Uměnovědy

1. oficiální divadla:

V té době prožívají lidi ve Francii vzrušené dramatické situace, existují v patosu. Proto jim vyhovuje právě klasicistická tragédie. Její tradice je velmi silná a proto je vzhledem k Německu romantizmus ve Francii zpožděný.

2. lidové divadlo:

Jednoznačně se v něm prosadil nový žánr melodram – činohra s pestrým, zajímavým příběhem plným zvratů a ostře pointovaným. časté jsou převleky, záměny postav, zastírání původu, tajemné okolnosti. Komplikované zápletky a dějové zvraty směřují ke kladnému řešení. Dělení postav je černobílé na dobré a zlé. To vše doplňují písně a tance. Melodram se stal nejoblíbenějším žánrem 19. století. V Německu ho reprezentovali Kotzbue a Iffland.

3. Po roce 1815 se objevují autoři píšící dle zásad romantizmu:

PROSPER MÉRIMÉE (1803 – 1870)

Carmen – novela, kterou později zhudebnil George Bizet.

Divadlo Kláry Gazulové – v předmluvě autor předstíral, že jde o hry přeložené ze španělštiny. Patrná inspirace Španělskými autory (Calderón).

Jacquerie – nejslavnější Mériméeovo drama. Jacquerie je název selského, krvavě potlačeného povstání.

Kočár nejsvatější svátosti

ALEXANDER DUMAS st. (1802 – 1870)

Byl zejména velice úspěšný prozaik. Napsal několik slavných románů. Jeho hry se dají rozdělit na:

dramatické podívané

Jindřich III. a jeho dvůr – historické drama, které bylo jedním z prvních romantických dramat ve Francii. Dumas st. výrazně přispěl k prosazení romantizmu.

Kristina

měšťanské drama

Antony – měšťanské drama v Diderotově linii ve stylu Lessinga.

Kean – hra o slavném herci.

Vlastní dramatizace

Tři Mušketýři

VICTOR HUGO (1802 – 1885)

Cromwell - v předmluvě k svému dramatu z roku 1827 zformuloval své stanovisko k diskusi o dramatice romantizmu:žádá zrušit vyhraněnost žánrů, přiznává možnost mísit tragické a komické, odmítá respektovat jednotu místa a času, netrvá, aby všechny scény byly poplatné zákonům slušnosti,souhlasí s užíváním prózy v dramatech, čím zmírňuje nutnost užívat alexandrín, je za rozvolnění tematického spektra, podle něj ve hře můžou vystupovat i neurozené osoby.

Hernani – hra z roku 1830, který představuje mezní datum ve francouzském romantizmu. Uskutečnila se premiéra hry Hernani, napsané už podle zákonů z předmluvy v Cromwellovi. V hledišti se uskutečnila „bitva o Hernaniho“ – válka zastánců romantizmu a zastánců klasicizmu. Skončila se ve prospěch romantiků.

Purkrabí (1843) – poslední Hugova hra. Naprosto propadne a Hugo už pak víc hry nepíše. Pokládá se za konec romantické éry v Paříži.

ALFRED DE MUSSET (1810 – 1857)

První hra Benátská noc propadla, od té doby nepíše pro jeviště. Jeho pozdější díla zachází volně s místem i časem. Musseta zajímají vnitřní prožitky postav.

Se srdcem divno hrát (S láskou nejsou žádné žerty)

Lorenzaccio – nejlepší historické drama romantizmu! Hra vypráví příběh z renesanční Florencie se silným mravním tématem. Hlavní hrdina Lorenzaccio prožívá těžké dilema. Vetřel se do přízně vévody, aby ho mohl zavraždit. V průběhu soužití s vévodou objevuje nové masky, které se mu začínají líbit.

ALFRED DE VIGNY (1797 – 1863)

Překládal Shakespeara do francouzštiny a přispěl k jeho uvedení na francouzských jevištích.

Chatterton – komornější dílo orientováno k problematice génia a jeho neporozumění. Thomas Chatterton (1752 – 1770) byl anglický básník, který spáchal sebevraždu. Byl mimořádně talentovaný, ale narazil na nepochopení měšťanského prostředí.

MARIE DORVALOVÁ

studium na konzervatoři, členka divadla Poirte-Saint-Martin. Dokud divadlo nesmělo hrát jiné žánry, hrála v melodramatech. Vynikala v rolích, kde bylo třeba vyjádřit vášnivé emoce a svůdný půvab. Dva roky hrála v Comédie Francaise, ale střetla se s odporem, proto se vrátila do bulvárnějších divadel.

JEAN BAPTISTE DEBURAU

pocházel z rodiny akrobatů, roku 1811 se usadil v Paříži, kde byl spjatý s Théatre de Funambules. Proslavil se po roce 1825, kdy rozvinul postavu Pierrota do podoby bledého ztrápeného milence stále doufajícího, že najde svoje štěstí. V této roli se stal jedním s nejpopulárnějších herců.

FRÉDÉRIC LEMAITRE

Navštěvoval konzervatoř, účinkoval v cirkusu, pantomimě a melodramatech. Prosadil se roku 1823, když melodramatického zlosyna přetvořil v karikaturu. Byl angažován do Odéonu a Portre Saint Martin. Byl nejvšestrannější herec své doby, protože odmítl nechat se svazovat vytyčenými obory. Překvapoval publikum novou interpretací. Na jevišti hrál do své smrti.

Romantizmus vystřídalo „divadlo zdravého rozumu“, které hledá střední cestu mezi klasicizmem a romantizmem a je to typ divadla, který je francouzské publikum ochotno přijmout. Trvá 20 let.