případě nouze jim pomůžu. Jinak tu jsem k ničemu.” Pomyslel si, pohodlně se a tiše opírajíc o zeď pozorujíc a poslouchajíc situaci.

Čas utíkal rychle. Občas byl slyšel zavytí jak vlkodlačího, tak i psího. I když to bylo mnohdy těžké rozpoznat, které je které, ale zvládlo se to. Muž si připadal nepotřebný, nedůležitý. Netrvalo dlouho a nastala doba zpětné proměny. Sevena s Joudym se proměnili zpět na lidskou podobu, aby nemuseli těm dvěma vysvětlovat, že jsou Zvěromágové. Nikomu se celkově nic nestalo. Až na pár škrábanců a pár chňapnutí, byli všichni v pořádku.

Tahle noc byla pro mladá Vlkodlačata zřejmě dost náročná, protože se oba zhroutili na zem a kňučeli.

Sourozenci sundali své pláště a zabalili je do nich, protože jak my všichni dobře víme, že Vlkodlaci během své proměny přijdou o své oblečení, které nakonec bude na cucky.

Zabaleného Boase s Romulou odnesli Black se Snapem, zatímco dvojčata pomáhala podpírání Remusovi, který od kamaráda vyfasoval nejedno kousnutí.

Na ošetřovně všechny prohlédla ošetřovatelka, která oznámila, že až na to Remusovou kousnutí a fyzické vyčerpání, jsou všichni v pořádku.

V tu na ošetřovnu , doslova, přiletěla rozlícená matka dvojčat:

“Kde jste byli? Co jste si mysleli, že jste dělali? Kdo si myslíte že jste? Zmizíte si a já se jako že se nechumelí, dozvím, že Vy dva hlídáte …” řvala na celou místnost

“Zadrž, Judy.” Snažil se jí marně uklidnit Snape

“Ty jsi toho také vinen, Severusi. Proč jsi mi to neřekl? ”

“Kdo ti to řekl?”

“To já.” Přiznala se , bez mučení, metamorfomágská , za ní upalující, čarodějka Nymfadora.

“Nevěděla jsem, že to neví. Promiň.”

“Za co se omlouváš!?!” zakřičela na ní otázku, jako kdyby byla od ní kilometr daleko.

“Mami, já…my…”

“Vy dva, mlčte. Zklamali jste mne, že ke mně nemáte důvěru. Jste…”

“Judy.” Zastavila jí spolutěhulka Nymfadora-

“Ne, Nym. Tohle je mezi námi.”

“Máš pravdu, mami.” Řekla Sevena chystajíc se odejít. Když byla u dveří slyšela , to co její bratr a jejich otec Severus Snape.

“Lhali mi, už jim nebudu věřit.”

Tato myšlenka Seveně stejně jako Joudymu, ublížila. Nikdo z nich nedal nic znát.

“Mami, jsme hold takoví a takovou skutečnost musíš přijmout, ať se ti to líbí nebo , ne.”

Řekl chlapec.

Dívka mlčela dívajíc se na otce.

“To bude, dobré, jen potřebuje čas se tou skutečností prokousat.” Zanitrovzypil jí

“Ano, jistě, tati.”

Tajemství jménem Swain

Sourozenci slíbili, že to nevyzradí, i když je to urazilo, protože nejsou přece Potter a Weasley, kteří jak jen mohli všechno vyslepičili.

Oslavu pro Pityho si následně užili plnými doušky, jen si to šli vyřídit s Goylem, který zbaběle atakoval Jenifer Potterovou.
Ten však bázlivě se schoval za Rowenu s Eileen, které se před nimi přikrčily.
Nad tím jak Sevena tak Joudy mávli rukou a bavili se jak se na oslavě dělává.
Následující dny byly bezproblémové. Nic a nikdo nedělal problémy. Až na Pottera, který se neustále vyptával svého kmotra, proč je poslední dobou tak šťastnej a co ho trápí, že je přitom takovej zaraženej.
Byla to pravda. Viděl to na něm úplně každej i Protiva, který si vysloužil nejeden trest od Blacka, když na něj pokřikovalo na chodbě.. Školní strašidlo si z toho však jen tropilo šprťouchlata.

Brzy toho na popud dvojčat Protiva nechal protože stačilo, aby řekli, že se nechal vytočit profesorem Blackem , a on zmizel s kvílením ve zdech.

“No tak, Siriusi. Nenech se prosit. Vím, že jsi šťastný, ale že tě navzájem něco trápí. Tak mi to pověz, já ti chci pomoct.” Naléhal už po x-té jeho kmotřenec
“Nech toho Harry, já nic neřeknu, jasný?” zaštěkal Black
“Siriusi,…”
“Řekl jsem ne!!!” štěkl a nakvašeně odešel
“Co sním je?” pomyslel si nechápavě muž odhodlán zjistit co za tím vězí.
Ještě víc jej deptalo, že se dvojčata tvářila, že to vědí. Pořád se totiž culila od ucha k uchu.
Jednou se mu podařilo, pouze je, najít mimo kolektiv a snažil se využít svých, i když chabých znalostí Nitrovzpytu.
Nedostal se však daleko, protože ti dva to očekávali.
Potter putoval jejich myšlenkou, protože se jim díval do očí oběma.
Byl ve tmě. Slyšel hlasy dvojčat , za kterými šel. Nerozuměl co si povídají, ale chtěl to zjistit co si říkají. Když však došel ke zdroji, rozeznělo se mu v hlavě hlasitě: “RATATATATATATATA RATATATATATATA”
Muž sebou tak škubnul leknutím, že mu až spadly z nosu brýle.
“Stalo se něco pane profesore?” zeptal se nevině chlapec, vystrašeného, vykuleného profesora létání, i když věděl co to leknutí způsobilo. Jejich nitroobrana..

“Siriusi, neměl byste to přece jenom Shirley říct?”
“Pane řediteli, stačí že to víte vy.”
“To tedy, ne. Shirley bude brzy matkou tvého dítěte. A myslím, že by bylo nejrozumnější. ”
“Pane řediteli, víte co mi vrtá hlavou?”
“Přiznám se, že nevím.”
“Harry se mne nedávno vyptával. Byl takový…neúnavně otravný…”
“Pak toho nechal, že?”¨
“Ano, ale jak…”
“Harry se mi svěřil, že se ze Seveny a Joudyho Crammerových snažil, pomocí Nitrovzpytu, dozvědět co vědí o tom že jsi takový , promiň že to řeknu, podivný. Neuspěl. Podle něj mu pustili nějaký samo…pal. ”
Kmotr zmíněného čaroděje a profesora se začal od srdce smát, že to znělo jako by štěkal.
Za malou chvíli se však zarazil a přemýšlel nad tím proč to ti dva udělali a hlavně jak.

Nedalo mu to a zeptal se na to.
“Vyčkáš-li tak za chvíli přijde jak Severus, tak i ti dva. ”
Náhle se otevřely dveře a v nich tři očekávané osoby.
“Pane řediteli, …”
“Kdo z Vás dvou vysvětlí, jak jste zbavili profesora Pottera zvědavosti?”
To sourozence rozesmálo.
“My dva….ovládáme Nitroobranu. ” začal Joudy
“Cože?”
“Ano. ” dodala Sevena s rozhodnutím, že mu nic víc neřeknou.
“To jste tedy dobří…”
“Známe Vaše tajemství a pokud ho někdo se ho nedozvěděl z Vašich úst, tak se ho od Nás dozvědět nesmí!” řekli oba součastně.
“Jak jste se to dozvěděli?”
“Ehm, říkal jste jméno Swain, a my o něm přemýšleli u Holly s Dolly a ty řekly, mimi Black. … Tak jsme logicky uvažovali. Buď Vám jako malému říkali Swaine, nebo je to Váš syn.” Vymysleli tak pohotově tuto lež, že i mistr ve lhaní, jejich otec koukal jak čerstvě vyoraná Mandragora, jen tak nevřískal, naopak … mlčel.

“Aha, tak to jo…” spokojil se s odpovědí Black “děkuji.” Dodal.
“Rádo se stalo. ”
“Když už jste tady, řekněte mi. Měl bych to říct, nebo ne?”
“Paní profesorce Greenové? Určitě! Miluje Vás a to tak moc, že s Vámi čeká dítě. A to mluví za vše.”
“Vy to nechápete, já jí lhal.”
“Ptala se na Vaše milostná vzplanutí v minulosti? ”
“E…Ne.”
“Ptala se jestli máte nějaké děti?”
“Ne.”
“Tak co se strachujete?”
“Čeká dítě a já jí nechci rozrušit.”
“Kolik je…Swainovi?”
“Asi mu bude … patnáct.”
“To už je velkej kluk. Žije s matkou?” zeptal se hclapec i když věděl jak to je, ale nechtěl, aby Black věděl příliš.
“Ne žije u adoptivních rodičů. Chodí do jiné školy. Vlastně žil. Před Vánoci mi napsali, ti rodiče, že se o něj starat už nechtějí, že klackovatí a na to, prý, nemají nervy.. ”
“Siriusi, jak jsem ti už nesčetněkrát nabízel, může dovychodit školu zde. ”
“Asi, by to bylo nejlepší.”
“Určitě Siriusi.”
“”Pane profesore, jste se…synem v kontaktu?”
“Přes finance. Byl jsem v té době co se narodil a jeho matka…”
“”Jasně, chápeme. Měl by mít už rozum a alespoň částečně to pochopit.”
“Myslíte?”
“Když ne, tak … no uvidíte…”
“Děkuji,… Vám všem i tobě Severusi, za uchování tajemství.”
“Hm.” Zamručel otec dvojčat jako odpověď

Těhotenství na třetí

Pity se probral až následující den. Byl v pořádku, až na tu nesnesitelnou bolest v zádech. Profesor Sirius Black , hned jak ho spatřil se na něj mile usmál a nabídl mu, takové soukromé doučování, aby nepohořel u zkoušek a dodal, že by ho to moc mrzelo
.
Pity byl z toho celej paf. Rovné sezení mu sice dělalo problémy, ale normálně se jinak pohyboval. Sevena a Joudy měli radost že je v pořádku. Tak velkou že mu uspořádali pravou nefalšovanou Zmijozelskou večerní oslavu. Ten jim děkoval a oni mu jen řekli ať si to užije.
Během oslavy přišel Snape, že chce s Havrany mluvit.
Ti dva se až lekli, protože měl zase ten svůj nečitelnej výraz.
Vyšli s ním tedy dobrovolně na chodbu.
“Pojďte se mnou do ředitelny!!!”
“Co se u Salazara děje? ” zaklela dívka
“Neptej se!!!”
“Tak jo.” Řekla chlapec a po boku sestry odešel s otcem do ředitelny.

V ředitelně byli profesoři Black, jeho přítelkyně a kolegyně Shirley May Greenová, včetně Remuse, Nymfadory, jejich matky a samozřejmě ředitele.
“Dobrý večer.” Pozdravila dvojčata
“Dobrý večer.”
“Potřebovali jste něco?”
“Ano, slyšeli jsme, že jste udělali panu Weremu oslavu.”
“Doufám že to nevadí.”
“To ne , Seveno, ale příště bychom to rádi věděli.”
“Jistě, pane řediteli” Přitakal za oba Joudy

V tu chvíli se Nymfadora lítostivě rozvzlykala. Všichni na ní uvrchli nechápavý pohled. Dvojčata se však radostně usmála. V tu se rozvzlykala i jejich matka s profesorkou Shirley May Greenovou.
Sevena s Joudym vypadali že vědí o co jde a to dospělé znervóznělo.
“Co se prosím Vás děje?” zeptal se jich přes Nitrovzpyt otec.
“Nic.”
“Proč brečí?”
“Jsou přecitlivělé.”
“Ale proč?”
” To v tomto krásném období bývá.”
“Co? O čem to…”
“Nic závažného, tati. Když to vydržíte, pan profesor Black, Remus a ty takovejch pět šest měsíců tak to pomine.”
“To snad…” vytřeštil oči
“Cink, Cink, Cink. Správná domněnka. Jen v tomto sroceném davu neumíme říct, kdo kolik má v sobě drobečků. Ale dohromady…to se neříká…”
“Jsou…”
“Těhotné.”
“Opravdu? … Omlouvám se že jsem vyslechl Váš rozhovor, ale nemohl jsem to neslyšet.” Připojil se k debatě ředitel.
“Jak je možné, že to víme? Už nám to leze na nervy.”
“Víte to jistě?”
“Ano. Tlukot srdíček. A tyhle symptomy…zvracení, plačtivost, nervozita, návaly. To by došlo i amatérovi. Nebo alespoň těm co o tom četli.”
“Teda, tak to kouzelnickou čapku dolů.” Usmál se.
“Ale vždyť jsme to … ” zarazil se otec Snape, když nitrovzpytil svou myšlenku
“Tati, nechceš, abychom tě my dva učili biologii a sexuální výchovu, že ne?”
“Ne.”

“Nymfadoro, co se s tebou děje miláčku?” zeptal se zmateně její muž
“Já…já … já…” vydala ze sebe
“Co?” zděsil se
“Já jsem…jsem … těhotná…nezlob se.” Rozbrečela se ještě víc
“Zlobit se? Vůbec miláčku, jsem šťastný.”
“Vážně?”
“No samozřejmě.” Řekl , vášnivě jí políbil a něžně objal
“Počkat a ty Shirley?” znejistěl Black
“Já? Já, já, já,…nevím…..” rozlítostnila se naplno.
“Myslím, že ano, Blacku.” Řekl spokojeně Snape včetně Seveny a Joudyho, kteří se na něj usmáli.
“Co ty o tom můžeš vědět?”
“Asi má pravdu, už tři měsíce…” nedořekla, protože slzy jí v tom bránily
“Já budu otec?” zakňučel
“Hm.” Vzlykla Greenová.
“Judy, já…” začal Snape a chytil něžně její tvář do svých velkých dlaní.
“Já se omlouvám.” Vzlykla.
“Ženský pitomí. Co to s tím pořád máte? … Judy ty jsi mne podruhé udělala šťastným, budu zase otcem. Moc tě miluju.” Šeptl jí do ucha.

” No jo, tak proto byl Remus takový nesvůj, měsíček, i když ne při úplňku, působil. Tak a máme tu těhotenství na třetí.” Řekla Sevena a všichni bez výjimek, dokonce i ženy, se začali smát.

Famfrpál

Pity se od té doby hodně změnil, protože mu ti dva nedali možnost aby přemýšlel nad Blackem, který na něj pouštěl hrůzu. Rozhodli si jej vzít zase na paškál, ale až po zápase…

Nadešel Famfrpálový zápas. Venku svítilo slunce a foukal vítr.

Pity se chtěl, před vstupem na zápas zase trápit, ale na Sevenin výraz s psíma očima se vzchopit a mrkl na ní.
Hráči se rozletěli a nalétli do svých pozic.

Luis Jordan uvítal všechny přítomné a konferencioval:
“Zlatonka se triumfálně ukázala soupeřům, obletěla chytačky a se zábleskem zmizela. Pan Profesor Potter vyhodil Camrál čímž zahájil hru. Camrál má Nebelvír! Dobrá práce!!!” zajásal do amplionu a Nebelvírští s některými z Havraspáru a Mrzimoru se radovali.
“Co to… ale ne!!! Zmijozel získal Camrál!!! To přeci není možné!!!” zahromoval Jordan.
“A je to… tady… Zmijozel získává deset bodů.” Řekl zklamaně

Čas neúprosně utíkal a všechny do tváří plácal vítr. Nejvíce hráčům, kteří se hnali za Camrálem, Nebo odrážeči na které utočily Potlouky. Tak i Chytačky, které občas zmátl lecjaký kvítek unášející se větrem Z kterým se vždy rozletěli.
Stav byl 90 : 10 pro Zmijozel. Pity viděl jak jej Black propaluje pohledem. To mu však nevadilo. Představoval si ho jak štěká a má psí čumák s ušima. To mu stačilo, aby jeho vražedný pohled ignoroval, protože se musel soustředit, aby smíchy nespadl z koštěte.
V tu proti němu letě Camrál, který hodila Alleyová, ale opět bez úspěchu.
“Hra se hraje už dvě hodiny a stav je 90 : 10 pro Zmijozel. Alleyová se pokusila o změnu skóre, ale zbytečně. Brankář Were Camrál chytil a hodil jej svým spolu hráčům, kteří si jej přehazují jako horký brambor. Blíží se k obručím… střelci si je stále přehazují a dělají si ze svých nebelvírských spoluhráčů šprťouchlata. A … je tam Zmijozel zase získává dalších deset bodů.”
Sevena postřehla, že se na Pityho řítil Potlouk. On byl zase s myšlenkami jinde pro nenávistné pohledy profesora Blacka, ale i tak se mu podařilo se mu vyhnout, ale co nepředpokládal, že se vrátí jako bumerang a shodí jej. Narazil mu přímo do zad.
“Au, Petera Thomase Wereho shodil Potlouk. Crammerová letí pro něj na svém Evanescu. Letí, letí ,letí a má ho!!! Je jak to vypadá v bezvědomí. Položila ho na zem.” Prohlásil Jordan Když Sevena viděla, že k němu ostatní běží rozletěla se zpět a svým spoluhráčům, při vyhlášení Time outu zašeptala:
“Pity je ze hry, musíme to uhrát sami, ale po našem tréninku to nebude problém ne?”
“Jasně!!! Jdeme na to!!!”
“Kdo bude hlídat obruče?”
“Kdo bude poblíž, a když tak doletí, jasné?”
“Jo!!!”
“Black se nějak nadšeně šklebí.” Řekl střele Drake.
“Tak mu ten posměvačný škleb setřeme, jo?”
“Jasně.”
“Tak jdeme na to!” řekla rázně Sevena a podívala se na svého otce, vedle něhož, spíše na něm přilepená, seděla jejich matka .
“Do toho!!!” zaburácela a všichni se na povel rozletěli zpět na hřiště.
Tam rozhodčí profesor Potter vyhodil Camrál, který získal opět Zmijozel. To vyvolalo velký rozruch ze strany Nebelvíru, který začal vykřikovat:
“Nebelvír je kolej srdce čistého a Zmijozel porazí na čemž není nic zlého!!!”
Zmijozelští fandové se rozkřikli:
“Zmijozel má jistou výhru a Nebelvíru nakope díru!!!”
Nebelvírští fandové a Zmijozelští se předháněli a čím dál tím víc naštvaněji skandovali.
“Nebelvír se nezalekne a odvážně se rve dokud nepadne!!!”
“Zmijozelští hráči jsou v ráži a počkejte Nebelvírští jak Vás zase spraží!!!”
“Nebelvíre jen se drž ať z tebe nevyjde brek, až z tebe zůstane jeden mastnej flek!!!”
“Brankáře Vy Zmijozelci už nemáte, teď jisto jistě prohrajete!!!”
Překřikovali se obě kolejní strany a zbylé dvě koleje se bavily.
Náhle se zablesko a ten jen o vlásek nezasáhl Jenifer Potterovou. Sevena se podívala tím směrem a zjistila, že hromotluk Goyle smějíc se na celou tlamu , na ní použil kletbu s největší pravděpodobností EVERTE STATIM.
Nesmál se však dlouho. Sevena svým hbitým chvatem obrátila směr Potlouku přímo na obtloustlého klučinu, který se stejně jako Potterová, vyhnul jen o vlásek.
Podíval se na Sevenu, tam mu pohrozila pěstí a rozletěla se do závratných výšin, s protikolejní chytačkou v zádech.
Přes ten silnej vítr nebylo nic vidět, ale díky občasnému zablyštění se obě zorientovaly.

Oběma byla už z toho věčného létání zima. Jordan furt něco hlásal, ale díky tomu že byli v závratné výši neslyšely nic, než barvu jeho hlasu. Na chvíli se zastavily a hledali tn nepostednej okřídlenej míček.
Obě najednou Zlatonku spatřily, Byla od nich sotva pět metrů. Obě se rozletěly tryskem.
Strkaly do sebe snažíc se protihráčku vychýlit. I když na první pohled by měla být na tom lépe Jenifer, vzhledem k jejím proporcím, ale skutečnost byla jiná. Sevena měla výhodu, že uměla klamat tělem. Nakonec strčila do protihráčky Jenifer tak, že musela dát hodně úsilí do toho aby ukočírovala své koště.
Zlatonka se rozletěla dolů Sevena se za ní tvrdošíjně rozletěla. Nikdo nepozoroval průběh zápasu, ale honbu zmijozelské dívky za Zlatonkou.
Jak kulička tak chytačka prosvištěli hřištěm, kam se pronásledovala, nebo jak to vypadalo jen pozorovala nebelvírská chytačka.
Všichni náhle přestali dýchat, když dívka udělala přemet na koštěti, když špatně chňapla. Nebelvíští se ušklíbli ale škleb je brzy přešel, protože se Sevena postavila za letu na topor a udělala na něm salto, při němž párkrát zamávala rukama. A letěla volným pádem dolů. Všem tuhla krev v žilách. Nejvíce snad jejím rodičům, kteří se k sobě ještě víc přitiskli spíš ona k němu, protože on .chtěl vstát což mu znemožnila k smrti vyděšená matka
Byl to takový šok, že Nebelvírstí upustili na zem Camrál, i když měli šanci ještě získat další body.

Asi tři metry nad zemí dívka zaburácela od podlahy, spíše od vzduchu, ACCIO EVANESCO!!!. Načež jí za chvíli doletělo, podletělo a ona si seděla v klidu na koštěti přistávajíc k zemi.

Nikdo to nechápal až do té doby co ukázala vzpouzející křídly třepetající Zlatonku.
“Sevena Corvus Crammerová má Zlatonku, to snad ne, Zmijozel zase z…zvítězil.” řekl zklamaně Jordan.

“Zmijozel zvítězil!” odpískal to Potter.

Sevena odevzdala Zlatonku a odešla z hřiště.
Po cestě jí zastavila ještě teď vyplašená matka s otcem v závěsu.
“Ty jsi zešílela, co kdybys se zabila? Víš jakej jsem měla strach?”
“Promiň, ale už jsem toho měla plný zuby, tak jsem tu hru chtěla ukončit. ”
“To není omluva, mladá dámo.”
Chtěla jí to říct pořádně od plic a bránit své chování, ale její vnitřní přesvědčení jí v tom bránilo. Proto ze sebe vydala jen chabé:
“Já vím …”
“Ticho, teď mluvím já! Co kdyby to koště nedoletělo včas?” pokračovala rozzlobeně.
“Tak se nezlob, chtěla jsem vědět jak je na tom Pity.”
“To mne nezajímá.”
Snape cítil, že by dcera ráda něco namítla, ale něco jí v tom brání. To ho znejistělo ještě víc.
Matka na dceru ještě chvíli křičela, do té doby než zezelenala rozutekla se neznámo kam.
Sevena nechápavě nadzvedla obočí a podívala se na otce, který byl z toho více vyjevený než dcera.
“Seveno, to byla paráda. Hele proč máma vyběhla jako by jí Raraši strašili?”
“Mne se neptej.”
“Co Pity?”
“Nevim.”
“Nevíte co je v Vaší matkou?” zeptal se jich otec.
“Co je s ní?” vyplašil si Joudy
“Nevím, ale zabránilo mi říct to co si myslím.”
“Všiml jsem si.” Zavrčel otec
“Tak máme tu další záhadu.” Řekla zamyšleně dívka
“Mohli bychom na ošetřovnu, podívat se na Pityho?”
“Proč?”
“Protože je to náš kamarád a chceme vědět jak mu je. Pomohli jsme mu i z toho stressu co mu způsobil Black.”
“Profesor Black!”
“No jo!” řekla otráveně “On mu způsobil takové nervy, že je ze zkoušek na NKÚ z lektvarů a obrany měl oproti tomu titěrné. ”
Snape neskryl překvapení, kterým bylo vyzvednutí jeho obočí, které zmizelo pod jeho mastnou kadeří.
“Tak si ukliďte košťata a jděte.”
“Děkujeme” řekli a běželi si uklidit košťata a honem na ošetřovnu.

“Poppy, tak vy chcete říct, že ten kluk měl štěstí?” zeptal se jí starostlivě ředitel.
“To jo, protože kdyby jej nechali dopadnout tak by to nemusela ta páteř vydržet. Ten Potlouk mu mohl zničit život, Albusi.”
“Chápu Vaše rozhořčení Poppy, ale…” zarazil se, když uviděl dvojčata, která je rozpačitě pozdravila.
“Potřebujete něco?” zeptal se ředitel
“Chtěli jsme vědět jak je Pitymu.”
“Komu?”
“Jemu. Jmenuje se Peter Thomas a my mu říkáme Pity.”
“No, vlastně…” koktala žena
“Bude v pořádku?” zeptal se rázně chlapec.
“To se uvidí.”
“Sakra!!!” zaklela dívka.
“Jestli tě to uklidní Seveno, zachránila jsi mu život.”
“To jsi byla ty?”
“HM.” Pípla jako odpověď dívka a přešla k posteli kde ležel Pity.
Vzala ho za ruku a mlčela. Bratr jí vzal kolem ramen.
“Pojď ,musí si odpočinout a ty také.”

Dívka přikývla a chystali se oba k odchodu.
Potkali Blacka s Remusem a Nymfadorou, přicházející na ošetřovnu.
Sevena Blacka uvrhla vražedný pohled.
“Co na mne tak koukáte? Civíte jako kdybyste mne měla uštknout.” Řekl pohrdavě muž
To už Sevena nevydržela a zasyčela
“Kdybych Vás měla uštknout a při tom kousnout , tak Vás kousnu do zadku!!!”
“Seveno!” sykl na ní bratr.
“Deset bodů odebírám Zmijozelu.” Řekl nasoptěně a uraženě muž
“To je jedno.” Zakňučela Sevena odešla s hlavou svěšenou s bratrem po boku z ošetřovny.

“Co jí je?” divil se za nimi přicházející ředitel
Uražený muž řekl co se mu dívka odvážila říct a ředitel nevěděl co dělat dřív , smát se nebo odpovědět.
“Víš, Siriusi, být tebou tak se nad sebou zamyslím. Ta dívka sice projevila své emoce nevhodně, ale svým způsobem měla tak trochu pravdu.”
“Cože?” zavyl
“Těm dvěma asi záleží na tom chlapci co támhle leží.” Ukázal na hnědovlasého chlapce. “Věděli, že jej poslední dobou, jak jen to říct slušně, že si jej hodně dobíráš a ponižuješ. On začal mít nervy a začal být nesoustředěný. A to mohlo být také tím, že postřehl Potlouk až na poslední chvíli.”
“Možná jsem to trochu přehnal.”
“Trochu? Siriusi, teď mi došlo, proč ten kluk se před týdnem na chodbě schovával, když jsme s tebou šli na dvorek. Určitě si nehrál na schovávanou.” Vyjela ne svého bratrance a pak se zděsila kde se to v ní vzalo
“Jen do mě. Jo udělal jsem hloupost, ale co s tím nadělám.” Zastyděl se. “Sám bych se nejradši teď kousnul. … Já jsem ale vocas.”

Dupat nebo spát

Rodiče dětí si chvilku povídali u skleničky červeného vína. Jenomže z jedné skleničky byly nakonec tři lahvinky. Snape si stačil postěžovat co mu ti dva za tu dobu co je zná, provedli. To ženu nejednou rozesmálo a také udivilo. Mezi nimi to začalo jako před lety jiskřit. Jeho prsty se začaly prohrabávat v jejích hebkých vlase. Její ruka popadla jeho tvář.Jejich pohledy se střetly a bylo to. Jiskra přeskočila. Bylo to jak magnet. Jak jeden tak druhej se naráz popadli a začali se vášnivě líbat. Ani jeden nechápal jak byli v jeho ložnici. Pomohla se mu dostat z té jeho mnoho knoflíčkové košile
“Proč máš ty , Merlinova dobroto, tolik knoflíčků. To minule nebylo.”
Zalamentovala, když se jí ne a ne podařit všechny rozepnout.
“Minule jsem měl jen trenky. Uznávám, že to mohlo být jednodušší. ”
“To jjjjo, alllllle, ehmmm, … ty trenky s monogramy byly strašně sexy. Máš je ještě dnes?”
“Uvidíš.” Řekl laškovně a pokračovali.
Byla to práce, ale povedlo se. Poslední knoflík rozepnut tak mu jí horlivě sundala. On jí na oplátku pomohl z halenky, s kterou bylo o poznání méně práce. Měla oproti jeho vestě jen pět a ještě k tomu poddajných knoflíčků. Zbytek si raději sundal sám. Judy se rozzářily oči, když viděla jeho trenýrky. Černé barvy s vyšitým zářivě zeleným monogramem S. S.

Když oba měli veškeré šatstvo dole, a byli na Adama a Evu. Hupsli, do postele a pokračovali v krasojízdě.
Ani jeden nad ničím nepřemýšlel, jen si to po dlouhodobé abstinenci užívali.

Někdo zaklepal na jeho dveře. Hodil přes sebe svůj plášť a otevřel mrzutě dveře.
Byl to Remus
“Co chceš?” štěkl
“Chtěl jsem se zeptat, jestli nevíš, kde je Judy.”
“Nestarej se!!!” procedil skrze zuby a bouchl mu dveřmi před nosem.
“Aha. Ještě že tu nebyl Sirius, to by za chvíli věděla celá škola. Tak nic tak já jdu také dupat … teda…spát.” Řekl si a odešel
Vášeň a jejich představivost neměla meze. Byla to nejvášnivější noc jejich života.

Druhý den se muž probudil a jeho hlava začala třeštit a volala po detoxikačním lektvaru. Ale i přesto byl spokojený. Ona se ze spaní usmívala a měla stále svůj krásný úsměv jako tehdy.
Podíval se na hodiny se zděšením zjistil, že je 9: 20.
“To se mi ještě nestalo, že bych zaspal. Ale stálo to za to.” pomyslel si, když se zase připomněla kocovina, v podobě nesnesitelné bolesti hlavy. Oblékl se.
Co možná nejtišeji, což mu nedělalo problém, zašátral v zásuvce svého stolu a vytáhl si detoxikační lektvar. Hodil ho do sebe takovou vervou, že se málem zakuckal. Přikryl poodhalenou Judy a políbil jí něžně na tvář a tiše odešel do svého kabinetu, kde se připravoval na hodinu po obědě.
Na dveře jeho kabinetu znovu někdo zaklepal. Tentokrát to nebyl Remus ale ředitel.
“Ty jsi také nějaký spokojený.”
“To víte, je nádherný den.”
“Opravdu?” divil se naoko ředitel, protože věděl, že právě venku prší.
“Řekl jste “TAKÉ”?”
“Ano, Severusi. Chtěl jsem vědět zda jsi v pořádku. Dlouho, hodně dlouho jsi snídani nevynechal. Vidím že jsi v nejlepším pořádku, tak půjdu.”
“Ano, pane řediteli, děkuju.”
“Není za co. … A pozdravuj jí.” Řekl ředitel zaklapávajíc za sebou dveře, když odcházel
“Budu.” Zarazil se. “To je to na mě tolik vidět? … Říkal také? Kdo asi? To je fuk… Do práce!” nařídil si a bedlivě sledoval hodiny, aby nepřišel pozdě. Ono by se stejně nic nestalo, má přeci Obraceč času.

Za hodinu přišla, i když se snažila usmívat, zelená v obličeji, žena.
“Dobré ráno.” Pozdravil a bavil se jejím vzhledem
“Dobré?” pozdravila držíc si hlavu.
“Hlava?” dobíral si ji
“Vtipnej!” zaskuhrala
“Viď?” zalaškoval a vytáhl další lahvičku zázračného detoxikačního moku a vítězně jí ji ukázal.
“Ty máš…ten…detox…ikační lektvar?”
“Chceš?” zeptal se prohnaně
“Že se ptáš.” Podívala se na lahvičku a v očích se jí zablesklo
“A co pusu, dáš?”
“Vyděrači.”
“Pusu.” Řekl a našpulil rty.
“Nebude … ti ta… pusa…ach…chutnat , když tě pozvracím.Mám žal…žaludek jako… na vodě. Tak … se …slituj, prosíííím.”
“Pak dáš?”
“Slibu…ju.”
Snape se tedy slitoval nad zelenou ženou a dal jí lahvičku. Tu vypila ne jeden mocný hlt.
“Ach,… to je úleva.” Řekla zachráněně
“Co odměna?” řekl a našpulil rty.
Ona k němu přišla a vzala mu hlavu do svých dlaní. Následoval dlouhý vášnivý polibek.

“Uhhh tak to tedy stálo za to.” zaliboval si
“Že jo? Kdy jdeš na hodinu?”
“Po obědě.”
“Co učíš?”
“Lektvary i Obranu.”
“Najednou?”
“Jo.”
“Proč ti nepomůže ten…”
“Petrifitus? Máme to rozdělené. Oba máme zálibu používat Obraceč.”
“Aha. Tak to jo. … Ta noc byla… nezapomenutelná.”
“Hm, také si myslím.” Dodal s dalším políbením

Na hodinách to byl starý dobrý mrzout, ale v soukromí, tedy hlavně ve společnosti matky jejich společný povedených dvojčat, to byl svatoušek, který si vysloužil pravidelně polibek, nebo prohrábnutí ve vlasech, které vždy vyvolalo u něj příjemnou husí kůži.

Chodil s ní ven. Povídali si vzpomínali na studijní léta a na vše co spolu prožili.

Sevena s Joudym si dlouho lámali hlavu s tím, co jej přimělo aby měl takové vrtkavé nálady.
Měli podezření, a oprávněné, že mezi nimi zase přeskočila jiskra, tak se do toho raději nemíchali, aby neudělali nějakou trollovinu.

Další měsíce utekly jako voda. Blížil se konec března a tudíž byl Famfrpálový zápas, po ředitelově povolení, na krku.
Zmijozel měl hrát s Nebelvírem.
Obě družstva trénovala jak kdyby na tom závisel jejich život.

Pity byl nervózní a nejen z Famfrpálu. Blížil se totiž závěr školního roku a sním nejtěžší závěrečná zkouška.
Sevena s Joudym dělali vše pro jeho povzbuzení, ale nebylo to nic platné. Poslední dobou měl problémy s přeměňováním.
“Nedělej si s tím hlavu. Nemysli si, že si tě tu necháme napořád. Jsi skvělej kapitán, ale budou tě potřebovat i jinde.”
“To jo a co mám asi tak dělat? Mám z Blacka trému. Je hrozně zákeřnej.”
“Tak víš co?”
“Co?”
“Máš dvě možnosti. Buď tě to naučíme, že budeš odpovědi mrskat i ze spaní, nebo si představíš Blacka v nějaké situaci, která tě rozesměje. Jasné?”
“A šlo by obojí?” usmál se
“Jasně, a uvědomuješ si, že tě ten pes chce znejistět, abys dělal při zápase chyby? Snad nechceš, abychom my dva dělali tvou práci. To bys chtěl moc nemyslíš?”
“To mne nenapadlo.”
“Že se necháš… on jenom štěká, štěká, štěká a zase jenom štěká.”
To se Pity začal třískat smíchy.
“Já… já z Vás jednou umřu smíchy…Co vy ještě nevymyslíte…cha cha cha cha. On…šššššš….štěká!! Chá chá chá.”
“Hele za deset dní bude Famfrpál tak se vzchop a my tě to jeho štěkání naučíme.”
“Haf.” Štěkl dusíc se smíchy
“Asi tak, ale chce to vybrousit.”

Na jejich tréninky se chodila potají dívat matka dvojčat. Byla překvapena z jejich hbitosti. Sice umí také létat na koštěti, ale… “oni jsou hotoví Netopýři.” Pomyslela si
“Jsou dobří, co?” zeptal se jí potichu přicházející Snape
“To je slabý slovo. Jsou jako ty.”¨
“Děkuji za poklonu.”

“Famfrpál bude už popozítří.” Zakňučel Pity u večeře, pijíc dýňovou šťávu.
“Pity já ti jednu štěknu a uvidíš.” Špitla na něj
Pity chtě nechtě vyprskl obsah úst a začal se chechtat.
“Takhle se mi líbíš. A zítra tě chci vidět takhle při zápase, jasný?” řekla Sevena s úšklebkem
“Jo.” Řekl nadšeně Pity
“Tak a vidíte to? Já Vám teď říkám: “Nezlobte Sevenu, protože když se rozzlobí…tak to stojí za to.” že jo?” řekl Joudy celému zmijozelskému stolu, který se začal chechtat jako by na ně působilo RICTUSEMBRA.

To pobavilo i ostatní studenty, kteří se začali stejně hlasitě bavit, jako by to bylo nakažlivé.

Domov a Rodina

“Judy, nebuďte smutná. Ti dva se snaží…” uklidňoval jí ředitel po jejím neúspěšném týdnu se s dvojčaty sblížit.
“Vždyť oni mne ignorujou. Když je pozdravím tak se na mne jen usmějou a řeknou “DOBRÝ DEN, MAMI.”.” řekla zarmouceně.
“To je ještě dobrý začátek.” Řekl zamyšleně Snape.
“Myslíš, Severusi?” vyštěkla na něj “Tobě klidně řeknou před panem ředitelem, tati, ale …”
“Já s nima ty začátky také zrovna neměl nejjednodušší, tak jak se domníváš!!”
“Jo? Jak se můžu divit, že jsou takoví jsou stejní jako ty. Jak vizážně, tak i temperamentem. Pro tebe to musí být procházka růžovým sadem, co?”
Ředitel se začal smát.
“Co? … Proč se smějete?” zeptala se nechápavě žena.
“To nic, Judy. Jen jsem si vzpomněl, co ti dva Severusovi za ty tři roky provedli. A nejen jemu. Kdybych se to rozhodl napsat tak by jeden svazek nestačil. ” uchechtl se
“Fakt?” zeptala se překvapeně žena.
“Budu ti to vyprávět, ale ne teď. Za dvacet minut mám hodinu se sedmým ročníkem. Před večeří se zastavím.” Řekl a odvlál z ředitelny.
“Hm. Dobře. Záleželo jim někdy na mě.” Řekla zamyšleně se zarmouceným tónem.
Ředitel si všiml jak se Snapea tato myšlenka dotkla, protože se mezi dveřma zarazil a pak jakoby nic neslyšel se rozešel pryč.

“Řekla jsem snad něco? Co …?”
“Judy, to ti musí říct buď tvé děti nebo Severus. Do toho se plést nebudu. … Vypadáš už líp.”
“Děkuju, také se tak cítím, ale cítila bych se líp, kdyby se mnou ti dva mluvili.”
“Chápu tě, ale musíš pochopit ty je. Nechala jsi je u úplně cizích lidí.”
“Jo, ale dali jim zázemí a vše co potřebovali.”
Ředitel viděl, že tato debata nemá cenu, protože je matka dvojčat, Joudy Corvus Crammerová, úplně vedle a na to bude třeba víc než půlhodina debaty, ale hlavně aby u toho byl i Snape s dětmi.

Proto se po večeři dohodl s oběma rodiči Seveny a Joudyho, že by bylo nejrozumnější, kdyby si s nimi zítra večer promluvili o samotě, třeba ve Snapeově kabinetě, a všechno si vyříkali.
Dvojčatům se to oznámilo jako hotová věc, že se dostavit musí.
Ti se na oznamující podívali s takovým výrazem, že z něj nemohli vyčíst reakci.

Druhý den ti dva na hodinách sotva utrousili jediné slovo a když se profesoři na něco při hodinách zeptal tak dostal odpověď, která byla plná vzteku.
To se nelíbilo jak Hagridovi, který jim TEDY Zmijozelské koleji ubral pět bodů. Petrifitovi, který je na jednu stranu chápal a tudíž se na ně prosebně podíval, aby toho nechali. Ke štěstí profesora Longbottoma se o nich nenavážela nechal je se učit po svém, protože už znal jejich nálady, a že bude lepší je nechat v klidu. Tak tedy tak učinil.

Do večeře trvala pro všechny dlouhá hodina, ale pro sourozence to byla chvilka. Tak krátká, že je to až děsilo.
Celou dobu nepromluvili a zadumaně se dívali před sebe. Kdyby je Romula neupozornila na večeři, tak by tam snad seděli dodnes.

Na večeři sice přišli, ale ani se jí nedotkly. Matka dětí by byla na tom stejně, kdyby jí povzbudivě nepobídl Remus, který zůstal s manželkou pro všechny případy v Bradavicích.
Žena se tedy do lákavé večeře pustila, i když jí nebylo do chuti, když si uvědomila, že její děti nejedí.

I oni byli povzbuzováni Romulou a Basilem povzbudivým poplácáním po zádech. Oni však se na povzbuzující podívali rozzlobeně tak, že si toho všiml celý čestný stůl. Sevena s Joudym se na něco Crabbea a Goylea zeptali, ti neurčitě přikývli a reakcí toho bylo, že jim dali havrani své talíře a odešli ze sálu. Před odchodem řekla dívka otci přes Nitrovzpyt: “Budeme před kabinetem, tati. Dobrou chuť.” A odešli.
Chvíli všichni udiveně civěli za odcházející dvojicí a pak se pustili znovu do své večeře.

“Proč odešli?” zeptala se otce jejích vlastně i jeho dětí, Judy, sedíc vedle něj.
“Asi nemají hlad. Určitě budou čekat před kabinetem včas. Jsou jako hodinky. No…Spíš
chodí napřed.” Odpověděl a pokračoval mlčky ve večeření, přičemž doufal, že se mýlí v tom na co myslí.

Po večeři se oba rozešli ke kabinetu. Tam už stáli obě děti se zkříženými rukama na hrudi.
“Pojďte dovnitř!” zavrčel otec autoritativně, při otevření dveře,.načeš oba přikývla a beze slova vešli.
Chvíli všichni mlčeli.
“Tati, proč tu jsme? … Určitě ne proto, abychom si poslouchali navzájem rytmus dechu a srdce, že ne?” zeptala se nakvašeně dívka
“Nebuď drzá!!! Matka by si s Vámi ráda popovídala.” Zasyčel na ní
“Ano?” zeptal se pro změnu stroze chlapec.
“Proč jste na mne takoví? Vždyť jsem Vás dala k rodině s dvěma holčičkama. Museli jste mít krásné dětství. Určitě Vás milovali a dali Vám rodinu a domov..” Nato Snape ztuhl,protože si dovedl dost živě přestavit co bude následovat
“Ty jsi měla jako vždy opravdu, Seveno. Neví o nás nic.” Zanitrovzpytil sestře Joudy.
“A mami, mohu se na něco zeptat?” zeptal se jí dcera
“Jistě.”
“Co si představuješ pod pojmem DOMOV a RODINA?”
“Proč?”
“Prosím, řekneš nám to?”
“No, …” zrozpačitěla. “Domov je to…”
“Nějak se k tomu nemáš, tak ti řeknu já co si pod pojmem DOMOV a RODINA představujeme. Rodina a domov pro nás má stejný význam, protože to má stejné synonymum a tím je láska. Tu jestli nám někdy Foxovi dali tak o tom nevíme. Dal nám jí až cizí člověk, když nebylo pro nás hlídání a odvedli nás na ministerstvo. A Petrifitus byl první kdo se k nám choval slušně. Klidně bychom žili pod mostem ale s tebou, než s Foxovými. Jak si myslíš, že jsme vstávali? Že by pusinka na čelíčko a věta typu “Dobré ráno!” ? Kdepak mami. Ve čtyři hodiny jsme museli být na nohách a kmitat . Když ne tak nás z těch postelí vytáhli a třískali hlava nehlava. Už ve třech letech. Pak přišel ten … On s tím že Mortiferus si vyžaduje pořádné použití té hnusárny. … ” řvala už tentokrát dívka derouc se jí slzy do očí.
“Seveno!” zděsil se bratr, když viděl jak jí to vzpomínání drásá nervy. Byl na tom trošku lépe, ale k tomu také neměl daleko.
“To byla nádhera, že si můžeme vůbec stěžovat. Dělali jsme Rowence a Eileence poskoky, naučili jsme se číst poměrně rychle. A tak jsme učily ty dvě. Všechno co uměly, než sem přišli, znali od nás. A když si ty dvě umanuli tak nás nechali zkruciátovat. Jednou se však karta obrátila …On zkruciátoval i je. Měl vztek na Martyho. To ale vypudilo paní Luc a ona upozornila ministerstvo a dušovala se že o tom nevěděla. Stejně poputovala do Tartasu a ten její manžílek do Azkabanu. ”
“Seveno, Joudy, to jsem netušila.” Řekla kajícně a položila jim jemně dlaně na ramena.
“Nezlob se, mami, ale potřebujeme čas se tím prohavranit.”
“Pro…co?”
“Prohavranit. Potřebujeme čas se vschopit. Jsme rádi že jsi tu, ale byl to takovej menší … šok.”
“Já přece nejsem tak špatná … ani mne neznáte…”
“A ty neznáš nás… Co ty o nás víš, kromě toho že máme tvé geny?”
“Máš pravdu, ale chtěla bych se všechno dozvědět. Dejte mi šanci.”
“Dobře,…”
“Děkuju.”
“Můžeme se na to všichni posadit?”
“Jistě.”
Sevena se s Joudym dala do vyprávění o jejich dětství. Úspěších a neúspěších. Pozorovali matčin udivený výraz. Co jen vynechali bylo, že ovládají Zvěromagii, Nitrovzpyt a Kanomanti. Jinak se se skoro se vším pochlubili. Matčino překvapení se vystupňovalo až tak že její pusa se otevřela do nadměrných rozměrů. Co jí udivilo, bylo, že ti dva jsou hráči ve Famfrpálu. Jelikož se debatování prodloužilo až do desáté hodiny večerní, Sevena s Joudym museli odejít na svou kolej, a jít si lehnout.

Matka X Zoufalství

Než se čtyři dospělí stačili vzpamatovat byli v jim cizí místnosti. Nebyli tam ale sami.
Byl tam i manžel Lily Potterové, který dohlížel na albínského chlapce, který byl pevně svázaný a přes ústa měl daný roubík, který mu bránil v mluvení.
“Ahoj, zlato.” Pozdravila manžela
“Ahoj. Tak už je to domluvené?” muž odpověděl
“Ano.”
“Dobrá.” Spatřil Snape “Kouzelnickou čapku dolů, Snape. Ti dva jsou neskuteční. Ani se nedivím. Jsou tvoji.”
“Dík.”
“Jamesi, jak…” řekl nadšeně muž
“Potom, Siriusi. Slibuju!”
“Hm.” zamručel
“Takže. Teď se všichni kochají tím jejich bojem se sérem šílenství, takže my dva s Lily je rozptýlíme a Vy … víte co máte dělat?”
“Jasně.” Zabručel Snape.
“Mdloby na tebe!” zašeptal formuli Black na svázaného klučinu.

Přitom manželé Potterovi upoutali na sebe pozornost. Většina ze skupiny se začala s nimi honit po celém území jejich působiště. Ale i tak zůstalo pár kliďasů, kteří si v klídku postávali u trpících dvojčat.

Ti byli zanedlouho zneškodněni, zase čtveřicí dospělých.
Chtěli jednoduše vzít děti a jít, ale ti dva byli už omámeni sérem natolik, že se bránili jakémukoliv doteku.

Ti dva se prali jako lvi, báli se jakéhokoliv doteku. Dospělácké dvojce popadly třesoucího se studenta a pevně jej držely u země. Oba sourozenci se pořád bránili, i když jim to bylo tak trochu na nic.

Dvojčata se tak snažně bránila, až pomalu ale jistě ztrácela sílu a sérum získávalo na intenzitě.
Nato oba polevili a začali vzlykat. Přičemž, štkali jednu omluvu za druhou.
To je silnější z dvojce, tedy Snape a Remus Lupin vzal do náručí než se opět čtveřice dospělých naděla byli znovu v Bradavicích na ošetřovně.
Ošetřovatelka je doprovodila do prázdných místností, kde byla jen postel.
Na ní byli oba sourozenci položeni. Oba jako na povel, i když jim to na první pohled dělalo velké problémy slezli z postele a odplazili se do prázdného rohu místnosti a v prenatální skrčené poloze spočinuli.

“Co jim to udělali?” sykl Snape, cítíc vztek jak na Mortifera s jeho poskoky, ale i na sebe že to dopustil.
“To bude dobrý, Severusi.” Utěšoval ho Remus.
“Určitě, pane profesore. ” přišel za ním, sice zmožený, ale už lépe vypadající Potter.
Snape cítil nechuť se k tomu nějak vyjadřovat proto, se otočil na podpatku a odvlál z ošetřovny do svého kabinetu.

Hned jak do něj vešel, zavřel za sebou dveře, tak se o ně opřel a chvíli zůstal v této poloze. Pocítil jak mu po tváři tečou slzy. Jindy by si je otřel ale teď na to neměl sílu. “Co mám dělat? Co jen můžu udělat? Jak jim pomoci?” roztřásl se a svezl po dveří bezmocí k zemi.

Nemalou chvíli setrval v této pozici. Tak by jistě zůstal, kdyby někdo nezaklepal jemně na dveře. Nechtělo se mu otvírat. Ale po několikátém opakování se vzchopil, utřel slzy a vstal.
Otevřel dveře, za kterými stál ředitel.
“Pane řediteli.” Řekl poněkud rozpačitě
“Mohu dál?” zeptal se kmet
“Jistě.” Pípl
Stařec tedy vešel.
“Severusi, co se stalo?” zeptal se jemnocitně
“Vy jste je neviděl? Zachránili mnoho rodin a za jakou cenu? Jsou z nich teď jen … trosky. Zklamal jsem.” Řekl sotva slyšitelně. Opřel se nato o křeslo a rozklepal se. Slzy však nenechali na sebe dlouho čekat a zase mu stékaly po tvářích.
“Ach, Severusi.” Přešel k němu stařec a objal svého skorosyna, přítele a profesora.

Takhle zničeného, ho dlouho neviděl. Chtěl mu dodat odvahy, ale on potřeboval víc než to. Věděl jak se on cítil Nejednou to zažil. Podíval se na jeho vždy papírama a popiskama zaneřáděný stůl na němž byly, kromě zmíněných popisků i lahvičky.
“Co je v těch lahvičkách?” zeptal se
“Potterová, Ginny mi řekla, že slyšela Mortifera mluvit o tom séru. Protože jsem nevěděl jaké použijí. Zda to, které šílenství stvoří sám podavatel s fantazií, nebo to čeho se bojí. Tak jsem vytvořil … jsem to ale trulant, … ”
“Prosím? Nechápu tě.” zrozpačitěl tentokrát ředitel
“Protisérum, pane řediteli.”
“A působit bude…”
“Když jim to dáme hned, tak v poledne bude výrazné zlepšení.”

Podání této látky se oba sourozenci pod vlivem ” šílené” látky se zuby nehty bránili pozření protilátky. Poté co každého z nich drželi skoro všichni dospělí, tak látku pozřeli. Po ní dvojčata usnula a armáda držících si ulevila, že že už to mají za sebou. Ale ne tak docela jak si mysleli,. Čekala je dlouhá debata s Lily Potterovou a jejím manželem.

Sevena s Joudym po jejich procitnutí ze séra byli propuštěni z prázdných místností a šli si pro změnu, veřejně, lehnout na ošetřovnu, kde jim ještě několik hodin dělali různé tety zda to nezanechalo žádné následky. To vše si vyžádalo nejeden údiv, protože neměli na sobě ani jeden náznak, že by na nich byla použita ta prokletá neodpustitelná bolestivá kletba Cruciátus.

I když se to Madam Pomfreyové dvakrát nezdálo, na žádost těch dvou a pana ředitele je v týž poledne propustila. Dvojčatům bylo řečeno, aby se po obědě dostavili ke chrliči u ředitelny, kde na ně počká Remus s Nymfadorou a mile se na ně usmál
Děti slíbili a po obědě se tam dostavili. Nymfadora byla značně nervózní, což bylo vidět jajím častém měnění vzhledu. Nejdříve měla nos jak knoflík, potom skobu, a pak zase jako Pinocchio . Oba sourozenci měli nutkání se od srdce zasmát, ale pohled na zničeného, za týden přicházejícím úplňkem, jim v tom zabránil. Vypadal jako před posledním tažením.
“Tak pojďte!!” štěkla znenadání žena se žvýkačkovými vlasy zaštěkala heslo na chrlič, který se otevřel. Dvojčata bez vyzvání vyšla schody a čekala u dveří ředitele. Remus mdle zaklepal
a dveře se otevřely.

Stál tam ředitel, jejich otec, Moody, profesor létání a Bystrozor Potter spolu s přáteli Weasleyovými a manželkou, profesor Black s nynější tajnou přítelkyní, profesorkou Shirley May Greenovou a Lily s Jamesem Potterovými, kteří se z těch všech tvářili nejpříznivěji a to jim nahánělo strach.

“Posaďte se prosím.” vyzval je ředitel a ukázal na čtyři prázdná křesla.
“Děkujeme.” Poděkovali všichni čtyři příchozí a usadili se do křesel.
“Lily, prosím …” dodal kmet
“Děkuji. Svolala jsem Vás, abych Vás informovala o těchto dvou. Je jsem sem také, za pomoci pana ředitele, pozvala, že se snad k tomu chtěli jak vyjádřit, nebo o tom promluvit sami.” Podívala se na ně.
“Nechcete?” zeptala se její manžel
“Nemáme potřebu vykládat každému co se tam dělo a kdyby tak stejně o tom pomlčíme, do toho je každému…” nedořekla dívka
“Dobrá, dobrá, dobrá.” Zareagoval hbitě ředitel “Pokračujte, Lily.”
“To bude nejlepší, děkuji.” Vzala si zpět slovo a pokračovala rozpačitě: “No, Sevena s Joudym udělali Mortiferovi velkou čáru přes rozpočet, kde všechny jeho plány díky nim zklamaly. … Ano byli jsme s Jamesem u toho, ale nesměli jsme zasáhnout, dokud by nešlo do tuhého. Zbavili se toho poskoka, který onehdy zaútočil na Romulu a odnesl to mladý Malfoy. Toho omráčili svázali a za naší asistence jej nechali “zmizet” Mortiferus se je snažil podmanit a … ”
“Jo a dělali to pro sebe!” zamručel si Moody nahlas.
“Nechte toho, Moody. Byly tam věci, které…”
“Vy, nechte toho!!! Na co rozpitvávat!!! Kvůli tomu parchantovi by trpěla miminka a batolata.. My jsme to nemohli jen tak nechat. Stačí to co jsme zažili my dva v dětství. Nehrabejte se v tom!!! ” zařval Joudy a Seveně se vařila krev v žilách.
“Řekněte buď Vy jak to bylo nebo to řeknu já!” pohrozil ženin muž
Všichni byli strnulí, protože oba sourozenci se prudce zvedli z křesel a přejeli všechny svým pohledem, který značil, že i když se jim nechce o tom mluvit, že to udělají, aby měli klid a víc ať od nich nečekají a nenávistně zkřížili ruce na hrudi.
“Tak se pohodlně posaďte a poslouchejte, když Vám … na tom tak záleží. ” začala Sevena a zhluboka se nadechla. “Nebudu Vás nudit tím jak jsme se tam dostali, ani to není nijak zajímavé. Prozkoumali jsme okolí, místnosti a následně se vzdali, aby získali sebevědomí, které je koplo mezi nohy… pardon… které jim hodilo klacek pod nohy.”
Nato se všichni bez výjimek uchechtli a někteří, většinou muži, nasadili soucitný výraz.
“nechali jsme je do nás pořádně bušit a simulováním mdlob, jsme se dozvěděli jisté věci…”
“Které?” zeptal se zvědavě zmoženě znavený Remus
“Měli připravené Viteály, pro miminka a batolata vybraná náhodně. Těm měli v plánu zabít rodiče a odnést sem, aby jim ten Viteál …”
“To snad ne!” pípla profesorka Greenová zacpávajíc si zděšením pusu.
“Ty viteály jsme s pomocí jisté věci, kterou neprozradíme… Zničili jsme je a on nás při tom chytil. Byl na nás rozzlobený a ne zrovna málo. To je asi všechno. ” řekl Joudy a zkřížil své ruce na hrudi.
“Vážně? A co ty kruciáty a to sérum?” řekl chtivě Moody, přičemž všichni sebou leknutím škubli, protože si nebyli v tomto ohledu jistí jak ti dva zareagují.
To už oba soptili,ale zachovali klid, v kterém řekli: “Do toho nikomu nic není, pane.”
“A co to naše probuzení?” zeptal se Weasley.
“Albín Cid nosil takový řetízek s přívěskem ve tvaru Netřesku v něm střežil Vaše duše. Přišli jsme na to náhodou, když jej odložil, ale Marty jej za to odměnil kruciáty … Tak jsme si Cida pohlídali a zneškodnili. Ten Přívěsek zničili a Marty se po ubrání Vaší síly začal shánět po tom albínovi. A zbytek snad víte.”
“Zatraceně.” Vyhrkl zrzek
“Remusi, vezmi si, pomůže ti to.” řekla podávajíc mu lahvičku, kterou bez rozmýšlení vyndala ze svého hábitu.
“Co to je?” Zeptala se Nymfadora, které se nos už neměnil
“Pomůže to.” řekl Joudy
Remus to do sebe hodil a zornice se mu roztáhly a zase stáhly do původních rozměrů a jeho chatrný stav byl tutam a on se rozpačitě překvapením usmál.
“Zázrak!” vyhrkla tentokrát překvapeně Nymfadora.
“Můžeme jít, prosím?” zeptala se Sevena
“Odcházet od otevřené debaty, je neslušné, slečno Crammerová.” Ušklíbl se Moody.
“Vrtat se v citlivé záležitosti také, pane Moody.” Vrátila mu jízlivost dívka. “Ačkoliv očekávat, že Vy byste se toho nějak štítil, je pošetilost, že? ”
“Jestli hodláte být takhle uštěpačná až sem Vaše matka přijede tak se hodně podiví.”
“Cccoo?” vykoktal Joudy
“Seveno, Joudy. Pokud jste si všimli, tak tu není pan Python. Jel spolu s dvěma Bystrozory pro Vaší matku, která se rozhodla opustit špitál na revers.”
“Takže, …” nedokázala to říct.
“Ano, probrala se v přibližně stejnou dobu, co zde profesoři Potterovi a profesor Weasley.” Řekl ředitel vidíc sourozence, kteří byli v takové nejistotě, že snad ani nevěděli snad brečet, smát se , křičet, nebo se radovat.

Aniž by dostali šanci se nějak tou šokující zprávou prokousat, někdo zaklepal na dveře. Seveně i Joudymu zdřevěněly nohy. Nemohli se ani pohnout. Ředitel gestem otevřel dveře a jimi vešla ona… Jejich matka. Sice pošramocená, ale to neskrylo její krásu.
“Dobrý den.” Pozdravila, k níž se přidal i cestou vyčerpaný Petrifitus.
Moody se bavil pohledenm na dvojčata.
Snape okamžitě vstal a nabídla poraněné ženě, matce jeho dětí, své křeslo k sezení.
“Děkuji ti, Severusi.” Řekla s úsměvem a její pohled zamířil jejím dětem
“Ty jsi Sevena?” zeptala se s chvějícím hlasem
“Hm.” Zahučela souhlas
“A ty Joudy?”
“Hm.” Napodobil sestru
“Vy jste ale vyrostli…ehm…no…já nevím kde začít.”
“Měla byste si odpočinout po cestě , mami. Cesta do Bradavic je dlouhá a náročná i pro zdravého. Musíme se učit. Zatím na viděnou.”
“Zítra je neděle. Zrovna Vám přijela matka a nevím co se chcete učit, když umíte látku do pátého ročníku.”
“Ještě neumíme šestý.” Odpověděl pohotově Joudy, cítíc jak se sestra uvnitř trápí bezmocí se odtamtud dostat. Špatně se jí dýchalo.Nohy měla jako z tvarohu. “Buď se složím, nebo prorazím si těma masivníma dveřma cestu ven.” Pomyslela si v zoufalství
To zachytil jak bratr, který její pocit plně sdílel, ale i ředitel s otce, kteří se stejnou cestou domluvili, že je tedy propustí.
“Dobrá, tak tedy jděte a chci Vás vidět na večeři, ano?” řekl ředitel s pochopením, protože tušil jaký to musel být po tom všem pro ně šok.
“Dík, tedy děkuju, pro Merlinovu moudrost, co jsem to řekla.” Zrozpačitěla ještě víc dívka a vystřelila z ošetřovny a bratr jí jako stín následoval

Skutečně skutečný sen

“Já si Vás podmaním ať se Vám to líbí nebo ne!!!” řval na sourozence jejich nepřítel Mortiferus vysílajíc na něj kruciáty jeden za druhým.
“Aaaach, na to budeš potřebovat víc jak kruciáty, Marty.”
“Mortiferusi!!!” štěkl a pokračoval.
“Počkejte až na Vás začne působit to sérum šílenství, to se pobavíte.”
“Jo, doufejme, že víc než při pohledu na tvůj ksicht!” řekl s pobavením, cítíc, že ten mok, který do nich násilím vlili na něj začíná jistojistě působit.
Sevena pociťovala to samé, ale stále dělala s bratrem vše proto, aby pořádně nakrákali svého nepříteli co možná nejvíc. To se jim dařilo, přičemž se Voldemortův syn Mortifesrus vzteky rozpaloval do běla.

Oba byli stále v kontaktu, přičemž sérum šílenství utlumovalo jejich racionální myšlení a začali vidět to čeho se nejvíc bojí.
V jejich případě je to jak ztráta, smrt, toho druhého sourozence, ale i smrt všech lidí v Bradavicích a měli na svých rukách jejich krev.
Tato vidina způsobila, že se oba zarazili a schoulili se do klubíčka, přičemž si stále říkali: Co jsem to udělal/a. Je to moje chyba. A začali se klepat.
Mortiferus byl na ně naštvaný z jejich vysmívání, ale i z důvodů, že zdroje jeho síly byly svým způsobem zničeny, protože se kouzlem zadržené duše, všech čarodějů, které o ně obral a udržoval je tak ve stavu nevědomí se vrátily za pomoci dvojčat zpět k jejich majitelům, ale i bělovlasý klučina s červenýma jiskřivýma očima zmizel čímž přišel o nejoddanějšího poskoka, kterého kdy měl.

Když si však všiml, že sérum začalo působit, bavil se tak, že zapomněl na všechny problémy které mu ti dva způsobili a cítil zadostiučinění.

“Tak a konečně se na Vás dostalo, co? Teď jste na řadě vy!!! …KRUCIO!!!”

Oba se začali svíjet bolestí.

V tu Snapea probudilo ze snu naléhavé bušení na dveře. Rychle si utřel uslintanou stranu tváře spěšně šel otevřít dveře.
Stála tam profesorka Weasleyová, která mu oznámila, že její holčičky mají zase plačtivě vyvádějí a nejdou utišit.
Nečekal na nic. Vyšel z kabinetu, zamkl jej a tryskem se vydal k pokoji Weasleyových. Když se blížil ke dveřím, už ta dvě batolata slyšel. Vřískala jako by je na nože brali.
Snažil se je utišit jak Black, Remus, Nymfadora, tak i ředitel. Ale vše bylo marné. K překvapení všech čtyř děvčátka přestala hned nato, co spatřila ve dveřích hubeného, černě oděného muže se sinalejší pletí než kdy jindy.

“Jak jsi to udělal, Snape? My děláme psí kusy aby přestali a nic. Ale jen co ty si přijdeš a ony ztichnou.” Řekl vyčerpaně Black.
“Co se stalo?” zeptal se dotazovaný.
“Začaly vřískat asi před deseti minutami. Pět minut jsme se snažili je uklidnit, ale bez úspěchu. Hermiona si pak vzpomněla, že jsi chtěl o takovémto jejich … stavu vědět. Tak pro tebe běžela a zbytek víš.” Řekl stejně jako jeho kamarád za studií vyčerpaný Remus
“Mac Mac papa Lily boo.” Řekla Holly
“Mám zavolat Lily?”
“Ne.” Řekla Dolly přikyvujíc svou malou hlavičkou a podlouhlými zrzavými vlásky
“Lily!!! Kde jsi!!! Potřebuji tě!!!” zvolal, i když si to nechtěl přiznat, vystrašený otec Seveny a Joudyho.
“Jsem tady Severusi, a jsem ráda, že jste tu i Vy tři.” Ukázala na Remuse, Siriuse, a Nymfadoru.
“Dobrý večer, Lily.” Pozdravil ředitel
“Dobrý večer, pane řediteli.” Odpověděla rozpačitě na pozdrav
“Lily, já…”
“Severusi, uklidni se. Já vím proč mne voláš. Chtěla jsem Vás svolat sama, ale ty dvě byly rychlejší.”
“A hlučnější.” Dodal znavený Black
“Možná, ale to nechme na potom. Sevena s Joudym jsou v nebezpečí. … Vás, Remusi, Siriusi, Nymfadoro a Severusi, budu potřebovat.”řekla vyplašeným tónem.
“Co se prosím tě děje? Třeseš se jako Protiva, když před ním řekneme jména těch dvou.” Řekla Nymafadora
“Ti dva před chvíli prodělali notnou dávku kruciátů, a Mortiferus do nich nalil sérum…” nedořekla
“Šílenství.” Dořekl za ní otec zmíněných dětí, šokovaný tím že měl skutečně skutečný sen.
“Ano, ale jak…”
“To bys mi… nevěřila. A pokud se nemýlím, už začalo působit a ještě před tím dělali vtípky, je to tak?”
“Jo. Ale jak…?”
“Vážně? Tak bez vytáček, Lily co potřebuješ?”
“My s Jamesem, potřebujeme pomoct odtamtud dostat. My bychom s Jamesem se postarali o rozruch a Vy… ”
“My bychom pro ně došli. A to by nestačil jeden na jednoho?”
“Nymfadoro, takovou odpověď bych čekala od Siriuse, a ne od tebe. Sérum šílenství … to se ti vůbec nic nevybavuje?” vyštěkla na ní Potterová až to samotného Snapea a ředitele překvapilo.
“Ale jo, promiň. Já, … to ta únava.”
“Tak pomůžete mi? Nevím jak dlouho to ti dva vydrží a že vydrželi hodně.”
“Proč tedy tam utíkali? To je proti rozumu, ne?”
“Kdyby ti, Siriusi stále ostatní studenti dávali něco za vinu a věděl jsi že je možnost to nějak napravit, i za cenu, že tě…”
“Dobrá.” Štěkl.
“Lily, jaký máš plán?”
“Pane řediteli, máme vaše svolení?” zeptala se
“Vždyť mne znáte.”
“Dobrá.My s Jamesem se postaráme, o rozruch a Ty Siriusi a ty Severusi, popadnete Sevena a Vy dva … Lupinovi. Vy popadnete Joudyho a my dva Vás hned přesuneme.”
“Kam? Zpátky do Bradavic?”
“Jo ale doporučili bychom oddělené místnosti.”
“Doporučil bych, ty dvě co má Poppy hned vedle ošetřovny, aby je měla po ruce, kdyby bylo potřeba.”
“Dobrá.Bylo by asi nejlepší, kdyby tam nebyly žádné předměty, zkrátka jen prázdná místnost.”
“Rozumím. Zatím na shledanou. ” řekl ředitel a chtěl odejít
“Počkejte, pane řediteli. Mohl byste si vzít k sobě Seveny a Joudyho hůlky? Vysvětlím později.” Řekla , podávajíc mu je
“Jistě.” Přebral hůlky a odešel za Poppy na ošetřovnu.
“Připraveni?” zeptala se načež všichni čtyři dotazovaní přikývli.
“Chci jít s Vámi.” Řekla prosebně Weasleyová.
“Hermiono, nezlob se , ale nejde to. Lépe uděláš, když se postaráš o holčičky, za chvíli ti usnou.” Ukázala na mnoucí si očíčka děvčátka a se čtyřmi dospělými zmizela.

Vzkříšení

Nikomu sice nešlo pod fousy, že je ti dva dirigují takhle na dálku, ale nějaké vnitřní přesvědčení je nutilo se zapojovat do příprav na útok a záchranu těch dvou každou chvíli.
Přípravy se konaly samozřejmě i po prázdninách, které utekly neskutečně rychle. Basil dal Romule k Vánocům knížku, kterou si moc přála a dostala od něj dárek, který jí potěšil ještě víc. Zůstal s ní při úplňkové noci, aby dokázal, že mu na ní moc záleží.

Nymfadoře, ani Remusovi se to sice nelíbilo, ale co nadělali, podle všeho byli oba zamilovaní.

Petrifitus Python se svým kolegou stále vařil nějaký lektvar. Měli už skoro všechny hotové, ale byli značně znepokojeni tím, že neví co se vlastně děje s těmi dvěmi. Plánek odmítal prozradit byť lživě, jak se jim daří..

Nálada jak jinak byla hrozná. Kdykoliv se někdo byť nechtěně zmínil o dvojčatech, byly odebrány příslušné koleji body. Brzy se každý bál vyslovit nebo jen použít jejich jméno.

Nejvíce podrážděnější byl jak jinak otec dvojčat, který si dával za vinu, že je neohlídal a neodhalil jejich plány. “Na co je mi Nitrovzpyt?” zlobil se na sebe každou chvíli.

Prázdniny utekly strašně rychle a než se stačili všichni rozkoukat seděli studenti zase v lavicích a profesoři se svýma nevrlýma náladama z nic nevědění v katedrách.

Nejhorší byl, snad horší než-li dřív, noční můra před nástupem sourozenců, profesor lektvarů a obrany proti černé magii, Severus Snape.
Stačilo totiž jen, aby se někdo špatně podíval, pohnul či nějaká jiná maličkost a přišel ten dotyčný o body. Jiné to bylo zase u profesorky Weasleyové. Ta byla pro změnu nevyspalá a během hodin usínala. Což mělo za následek že se toho moc neprobralo a hodiny profesorky Weasleyové byly k smíchu.

Romula s Basilem spolu trávili čím dál tím víc času. To se vůbec nelíbilo jejímu bratrovi, který je pronásledoval na každém kroku a nejednou je přistihl při políbení. Vždycky se tak zašklebil, že nynější profesor Snape, by byl proti němu žabař.

Nejvíce zlobivou kolejí byla k překvapení všech profesorů Nebelvírští, kteří si mysleli, že když většinu profesorskému sboru tvoří bývalí nebelvírští studenti v čele Potterových.

To pobuřovalo Snapea, kterému většina ze zmíněné koleje předhazovala, že Sevena s Joudym se nemusí učit, i když by měli a že se oni učit tedy také nebudou. To způsobilo, že se muž tak naštval, že začal pobouřené studenty zkoušet a jak si všichni určitě dovedeme představit, nemělo to zrovna dobrý konec. Zmijozelci by se jindy bavili, ale protože Snapeovi smrtelně zbělala pleť a jeho rty vytvořili tenkou linku. Kdo jej znal, věděl, že to je znamení , že je lepší mlčet. To zřejmě Nebelvírská kolej odmítala akceptovat.

Když se chtěl na ně rozkřičet, někdo zaklepal naléhavě na dveře a vešel dovnitř. Byla to udýchaná profesorka Weasleyová, která na něj gestem ukázala, ať jde za ní ke dveřím.
Tam muž učinil a co se dozvěděl ho šokovalo.
“Pa…,pane profesore … to… tohle…to…oni…jsou….jsou vzhůru. Probrali se.” Vyhrkla ze sebe udýchaně žena.
Nato Snape zadal úkoly a zaburácel, že ten kdo je nebude mít příští hodinu, tak celá jeho skupina bude až do odvolání vykonávat trest dle jeho uvážení a po boku Weasleyové běžel tryskem na ošetřovnu.

Na ošetřovně už pobíhala zdravotnice jako smyslu zbavená stále cosi drmolíc, což bylo s největší pravděpodobností způsobené tím, že se tři, ještě před malou chvílí komatózní, profesoři v bezvědomí, seděli překvapeně na lůžkách a udiveně na sebe zírali.
Snape přejel užasle pohledem.
“Dobrý den, pane profesore.” Pozdravil Potter Snapea
“Dobrý, jak…?”
“To je nám také záhadou.” řekl překvapeně Weasley
“Víte co je divné?” přidala se k debatě Ginny Weasleyová.
“Co?” zeptal se Snape
“Pamatuju si, hlas těch dvou, že máte, pane profesore následovat enigmy. Vůbec to nechápu.”
“Ale já ano, za češ Vám děkuju, kolegyně ”
“Cože? To si pamatuju také” řekli ohromeně Weasley
“To já také. Co se s náma vlastně stalo? Pamatuji si, že jsem hlídal pozemek a pak už jen takovej krákavej vyřvanej zlomyslnej smích. ”
“Ty také?” zeptali se zrzaví sourozenci na ošetřovně.
“Tak moment. A od té doby jste nic neviděli , ale slyšeli?”
“Asi tak, jako bychom byli v temné místnosti, ale bylo to … divné. ”
“Dobrá. Ten smích, byste poznali?”
“Normálně ne, ale nějakej chlapeckej hlas jej oslovil Mortiferem. Sice vím že je to jeho syn, ale nikdy jsem ho neslyšela ani neviděla.” Řekla Potterová
“Harry!!!” vykřikl na ošetřovnu přibíhající jeho kmotr Sirius Black.
“Siriusi!!!” opětoval výkřik brýlatý čaroděj a objeli se

Následující chvíle byla jak plná dojetí, tak i napětí, protože Snape přešlapoval nervózně na místě doufajíc, že se ještě dnes něco dozví. I když byl rád, že oni se vzbudili, stále nevěděl zda ti dva jsou v pořádku a přál si z hlouby srdce, aby toto období měl už za sebou.

Profesorka starodávných run viděla jak je muž nervózní a tak mu řekla všechno co věděla.

Odezva byla taková, že zrzka zůstala s otevřenou pusou civět na odcházejícího černě oděného muže.
Snape totiž jí řekl: “Kdybych mohl tak Vás políbím.”

Snape zmizel ve svém kabinetě, kde cosi kutil. Vše bylo ve vší tajnosti, dokonce i pro ředitele, kterého odbyl s tím, že se omlouvá, ale že nemá čas.

Během té tajné práce, usnul ani nevěděl jak

Mendaciův plánek

Po celé škole se nemluvilo o ničem jiném, než o tom, že už tři profesoři leží na ošetřovně a že za to určitě mohou “havrani”.
Sourozenci byli násilím umístěni, po týdnu, kdy se oba pohybovali jen tak po hradě kde cosi kutili, do pokoje, který byl hlídán třemi bystrozory. Jeden byl uvnitř a dva venku za dveřmi.
Všichni to pokládali za správné,. Všichni až na sourozence, který se jistojistě honil hlavou nějaký plán.

Pořád psali, četli, lektvary na hodiny vyráběli. Všichni mysleli že je vše v naprostém pořádku. Dokonce i jejich známý a přítel Petrifitus s otcem Bručounem Snapem. Ti se plně věnovali vyučování a už se nemohli dočkat, až ty dva osobně zkontrolují. Hodiny byly nudnější, když na nich nebyla dvojčata. Ty jejich poznámky při hodinách hodně chyběly Tak se shodli všichni profesoři, i když si byli vědomí, že jsou podezřelí, alespoň jen z jejich pohledu. Blížily se svátky a nikdo si přicházející atmosféru neuměl užívat. Ani ti, kterým by snad nevadila ani smrt v rodině, ale i pro ně byla nálada pochmurná.

Svátky nastaly. Ředitel se po zralé úvaze a dohodě s rodiči rozhodl, že studenti i přes prázdniny. Studenti se stále vyskytovali ve skupinkách na které vždy někdo dohlížel.
Dvojčata se odmítala pohybovat mimo místnost, kam je kdysi násilím umístili, aniž by řekli důvod.

“Severusi, co si myslíš? Proč odmítají vyjít z té místnosti? ” zeptal se jej ředitel při jedné poradě, když ti dva dokonce odmítali přijmout potravu, kterou jim přinesli..
“Že by protest?” řekla nechápavě znavená, svými ratolestmi a starostmi o tři profesory na ošetřovně v nebdělém stavu, profesorka Weasleyová a Black si při tom okusoval znuděn+ě nehty.
“To si nemyslím! Nebo jste názoru, že je normální, když se jich vždy na něco zeptáte se jen na Vás podívají, usmějí se, odpoví a zase jakoby se nic nedělo věnují knihám? ”
“Přiznávám, že je to divné, ale rád bych slyšel tvůj názor, Severusi.” Zeptal se znovu, tentokrát naléhavěji ředitel Snapea.
“Jsem to ale idiot!!!” štěkl ze zamyšlení Snape
“Neříkej.” Řekl s úšklebkem Moody
“Jen se neškleb, Moody, protože pokud se nemýlím, tak zase vzali roha.” Řekl což způcsobilo, že Moody vykulil tak oči, že mu kouzelné oko skutečně, jak kdysi havrani varováni, vypadlo.
Nato jej všichni začali honit. Oko se však nedalo a skákalo jako živé. Moody si musel sednout, protože z toho očního skákání, se mu motala hlava Všichni byli tou honbou tak rozvrkočení, že si nikdo nevzpomněl, že by to šlo zastavit kouzlem. Až na Snapea, který se na oko nas…štval a zaburácel od podlahy:
“Accio oko!!!” a natáhl ruku do které mu skákavé očko skočilo.
“Tumáš!!!” řekl jízlivě a zašklebil se
“Díky.” Řekl a vtlačil si kouzelné oko zpět do otvoru.
“Kdo hlídá ty dva?” zeptal se ředitel
“Remus s Nymfadorou hlídají dveře a uvnitř je Horbey.”
“Ten, ňouma?” sykl Snape a vyběhl z ředitelny, jako by mu hořelo něco u zadku.
“O co mu jde?”
“Nevím, Alastore, ale bylo by lepší, kdybychom se šli podívat, za těma dvěma.” Řekl ředitel a po boku s profesory se rozešel do sklepení do místnosti, kde ti dva byli zavření.

V místnosti, když tam ostatní přišli, byl už otec dvojčat. Držíc ty dva za límec a něco na ně
zrovna syčel.
“Jsou tady, jak jsem si myslel.” Řekl vítězně Moody, kterému však za pár vteřin spadla čelist.
Ti dva se totiž rozplynuli, jako pára nad kotlíkem.
“Co to mělo být?” zeptal se Black.
“Co bys asi tak řekl?”
“Nevím, Severusi, vidím dobře?” přimhouřil oči k rohu místnost. Ležel tam plánek.
Sebral jej a rozložil jej. Tam se objevila mapa Bradavic v celé své kráse.
Byl to na první pohled Pobertův plánek.
Black hromoval, jak ti dva k němu přišli, když jej má věčně u sebe v kabinetě.
Na plánku, byli i dvojčata označená, že jsou u Zapovězeného lesa spolu s Bystrozory, kteří tam hlídkují. Chtěli se tam rozejít, ale v tu chvíli nebyli u Zapovězeného lesa, ale v učebně lektvarů. Chtěli se tedy rozejít tam, ale zase byli někde jinde.
“Co se to u Salazara děje?” zaláteřil Snape
V tu chvíli se na plánku začal objevovat text.
“Blahopřejeme, právě jste zjistili, i když jste si při tom museli zaklít a trošku si od nervozity ulevit, že tento plánek není založen na stejném principu, jako plánek profesora Blacka a Remuse Lupina. Tento plánek není Pobertův ale Mendaciův plánek. Vytvořili jsme ho tak, aby odpovídal na , námi předem vkouzlené, otázky a že to byla fuška tak jak jméno tohoto plánku káže. Jen abyste se nenudili. My musíme splnit jednu misi, která jak doufáme vrátí naše profesory, maminku a jí podobně zraněné, do normálního života. Držte nám palce a nezapomeňte učit, učit a zase jen učit, to je nejdůležitější.
Crammerovi.”

“Mendaciův plánek, mendacium znamená lež. Takže ten plánek lže.” Řekl Remus
“Sám bych to neřekl lépe, Remusi. Ale co to má znamenat? ” zaštěkal Black
Na plánku se objevilo.
“Mortiferus pořádá párty a pozval nás, tudíž jej nemůžeme překvapit.”
“Co je to za blbost?” zaklel Moody
“Lež, Moody, tak co by to mohlo znamenat. Chtějí jej zaskočit nepřipraveného. Nemyslíš?” ušklíbl se Snape, i když se o své děti neskutečně bál
“Chytráku!!! Když jsi tak vychytralej, tak mi řekni co bude následovat… ”
Plánek začal zase psát:
“Žádné enigmy nemáte a tudíž uděláte dobře, když pátrání po nás vzdáte.”
“Enigmy? Ti dva zešíleli, co to jako má být?” vrčel Moody.
“Weasleyová, kdykoliv ty dvě budou mí ten svůj netradiční řvoucí záchvat, tak pro mne zajděte, i kdyby to mělo znamenat, že mne vzbudíte, jasný?”
“A…ano pane profesore.” Vykoktala žena
“Ukaž Blacku!!! ” vyškubl mu plánek z ruky.
“Co máme do té doby dělat?” zeptal se
“Lektvar je zhoubou kouzelníka, a hůlka pro poutníka.”
“Co to znamená?” divila Nymfadora, když se podívala na plánek přes jeho rameno.
“Musí se navařit všechny potřebné lektvary a nesmí se zapomenout hůlka.” Poznamenal Snape
“A jaké lektvary?” zeptal se Remus.
Plánek začal psát jako, kdyby mu usilovalo o existenci.
“Když lektvar proti bolestem z Kruciátů tu nesmí být, ale své herecké znalosti musíš zahodit. Lepší nechat v zapomnění. Mnoholičný lektvar marný jest, potom Vás hned pohltí Mortiferova lest. Uspávat nikoho nejspíš potřebovat nebudeš tak bude lepší když na to zapomeneš. … Možná se vše zhatí a tento plánek bude neplatný. “
“To je perfektně vymyšlené.” Pomyslel si libujícně a hrdě otec zmizelých dvojčat.

Hrdina Basil

Profesor Potter se skutečně našel po chvíli co dvojčatům bylo oznámeno, že se najde.
Našel ho Petrifitus, který byl tak pobledlý, že ho zdravotnice prohlédla pro jistotu také
Bystrozor a profesor Potter byl také ve zbídačeném stavu jako ostatní oběti. Dokonce jeho jizva ve tvaru blesku byla zkrvavená.
Black se nad jeho žalostně vypadajícím tělem rozplakal a oporou se mu stala profesorka Starodávných run, Shirley May Greenová , který je citelně objala čím se mu stala ramenem na kterém se mohl, i když to nečekal, klidně vyplakat.

Ponurná nálada se prohlubovala v bolest, se kterou každý vypořádával sám. Bohužel se to většinou odráželo na hodinách. Studentům vadilo, že se Péče o kouzelné tvory přesunula do zatuchlé místnosti, kde se nálada ještě zhoršila, protože se nikdo nemohl z odporného vzduch pořádně soustředit a většina studentů usínala i ve stoje.
Nejeden student řekl napruzeně, že nehodlá v takové opičárně a odešel. Všichni měli úšklebek na rtu, všichni až na Potterovce, Weasleyovce, Longbottomovce, Lupinovce, těm bylo smutno ze stavu Pottera. Havrani, kteří si dělali poznámky do sešitu, se také neušklíbli, ani by to neudělali, protože by k tomu měli určitě důvod.
To se zřejmě nelíbilo Hagridovi, že si ti dva škrábají do sešitu a myslel si při tom, že nedávají pozor tak jim vyškubl sešity z ruky a chtěl si přečíst co psali, ale bylo to v Hybridštině, tudíž nevěděl co si ti dva napsali a tak vzteky vyhodil oběma sešity z okna..

Než se však naděl tak oba měli sešity znova v ruce a dívali se na něj s výrazem, odpouštíme Vám.

Po hodině profesor Hagrid rozzlobeně vzal oba “Ukrákance” jak jim s oblibou říkal a šel s nima za Snapem, aby je pokáral. To se však nekonalo, protože tam byli i ostatní profesoři a dívali se na dvojčata jako na vrahy. Sevena se podívala otci do očí a zanitrovzpytila mu:
“Tati, co se tu děje?”
“Profesor Weasley, ztratil vědomí a nereaguje na žádné podněty.”
“Takže, se to jistojistě blíží.”
“Zapomeňte, že Vy dva někam půjdete!!”
“Ale,…”
“Žádné, ale…”
“O teď budete hlídáni Bystrozory a na hodiny chodit nebudete, bude Vám nošeno jídlo, knihy, které si vyžádáte!” štěkl otec.
“Takže vězení, co?”
“Ne, jen ochrana.”
“My o ní nestojíme!!!”
“Ale já jsem Váš otec a mám právo se k tomu vyjádřit.”
“Co s tím naděláme … asi nic, co?”
“Správně!”

“Tak Severusi, pozvi je dál, ať je můžeme informovat, o všem.” Řekl ředitel
” Dobrý den!” pozdravili poslušně sourozenci
“Co je na něm dobré, když jste tu vy?” zeptala se kousavě Ginny Potterová.
“Ginny!” sykla profesorka Wesleyová.
“To je v pořádku, paní profesorko.” Pípl chlapec a Sevena neudržela slzy.
“Špatné svědomí?” chytila se toho Ginny.
“Ginny, nechte toho…” snažil se ji usměrnit ředitel
“Seveno, počkej!!!” zakřičel na sestru bratr, když znenadání vyběhla z místnosti.
“Tak, tady je důkaz!!!” řekla vítězně, rozčílená zrzka Ginny Potterová.
Chlapec odběhl za sestrou, protože věděl, že ať se dělo cokoliv, tak to nebylo kvůli špatnému svědomí, ale kvůli něčemu úplně jinému.
Doběhl jí až na pozemku, kam jí následovali promrzlí Bystrozoři s Remusem, protože venku bylo kolem mínus dvou stupňů celsia.
Sevena se zastavila až u jezera, kde stála ubrečená, šokovaná Romula. Aniž by jí roztřesená dívka cokoliv řekla, Sevena skočila do, tenkým ledem pokrytého, rybníka. V rybníce už byla jedna díra, Bystrozoři to nechápali, i když se dcery Remus zeptal tak se jen rozplakala a nebylo z ní možné dostat jakékoliv slovo. Joudy se vyděšeně koukal na jezero a doufal, že jeho sestra brzy vyplave.
V tu chvíli něco z jezera vylítlo a skončilo jednomu z Bystrozorů na hlavě.
Když to sundal zjistil, že mu přistál na hlavě Ďasovec.
Okamžitě ho hodili zpátky. Nato se u jezera také objevil otec dvojčat.
“Co se děje?”v zavrčel otázku
“Skočila do jezera a Romula je v šoku.” Řekl překvapeně Remus
“Kde je Malfoy?”
“Proč on?”
“Poslední dobou spolu tráví většinu času.”
Než stačil Remus nějak zareagovat, tak opět něco z jezera vylítlo, ale bylo to o poznání větší než tvor, který byl zpátky vhozen do jezera. Tentokrát to něco jiného skončilo ve Snapeově náručí.
Byl to již zmíněný Malfoy. Byl promodralý a promrzlý. Muž, chytač, sundal plášť a chlapce do něj zabalil.
Remus jej chtěl převzít, ale v tu chvíli se škrábala z jezera Sevena, kterou už , než se ostatní stačili vzpamatovat, Joudy vytahoval z jezera. Remus také sundal svůj plášť a zabalil jí.
Zda Bystrozoři byli příliš pomalí, nebo takové zmrzliny, že by chvilku v zimě nevydrželi, to se můžeme jenom domýšlet.
Snape vzal Malfoye a pelášil s ním ke hradu aby jej donesl na ošetřovnu.
Romula běžela za Snapem. Remus byl tak překvapený, že dívka s Malfoyem něco má, že odešel ke hradu s Bystrozory po boku a nechal tam sourozence samotné.
“Seveno, ty jsi ďábel.”
“Ty hormony jsou hrozné.”
“Jak to?”
“Slyšela jsem Basila vykřiknout, prasknutí a žbluňknutí.”
“Máš dobrej sluch.”
“To tttttteda jooo.”
“Zima?”
“Vttiiiiipnej.”
“Viď? Tak pojď, zapomněli nás tu.”
“Ttttaaaakkk joooo….”

Tak tedy pomaloučku polehoučku šli.
Sevena byla tak promrzlá, že se dá se říct šourala. I když si ani jeden z nich nebyl jistý reakcí profesorů, až přijdou na ošetřovnu a uvidí Malfoye, by raději zmizeli ve zmijozelské společenské místnosti, ale protože se chtěli dozvědět co se stalo, sebrali odvahu a rozešli se přímo na ošetřovnu. Po cestě se oba posílili Tasmánským čertem, aby zahnali tu zimu a dodali si kuráž.

Na ošetřovně už byli i ostatní profesoři s bystrozory, mezi nimiž byla i matka dívky, kteří přítomné bombardovali otázkami. Nikdo se však nedočkali odpovědi, protože se všichni věnovali Malfoyovi a Romule, která se nezmohla na jediné slovo stále se strachujíc o Basila, který i když dýchal vypadal jako mrtvola. Poté co profesorka Ginny Potterová obvinila Sevenu a jejího bratra z toho co se stalo, konečně Romula promluvila:
“Nebyla to ona, ale jeden kluk, kterého neznám. Basil byl ode mne asi pět metrů. Když viděl, že na mně ten, syčák, míří a drmolí kletbu, skočil mu do rány. ” rozplakala se znovu.
Remus svou dceru objal a dívka pokračovala: “Vím, že ho nikdo z Vás nemusí, kvůli tomu, že jeho otec byl, nemůžu to říct, a Váš názor je takový, že je stejný, ale není. Je jiný a hlavně je to můj hrdina. ” dodala se slzami dívajíc se na něj.

“Určitě za to ti dva můžou!!!” štěkla Potterová
“Ginny!!”
“Nech mě, Hermiono.” Šeptla podívajíc se ke dveřím, kde stál Joudy s mokrou sestrou.
“Tady Vás máme. Co jste dělala Crammerová?”
“Šla jsem si zaplavat, paní profesorko.” Odpověděla jízlivě po čemž zadrkotala zubama
“Seveno!!” šťouchl bratr do sestry.
“Romulo, jak vypadal ten kluk?” zeptala se kamarádky Sevena
“No, takový zavalitý typ, měl bílé vlasy na ramena… ” nedořekla
“A neměl červené oči, které se třpytily?” zeptal se Joudy
“Ano, a jak to víš?” zeptala se udiveně Romula utírajíc si slzy.
“Nevíme to.” Zavrčela Sevena dívajíc se na bratra, který očividně myslel na totéž
“Vidíte, že za to můžou.” Zvolala Ginny Potterová
“Nemůžeme!” zavrčel chlapec
“Vždyť ho znáte!!!” zařvala na celou místnost.
“Neznáme!!!”
“Co je s tím chlapcem?” zeptal se dívky její otec, dívajíc se jí do očí.
Nic v nich neviděl ani v mysli jen bolest, která pramenila z neskutěné zášti.
“Severusi, nech jí být. Nic ti neřekne.” Řekl mu přátelsky Petrifitus.
“Jak to víte?” chytila se toho Hermiona.
“To vysvětlení by stálo mnoho času, kolegyně.”
“Petrifite, neříkej nic!!!” naléhala Sevena, přičemž jí profesorka Potterová strhla k zemi a zamířila na ní svou hůlkou.
“Tak, a teď to řeknete vy, rozumíte?”
Dívala se Seveně do očí. Dívčiny oči změnily barvu. Byly temně černé a zase fialovo-modré.
Žena se zděsila.
“Stalo se něco, paní profesorko?”
“Vaše oči, jsou, …”
“Fialovo-modré, vím.”
Nato profesorka Potterová omdlela a padla na vymrzlou Sevenu, která, jí byla úplně zavalená.

Profesorka Weasleyová se sklonila nad kamarádkou, švagrovou, aby zjistila co se stalo. Joudy měl nutkání se nad tím pohledem zasmát, ale naštěstí to ustál. Pomohl po odnesení vláčné profesorky, sestře na nohy,

Malfoy vypadal o poznání lépe, ale ještě se neprobral.

Svátky s nepřítelem

Bradavicích to vřelo, nejen zprávami, které se v Denním věštci dennodenně objevovaly, ale i rozrušením, že při hlídání Bradavického pozemku zmizel beze stopy Bystrozor a profesor Harry Potter. Od té doby jako by všichni zvadli, dokonce i dvojčata, která si to dávala za vinu, že při svých znalostí a schopností ve svém věku to nedokázali nějak zajistit, aby se nic takového nestalo. To posílilo Potterovic dvojčata a Weasleyovce, že ti dva jsou tím vším viní.
Každý den, i když se učilo, i když byla sobota a neděle jim byly v patách a nejednou je napadli, po čemž, když se jich kdokoliv zeptal co se jim stalo po jejich spatření, odpověděli, že spadli ze schodů.To jim sice nikdo nevěřil, ale co by zmohl když se drželi své verze.
Dvojčata jako v loni po večerech se připravovali na boj, o němž věděli, že se ho dříve nebo později dočkají. Také se hodně ukazovali otci, i když slyšel mnohdy od kolegů, že byli někde jinde v dobu kdy je viděl. To mu stále vrtalo v hlavě.
Všichni věřili ve vinu těch dvou, kromě jejich otce, Petrifita, ředitele Brumbála, a Remuse, který přijel hlídat hrad s ostatními Bystrozory a svou ženou.
Black měl velké pochybnosti, že by v tom měli prsty zrovna ti dva, protože byl jako ostatní u toho varování, ale neslyšeli to co si říkali stranou s těma rarachama spolu s ředitelem a Snapem.
“Seveno, počkej, chceš říct, že tejn boj teprve začne až se objeví pan Potter?” zeptal se hoch v prázdné učebně kde si našli prozatimní úkryt, než jej vyšťourá jejich mazaný tatíček.
“Říkaly, Dejda Hahy hají…to znamená že spí a spí se v posteli ne? Bude na ošetřovně a bude v bezvědomí.” Odpověděla dívka
“Pravda, celkem logické. Ale jak máme bojovat, když nevíme na co se máme připravit?”

Nato se za nimi ozval hlas Lily Potterové:
“Vím, že máte strach, ale to je normální. Když ale budete držet pospolu, tak to určitě zvládnete.”
“Nemáme strach, jen cítíme bezmoc a to je rozdíl.”
“To máte pravdu. … Mimochodem, proč jste neřekli že Vás má vnoučata a Weasleyovi bijou.”
“K čemu by to bylo dobré? Přidalo by se více třaskavých látek do lektvarů.”
“Za pár minut najdou mého syna a přivedou ho na ošetřovnu. Bylo to těžké sledovat celej ten průběh procesu.”
“Vy jste to viděla?”
“A…ano.”
“A mohla byste nám říct co s ním dělali?”
“Ne!”
“Ale může to dopomoci k vítězství.”
“Řekla jsem, NE!!!”
Řekla žena přičemž se oba sourozenci zklamaně zatvářili.
“Děkujeme.”
“Ale, za co??” divila se žena
“Za všechno.” Řekl chlapec
V tu chvíli se otevřely dveře od místnosti a žena pohotově zmizela. Otvírajícím nebyl nikdo jinej ,než je stále sledující otec, který je místo pozdravu seřval:
“Co tu, u Salazara děláte? Nemyslete, že se mi schováte!!!”
“To si nemyslíme, tati..”
“Proč se tu skrýváte?”
“Protože nám furt dejcháš na krk!!”
“Nebuď drzá!!”
“Vím, že jste nervózní z toho boje, ale nemusíte se ho zúčastnit.”
“Tati, to je naše věc.”
“Máš pravdu je to Naše věc!”

“A Není Vám divné, že zase na Vánoce se něco takového děje?”
“Ne, zase na Vánoce. V prvním ročníku to byla jen jedna noc s vlkodlakem. Druhý ročník po Vánocích to byla párty s upírama a letos to budou svátky s nepřítelem.”
“Svátky s nepřítelem, …tak na to zapomeňte!!!”
“Ale, tati …uhmmmm.” Zacpala dívka bratrovi ústa právě včas.
“Co víte snad něco co já ne?”
“Že se na Vánoce s námi těšíš, ale budou i další.” Řekla pohotově dívka a chlapec přikyvoval.
Nato neměl jejich otec argument a protože se nechtěl na ně rozkřičet tak se otočil a odvlál.

Enigmin Syndrom

“Slečno Crammerová, probuďte se, prosím!” třásla s ní profesorka Weasleyová.
“Eh, co…kde…proč…kdy…pardon, co se děje?” zeptala se zmateně dívka.
“Holly a Dolly pláčou a volají Vás s Bratrem.”
Nato dívka vyskočila tak hbitě, že se jí rozespalá hlava zatočila a klesla zpět do postele. Jindy by se profesorka zasmála, ale tentokrát měla velký strach tak spěšně pomohla dívce se obléknout.
Dívka spěchala poté tak rychle ze schodů, že málem se z nich skutálela a jen díky zábradlí se tak nestalo.
Ve společenské místnosti se setkala s otcem a profesorem Weasleym, který byl rozespalý.
“Dobrý den!”pozdravila dívka
“Dobrý, vím že jste unavení, ale tato situace Vás vyžaduje.”
“Jistě, chápem.” Řekl chlapec.
“Pojďte!!!” zavrčel Weasley a dvojčata se na něj udiveně podívala.
“Zapomněl jste říct prosím, Weasley!” štěkl na něj otec dvojčat
“Pardon, prosím.” pípl zrzek
Dvojčata přikývla a rozešla se s profesory v čele.

Sourozenci byli doprovozeni, za vřískajícími dívenkami, které tam utěšoval snad celý profesorský sbor včetně ředitele.

“Ach, už jste tady.” zvolal nadšeně ředitel na dvojčata přes stále neutichající volání, nebo by bylo trefnější řvaní ” MAC MAC ”
“Ano, pane řediteli.” Řekl Snape dívajíc se na už téměř červené pláčem holčičky.

Sevena ani Joudy na nic nečekali a vzali dívky do náručí které se k nim přitiskli jako klíšťata a stále plakala.
“No, tak mi řekněte: Co Vás bolí? Co Vás děsí? Mac Mac poslouchají. Jsme tu…”
Dívenky se uklidnili a podívali se profesora Pottera, který měl ještě zpola zamlžené brýle od utěšování Holly a Dolly. Ty dvě řekly : “Dejda Hahy …hají…Mac Mac pozolh. Mac Mac plhiplhavit. Bude bojit.”
“Co to znamená? Co to s nima bylo?”
“To neřekneme, je panu profesoru Snapeovi, panu řediteli a panu Blackovi..”
“To teda ne!” štěkl Weasley.
“Rone, nechme je, všechno Vám potom povím, slibuju.” Uklidnil ředitel profesora a odešel stranou s dvojčaty a dvěma vyžádanými profesory.
“Tak co se děje?” šeptl Snape.
“Mají Enigmin Syndrom.” Odpověděla dívka
“Jsou nemocné?” pípl sotva slyšitelně Black.
“Ne jen jsou čarodějkami se schopnostmi, které se zřídka vidí. Vidí osud a dokonce jak to vypadá. Podle všeho , s prominutím, se něco stane, čemu nezabráníme, ani kdybychom chtěli a jedná se o profesora Pottera a prý bude ležet a pak přijde …boj…a máme se ho zúčastnit … my.” vysvětlila rozpačitě dívka
“Tak to teda ne!” štěkl na ně otec.
“Severusi, nepřeháněj!!!” řekl bezcitně Black
“Ticho ty čumáku k sežrání, nebo tě zase plácnu!!!” zasyčel na něj.
To muž sklopil uši stáhnul ocas mezi nohy a mlčel.
“Seveno, to myslíš tak, že se Ha… panu profesoru Potterovi něco stane?”
“Pravděpodobně…bohužel, ale uděláme vše pro záchranu.”
“To těžko, protože nikam nepůjdete!!!”
“Tati, nezlob se, ale jestli nám to budeš zakazovat, tak utečeme a dobře víš, že to dokážeme vynikajícně..” sykla dívka
“Tak Vás budu mít odedneška na očích!!!”
“A jak to uděláš s hodinama?” řekl chlapec
“Nebuď tak chytrej!!!”

Od té doby skutečně jak jen Snape mohl tak je měl na očích, ale co bylo mu divné, že kdykoliv je viděl tak provedli nějakou lumpárnu a vychytrale se ušklíbli. Nejčastěji je viděl na chodbách a nikdy je neviděl při učení v knihovně a kdykoliv se zeptal knihovnice tak ta mu řekla, že tam byli celý den a zrovna odešli.
To Snape nechápal a protože se rozhodl tomu přijít na kloub tak je sledoval ještě pečlivěji.
Ředitel se musel smát, když jej viděl na chodbě jak za sloupem sleduje své ratolesti.
Na záhadu však ne a ne vyzrát. Když se jej zeptal jak je možné, že jsou celý den v knihovně a také na hodinách či venku. Oba se na něj podívali jako kdyby slítl z koštěte naznak.
Muž byl už tak zoufalý, že nemůže se svou inteligencí na to přijít, že pomyslel i na Obraceč času, který by se jako možnost nabízí. Ale to je přece nesmysl!!!