Archiv pro štítek: flusser

Za filosofii fotografie – Vilém Flusser

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Za filosofii fotografie od Viléma Flussera, kde jsem objevila mimo jiné zajímavý článek o fotografii, o který se chci podělit:

Téměř každý má dnes kameru a fotí. Tak jako se téměř každý naučil psát a je schopen vytvářet texty. Kdo umí psát, umí i číst. Kdo ale umí fotit, nemusí bezpodmínečně umět dešifrovat fotografii.

Přestože je kamera založena na komplexních vědeckých a technických principech, je velmi jednoduché, uvést ji do chodu. Je strukturálně komplexní, ale funkcionálně jednoduchou hračkou. V tom je protikladem například šachové hry, která je strukturálně jednoduchá a funkcionálně komplexní: Její pravidla jsou lehká, ale hrát šachy je těžké. Kdo drží v ruce kameru, může vyrobit vynikající fotografii, aniž by tušil, jaké komplexní procesy spustí, když stiskne spoušť.

„Cvakař“ se liší od fotografa tím, že má radost ze strukturální komplexnosti své hračky. V protikladu k fotografovi a šachovému hráči nehledá „nové tahy“, informace, nepravděpodobnosti; chce stále dokonalejší automatizací svou funkci zjednodušovat. Opájí se automatikou fotoaparátu, která je pro něj neprůhledná. Fotoamatérské kluby jsou místa, kde se lidé opájejí strukturální komplexností aparátů, místa tripů, postindustriální opiová doupata.

Kamera vyžaduje, aby její vlastník (ten, kdo je jí posedlý) neustále mačkal spoušť, vyráběl stále další redundantní obrazy. Tato fotografická mánie věčného opakování téhož (nebo velmi podobného) vede nakonec k okamžiku, kdy si cvakař připadá bez kamery jako slepý. Nastává drogová závislost. Ten, kdo jí propadl, se dokáže dívat na svět jen prostřednictvím fotoaparátu a ve fotografických kategoriích. Nestojí „nad“ fotografováním, ale je pohlcen lačností svého aparátu, stává se jeho prodlouženou samospouští. Jeho chování je automatickým fungováním kamery.

Následkem je nepřetržitý tok bezvědomě vyrobených obrazů. Ty tvoří paměť aparátu, úschovnu přístroje pro automatické fungování. Kdo listuje v albu cvakaře, zjišťuje tam ne snad zachycené zážitky, poznatky nebo hodnoty člověka, nýbrž automaticky uskutečněné možnosti aparátu. Takovým způsobem dokumentovaná cesta do Itálie uschovává místa a časy, v nichž se dal cvakař zlákat, aby stiskl spoušť, a ukazuje, kde všude aparát byl a co tam dělal. To platí pro veškeré dokumentární fotografování. Dokumentarista, ne jinak než cvakař, se zajímá o stále nové scény stále stejným způsobem vidění. Oproti tomu fotograf v tom smyslu, jak jsme o něm mluvili, se zajímá (podobně jako šachový hráč) o stále nové způsoby vidění, chce tedy vytvářet nové, informativní konfigurace. Vývoj fotografování, od počátku až po dnešek, je proces vzrůstajícího uvědomování pojmu informace: od lačnosti po stále novém stále stejnou metodou k zájmu o stálenové metody. Cvakaři a dokumentaristé však smysl „informace“ nepochopili. Vytvářejí paměti aparátu, nikoli informace, a čím lépe to dělají, tím lépe svědčí o vítězství aparátů nad lidmi…

Za filosofii fotografie – Vilém Flusser – strana 51 – 53

vydalo nakladatelství Hynek, s. r. o. v Praze, v roce 1994