george gordon byron (1788 – 1824)

nejúspěšnější anglický romantický básník v divadle. Za jeho života uveden pouze Marino Faliero, ale po smrti autora byly jeho hry uvedeny všechny.

Sardanapal – historická podívaná

Werner – příběh muže posedlého pomstou, která ho ničí

PERCY BYSSHE SHELLEY

drama Odpoutaný Prométheus - Prométheus vítězně vzdoruje Diovi stělesňujícím symbol tyranie a svobody.

Cenci – o Beatrici Cenciové, která se pomstí svému otci za jeho zvrhlé jednání.

EDMUND KEAN

• herec, uplatnil se zejména v Shakespearových hrách. Hlavní postava biografického románu Alexandra Dumase staršího

JAMES SHERIDAN KNOWLES (1784 – 1862)

herec a dramtik

Virginius – tímto dílem se proslavil v Anglii a v Americe.

Vilém Tell

Hrbáč

obratně mísil melodramatické příběhy a shakespearovské formy.

V této době se nedařilo tragédiím, ale melodramatu.

JULIUS SLOWACKI (1809 – 1849)

nejvyspělejším dílem je symbolické drama Balladyna, Tragédie o ženě vražednici, jež se pomocí svých zločinů dostává na královský trůn. Vyjadřuje společenskou revoltu a hluboké vlastenectví.

Kordian – hrdina trpí nedostatkem vůle ke vzpouře proti nesvobodě a bezpráví.

ZYGMUNT KRASIŃSKI (1812 – 1859)

- konzervativní básník a dramatik, který ve svých umělecky nejvyzrálejších dramatech Nebožská komedie a Iridon vyjádřil názor, že soudobý společenský úpadek plyne z neúcty k minulosti a ze ztráty katolické víry.

Hoře z rozumu – jediné významné klasicistní ruské drama s romantickým tématem.

Komedie o rozčarovaném hrdinovi, který se snaží přesvědčit ostatní o vadách materialistické a pokrytecké společnosti. Různé charakterové typy reprezentující moskevskou společnost. Gribojedov hru dopsal v době, kdy se v Rusku utužila cenzura. Proto byla hra uvedena až 40 let po autorově smrti.

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1799 – 1837)

Z počátku mu byl vzorem Corneille, dle kterého píše klasicistní dramata. Poté, co poznává Shakespeara, si ho okamžitě zamiluje a píše dle jeho vzoru.Přičítá se mu prosazení romantizmu v Rusku.

Boris Godunov – velké historické drama. Pojednává o vztahu vládce k poddaným a tak bývá označován za první ruskou hru na politické téma.

MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV (1814 – 1841)

jeden z největších ruských romantických básníků

Maškaráda – hra o rozporu mezi pravostí citu a zdáním. Končí tragicky poté, co hlavní hrdina uvěří pomluvám okolí na svou ženu. Manželku zabije a viní z toho společnost.

NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL (1809 – 1852)

Poslední romantický autor na pomezí romantizmu a realizmu. V jeho dílech je už hodně realistických prvků.

Revizor - příběh o mladíkovi omylem pokládaném za petrohradského činovníka. Hra satirizující zkorumpovanost úředníků byla originální v tom, že neobsahovala ani milostnou zápletku ani sympatické postavy. Realističnost spočívá v groteskních postavách a v tematizaci malosti, pokrytectví a korupce. Hra byla osobně schválená carem. To povzbudilo ostatní autory, aby se věnovali realističtějšímu zobrazení.

Herci:

PAVEL MOČALOV

vyrovnaný emocionální herec. Oblíbený v melodramatu jako Richard III. A Hamlet.

MICHAIL ŠČEPKIN

- označován za prvního velkého ruského herce. Narodil se jako nevolník, kočoval s profesionální hereckou společností. Po tom, co získal svobodu, hrál v moskevském Malém divadle, kde vydržel až do konce života. Učil na divadelní škole, měl velký vliv na prosazení ansáblového herectví. Vynikal v gogolovské komedii.

]]> http://blog.o106.com/umenovedy/2008/05/25/ruske-romanticke-divadlo/feed/ http://blog.o106.com/umenovedy/2008/05/25/francouzsky-romantizmus/ http://blog.o106.com/umenovedy/2008/05/25/francouzsky-romantizmus/#comments Sun, 25 May 2008 18:08:56 +0000 janka http://blog.o106.com/umenovedy/?p=12 1. oficiální divadla:

V té době prožívají lidi ve Francii vzrušené dramatické situace, existují v patosu. Proto jim vyhovuje právě klasicistická tragédie. Její tradice je velmi silná a proto je vzhledem k Německu romantizmus ve Francii zpožděný.

2. lidové divadlo:

Jednoznačně se v něm prosadil nový žánr melodram – činohra s pestrým, zajímavým příběhem plným zvratů a ostře pointovaným. časté jsou převleky, záměny postav, zastírání původu, tajemné okolnosti. Komplikované zápletky a dějové zvraty směřují ke kladnému řešení. Dělení postav je černobílé na dobré a zlé. To vše doplňují písně a tance. Melodram se stal nejoblíbenějším žánrem 19. století. V Německu ho reprezentovali Kotzbue a Iffland.

3. Po roce 1815 se objevují autoři píšící dle zásad romantizmu:

PROSPER MÉRIMÉE (1803 – 1870)

Carmen – novela, kterou později zhudebnil George Bizet.

Divadlo Kláry Gazulové – v předmluvě autor předstíral, že jde o hry přeložené ze španělštiny. Patrná inspirace Španělskými autory (Calderón).

Jacquerie – nejslavnější Mériméeovo drama. Jacquerie je název selského, krvavě potlačeného povstání.

Kočár nejsvatější svátosti

ALEXANDER DUMAS st. (1802 – 1870)

Byl zejména velice úspěšný prozaik. Napsal několik slavných románů. Jeho hry se dají rozdělit na:

dramatické podívané

Jindřich III. a jeho dvůr – historické drama, které bylo jedním z prvních romantických dramat ve Francii. Dumas st. výrazně přispěl k prosazení romantizmu.

Kristina

měšťanské drama

Antony – měšťanské drama v Diderotově linii ve stylu Lessinga.

Kean – hra o slavném herci.

Vlastní dramatizace

Tři Mušketýři

VICTOR HUGO (1802 – 1885)

Cromwell - v předmluvě k svému dramatu z roku 1827 zformuloval své stanovisko k diskusi o dramatice romantizmu:žádá zrušit vyhraněnost žánrů, přiznává možnost mísit tragické a komické, odmítá respektovat jednotu místa a času, netrvá, aby všechny scény byly poplatné zákonům slušnosti,souhlasí s užíváním prózy v dramatech, čím zmírňuje nutnost užívat alexandrín, je za rozvolnění tematického spektra, podle něj ve hře můžou vystupovat i neurozené osoby.

Hernani – hra z roku 1830, který představuje mezní datum ve francouzském romantizmu. Uskutečnila se premiéra hry Hernani, napsané už podle zákonů z předmluvy v Cromwellovi. V hledišti se uskutečnila „bitva o Hernaniho“ – válka zastánců romantizmu a zastánců klasicizmu. Skončila se ve prospěch romantiků.

Purkrabí (1843) – poslední Hugova hra. Naprosto propadne a Hugo už pak víc hry nepíše. Pokládá se za konec romantické éry v Paříži.

ALFRED DE MUSSET (1810 – 1857)

První hra Benátská noc propadla, od té doby nepíše pro jeviště. Jeho pozdější díla zachází volně s místem i časem. Musseta zajímají vnitřní prožitky postav.

Se srdcem divno hrát (S láskou nejsou žádné žerty)

Lorenzaccio – nejlepší historické drama romantizmu! Hra vypráví příběh z renesanční Florencie se silným mravním tématem. Hlavní hrdina Lorenzaccio prožívá těžké dilema. Vetřel se do přízně vévody, aby ho mohl zavraždit. V průběhu soužití s vévodou objevuje nové masky, které se mu začínají líbit.

ALFRED DE VIGNY (1797 – 1863)

Překládal Shakespeara do francouzštiny a přispěl k jeho uvedení na francouzských jevištích.

Chatterton – komornější dílo orientováno k problematice génia a jeho neporozumění. Thomas Chatterton (1752 – 1770) byl anglický básník, který spáchal sebevraždu. Byl mimořádně talentovaný, ale narazil na nepochopení měšťanského prostředí.

MARIE DORVALOVÁ

studium na konzervatoři, členka divadla Poirte-Saint-Martin. Dokud divadlo nesmělo hrát jiné žánry, hrála v melodramatech. Vynikala v rolích, kde bylo třeba vyjádřit vášnivé emoce a svůdný půvab. Dva roky hrála v Comédie Francaise, ale střetla se s odporem, proto se vrátila do bulvárnějších divadel.

JEAN BAPTISTE DEBURAU

pocházel z rodiny akrobatů, roku 1811 se usadil v Paříži, kde byl spjatý s Théatre de Funambules. Proslavil se po roce 1825, kdy rozvinul postavu Pierrota do podoby bledého ztrápeného milence stále doufajícího, že najde svoje štěstí. V této roli se stal jedním s nejpopulárnějších herců.

FRÉDÉRIC LEMAITRE

Navštěvoval konzervatoř, účinkoval v cirkusu, pantomimě a melodramatech. Prosadil se roku 1823, když melodramatického zlosyna přetvořil v karikaturu. Byl angažován do Odéonu a Portre Saint Martin. Byl nejvšestrannější herec své doby, protože odmítl nechat se svazovat vytyčenými obory. Překvapoval publikum novou interpretací. Na jevišti hrál do své smrti.

Romantizmus vystřídalo „divadlo zdravého rozumu“, které hledá střední cestu mezi klasicizmem a romantizmem a je to typ divadla, který je francouzské publikum ochotno přijmout. Trvá 20 let.

FERDINAND RAIMUND (1790 – 1836)
Autor inklinující k pohádkovosti.užíval regionální dialektiky, folklor, alegorie a frašky.
Výrobce barometrů na pohádkovém ostrově
Alpský král a nelida – inspirace Moliérovskou tematikou a konkrétně jeho Misantropem.

JOHANN NEPOMUK NESTROY (1801 – 1862)

Vídeňský herec. Napsal kolem 100 her. Už za jeho života byly jeho hry oslavovány. V českém prostředí se Nestroyem výrazně inspiroval Josef Kajetán Tyl. Nestroy vytváří žánr tzv. lokální (vídeňské) frašky s typickými postavičkami z vídeňského prostředí.

Svoboda v Kocourkově - typická vídeňská fraška.
…si pořádně zařádit
Talisman
Zlý duch Lumpácivagabundus – nadpřirozeně rámcována hra s faustovským motivem v komické rovině.

LUDWIG DEVRIENT (1784 – 1832)

největší romantický herec. Vytvořil přes 500 postav a každá vyvolávala dojem jedinečnosti.

Hrál v Berlíně, po konfliktu s prvním tragédem byl pověřen komediálními inscenacemi. 1828 odešel do Vídně, kde uchvacoval publikum svým vášnivým a všestranným herectvím

KARL IMMERMANN (1796 – 1840)

režisér, kombinoval ideje Goethovy a Tieckovy – zastánce deklamačního hereckého stylu. Věřil, že spása divadla je ve vysoce hodnotném dramatu a v inscenacích vytvořených pod dohledem jediného uměleckého názoru.

LUDWIG TIECK (1773 – 1853)

Dramatik, dramaturg a herec se skvělým hereckým talentem. Předčítal hry a jeho sugestivní projev byl velice oblíbený. Eklektická univerzálnost je pro jeho tvorbu typická.

Rytíř Modrovous – hra inspirována Shakespearem.

Kocour v botách – obsahově i formálně velmi složitá hra. Tieck v ní užívá romantické ironie. Do té doby se autoři se svým dílem ztotožňují. Tieck ale komponuje své dílo s nadhledem a s odstupem. Osoby her reflektují sebe sama a reflektovaná je i přítomnost diváků. Autor tím ruší jednotu děje. Rozbíjí jeho kontinuitu a vžitou způsobnost vnímat děje jednolitě. Romantická ironie je výrazným rysem německého romantizmu!

Život a smrt červené Karkulky

Princ Zerbino- pokračování Kocoura v botách

Císař Oktavián – komedie, která mísí prvky veršovaných forem.

Život a smrt svaté Jenovéfy – hra nabízí komplexní obraz středověku.

GEORG BüCHNER (1813 – 1837)

Revolucionář a výrazný představitel německého romantizmu. Dnes se z autorů tehdejší doby uvádí nejvíc.

Mír chýším, válka palácům – politický pamflet.

Vojcek – dramatický fragment, který vypráví příběh kritické sociální situace hlavního hrdiny Vojcka. Na Vojckovi provádí štábní lékař pokusy. Kromě linie pokusů na člověku, obsahuje fragment druhou linii lásky Vojcka k Marii, kterou nakonec zabije.

Leonce a Lena – pohádka o princi a princezně. Oba se mají dle domluvy vzít, oni to ovšem odmítají dokud se vzájemně nepoznají. Hra obsahuje romantickou ironii.

Dantova smrt – rozsáhlé historické drama.Příběh hlavního hrdiny Dantona, který se ocitá uprostřed války mezi jakobíny a girondisty.

HEINRICH VON KLEIST (1776 – 1811)

Není jednoznačně romantickým autorem. Osobnost tvořící mezi proudy. Ve své době nedošel uznání

Amfitryon – dílo autorovi antické inspirace a jeho tíhnutí ke klasicizmu.

Hermannova bitva – historická hra. Národní drama se shakespearovskými črtami a výrazně romantickými rysy.

Katynka z Heilbronnu – romantická pohádka. Usiluje o dodržení čisté formy v opozici k Schleglovým požadavkům. Stojí mezi klasicizmem a romantizmem.

Princ Bedřich Homburský- o mladém důstojníkovi odsouzeném k trestu smrti za neposlušnost, která však vedla k vítězství. Po tom co přiznal, že jednal ze ctižádosti je omilostněn.

CHRISTIAN DIETRICH GRABBE

předchůdce expresionismu, uznání až po smrti

Žert, satira, ironie a hlubší význam – chaotická struktura pro vyjádření názorů na společnost. Protest proti optimizmu minulých let.

Don Juan a Faust

Většina her se těžko inscenuje:

Napoleon aneb sto dní – jeviště je evropský kontinent a protagonistou je lid.

Za Grabbeova života uvedena pouze jediná hra.

FRIEDRICH HEBBEL

patří k nejvýznamnějším německým dramatikům 19. století. V dramatech formálně poplatných antice, Williamu Shakespearovi a Heinrichu von Kleistovi (1777-1811) se pokouší o realistické ztvárnění problémů člověka. Jeho dílem se zabýval František Xaver Šalda (1867-1937). Zemřel ve Vídni.

Herodes a Mariamne

Jenovefa

Judita

Nibelungové – trilogie
Marie Magdaléna – předzvěst realismu, postavy pocházejí z běžného života.

FRIEDRICH MAXMILIAN KLINGER (1752 – 1831)
Bouře a vzdor – dle této hry se hnutí pojmenovalo.

JACOB MICHAEL REINHOLD LENZ (1751 – 1792)
Vychovatel – hra s tématem sebekastrace.
Vojáci – hra se zabývá legalizací prostituce v armádě.

HEINRICH LEOPOLD WAGNER (1747 – 1779)
Vražedkyně dítěte – ve hře je na scéně zavražděno dítě jehlicí do hlavy.

Hry autorů Sturm und Drang jsou šokující a neberou ohled na nic, co je tabuizované. Platí to jak pro obsahovou stránku, tak pro formální zpracování. Objevují se hry psané v blankversu, v próze nebo ve spoustě obrazů. Užíváním velice rozdílných postupů vzniká až určitý chaos a nepořádek.

Přínos hnutí Sturm und Drang tkví v tom, že to bylo hnutí preromantické a tedy předcházelo romantizmu. Objevuje se nečekaně. Jsou to propuklé aktivity, které formulují zcela jiný názor nové generace a bortí všechny pravidla fungující do té doby. Smysl Sturm und Drangu je v revoltě! Význam podobného hnutí je právě v nabourávání existujícího systému, který pak funguje dále, ale už pozměněný.

Běžnou podobu německého divadla určovali dva tehdy nejúspěšnější a nejhranější autoří na světě:

AUGUST WILHELM IFFLAND (1759 – 1814)
Výborný herec. Měl výrazný vliv na herce, se kterými hrával – učili se od něj. Psal hry podle vzoru Lessinga, ale poučen hrami autorů Sturm und Drang. Na rozdíl od autorů Sturm und Drang diváky nešokuje, ale je jenom uvede do napětí. Tím vytváří hru přijatelnou pro široké vrstvy. Napsal kolem 80 her.
Zločin z ctižádosti

AUGUST FRIEDRICH FERDINAND KOTZEBUE (1761 – 1819)
Napsal kolem 200 her.
Misantropie a lítost

Oba autoři, píšící paralelně s Goethem a Schillerem, kromě toho, že dosáhli komerčního úspěchu, povznesli německé divadlo!

FRIEDRICH SCHILLER (1759 – 1805)
Pocházel z rodiny důstojníka. Musel proto nastoupit na vojenskou akademii. Studoval na ní medicínu a měl se stát vojenským lékařem. Zážitky z ní mu vštípily na celý život odpor k násilí a despotizmu.
Loupežníci – hra pochází z dob studií a vznikla z vlastního pocitu ponížení a souvisela se zážitky z akademie. V roce 1782 byla uvedena v Manheimském divadle, kde strhla celé publikum.
Schiller z akademie nakonec prchá a získává práci dramatika a dramaturga v Manheimském divadle. Stává se přední osobností hnutí Sturm und Drang. Zabývá se koncepcí divadla a snaží se pojmenovat smysl divadelní tvorby.
Spiknutí Fieska v Janově
Úklady a láska
Divadlo jakožto mravní instituce – spis, který vznikl z řady jeho přednášek. Jde mu o znovuvytvoření duchovní síly, která je otupována zvířecími prožitky. Toho, s čím je člověk v kontaktu v krutém světě všedního dne – přízemního materiálního vnímání světa, má být zbavován právě v divadle. Divadlo má být místem univerzální moudrosti. Usilujíc o zobrazování přírody vytváří uměleckou pravdu.
Po době sturmovské a periodě manheimské, odchází z Manheimského divadla. Studuje historii a stane se profesorem historie na univerzitě v Jeně. Napsal velký spis o Nizozemí. Věnuje se psaní historických her.
Don Carlos – hra vzniká podle jeho výše uvedeného spisu o Nizozemí. První verze je ještě v próze, druhá už v blankversu, což je projev Schillerovy snahy zachovat obsahovou stránku, ale formě dát řád.
Valdštejn – historická trilogie:
Valdštejnův tábor
Piccolominiové
Valdštejnova smrt
Marie Stuartovna
Panna Orleánská
Nevěsta messinská
Vilém Tell
Dimitrij
V roce 1799 se usídlil do Výmaru, kde psal a překládal hry pro Dvorní divadlo řízené Goethem.

JOHANN WOLFGANG GOETHE (1749 – 1832)
Završil toto umělecky plodné období v Německu velice kompaktním dílem!
Narodil se ve Frankfurtu. Studoval v Lipsku. Ve svých devatenácti letech prodělal těžkou osobní krizi, jakožto důsledek jeho vztahu k soudobému měšťáctví a svých milostných zklamání. Vrací se do Frankfurtu. Časem se ze své duševní trýzně dostává a věnuje se různým oblastem lidského vědění. Je právník a věnuje se právním záležitostem. Spoluvytváří hnutí Sturm und Drang.
Goetz z Berlichingu – erbovní (vůdčí) hra Sturm und Drangu napsaná podle vzoru historických her Shakespeara. Zcela popírá klasicistické členění hry na pět dějství, nerespektuje jednotu děje, času, místa a jednotlivé scény řadí volně vedle sebe. Důsledek inspirace Shakespearem, kterého Goethe považoval za největšího filozofa. Hra se odehrává ve středověku. Goetz je harmonický rytíř žijící v přírodě. Dostává se do konfliktu s knížetem, pod kterého patří. I když je to látka historická, koresponduje se soudobými problémy Německa.
Bohové – fraška
Posvícení v Postoloprtech – aktovka, i dnes velmi živá
Clavigo – tragédie napsaná z pamětí Beaumarchaise. Ubývá v ní předešlé revolučnosti.
Stella – zakázané cenzurou. Téma hry je láska jednoho muže ke dvěma ženám. Obě ženy se setkají a je nutno situaci řešit, jenomže muž miluje obě stejně.
Sourozenci
Utrpení mladého Werthera – román v dopisech, díky kterému stal Goethe přes noc slavný!

Roku 1775 přijímá Goethe nabídku vévody Karla Augusta a odjíždí do Výmaru. Stává se dvorským úředníkem s řadou pravomocí. Žije zde až do své smrti, kromě několika cest do Itálie.
v roce 1786 odjíždí do Itálie, kde stráví dva roky. V Itálii se setkává s antickým duchem a objevuje novou inspiraci. Mění nazírání na svět. Zabývá se studiem antických filozofů a dramatiků. Opouští volnou formu (Gotz…) a orientuje se na pravidelnou formu s jednoduchou zápletkou a vytříbeným jazykem. Po návratu do Výmaru následuje období tzv. výmarské klasiky, do které kromě Goetheho patří i Schiller. Ve Výmaru se Goethe dostává do blízkého kontaktu s divadlem. Výmarské divadlo existovalo jako amatérské dvorní divadlo, ve kterém účinkovali dvořané i vévoda sám. Divadlo se profesionalizuje ve chvíli, když vévoda pozve na jeho půdu profesionální hereckou společnost. Goethe v něm působí jako ředitel, dramaturg, režisér, herec a dramatik. Uvádí hry své, Schillerovi, Shakespearovi a jiných. Představuje předstupeň nebo-li předobraz režiséra v dnešním smyslu slova. Měl svůj vlastní způsob práce s hercem. Jako první dělá s herci čtené zkoušky a věnuje jim spoustu času.Výmarské divadlo se stane proslulým. Kromě toho má podíl na společenském prosazování herců. Goethe byl přísný rovněž k publiku. Kontroloval jeho reakce a když reagovalo špatně, pokřikoval po něm.
Wiléma Mistra léta učednická
Wiléma Mistra divadelní poslání – druhý díl, ve kterém shrnul své divadelní zkušenosti.
Singspiele (hra se zpěvy):
Ervín a Elmíra
Rybářka
Klasické hry:
Ifigenie na Tauridě
Torquato Tasso – ve hře dominuje téma deziluze ze života, loučení s nadějí.
Egmont – hra čerpá námět z osvobozujícího boje V Nizozemí v 16. století.

Faust – stěžejní dílo německé i evropské dramatiky. Volně řazené scény. Goethe ho začal psát v 80. letech 18. století a dopsal v roce 1832.
Chronologie vzniku:
Urfaust (prafaust) – první zárodek v prozaické formě, který byl publikován. Jeho součástí je mytologie – něco mezi pohádkou a legendou. Tématem je příběh člověka, který prodá ďáblu vlastní duši. Motiv ďábla, který kupuje lidskou duši se objevil už v minulosti (Marlow). Jádrem Urfausta je tragédie Markétky.
Faust I. – psán už ve verších (čtyřstopý jamb) a vydán v roce 1808.
Faust II. – vydán po Goetheově smrti v roce 1832. Je strukturován zcela jinak než Faust I. a má pět dějství, přičemž každé dějství se odehrává v jiné době.
Faust má tři prology:
Goetheovo věnování
Rozmluva o smyslu divadla
Sázka Boha s Mefistem o Fausta – tkví v tom, že Faust říká Mefistovi, když mu nabídne něco, co ho uspokojí, něco,pro co by chtěl žít, chvíli krásnou, kterou by chtěl, aby trvala, tehdy mu dá svou duši.
Pointa díla: V posledním dějství Fausta II. Se starý a slepý Faust nachází na severu a už jen slyší pracovat lidi na poli a obrací se na Mefista v podmiňovacím způsobu : teď bych řek, že jsem toho dosáhl.
Poselství díla: Člověk nemůže nikdy v pozemském životě dospět k plnému štěstí. Vždycky jde dál, vždycky ho něco žene dopředu.
Goetheův vliv v Německu a ve světě je trvalý!

Německo je v té době nejproduktivnější a vůbec vůdčí zemí v oblasti divadla!

Sborník ANGLICKÉ KOMEDIE A TRAGÉDIE – vydaný těmito kočovnými herci – nahlédnutí do jejich praxe.

Používání hrubé hororových prvků a vulgární komiky přešlo do smíšeného žánru HAUPTAKCE (hlavní a státní akce) – hlavní část programu hereckých společností. - mytologické hry s komickými výstupy, kde často vystupoval šašek, pojmenovaný podle marinovaného sledě – Pickelhering nebo stockfish (treska), ad. Tato postava měla bavit publikum německy a tím způsobem stručně vykládat obsah příběhu.Nejznámější byl HANSWURST, který se na jevišti udržel do 19. století. Robustní drsný sedlák a pivař s výrazným bavorským akcentem. Nosil zelený špičatý klobouk, červený kabát a dlouhé žluté kalhoty. Nejvýznamnější představitel JOSEPH ANTON STRANITZKY (1676 – 1726) – se svým německým souborem jako první získal stálé divadlo – U korutanské brány.

Johannes Velten vedl významnou německou hereckou společnost, snažil se povznést divadlo adaptacemi her Corneille, Moliéra aj. Sám psal hry z Bible, hrdinských eposů a rytířských románů. Jako první dosáhl, že jeho společnost byla povýšena na dvorskou.

SNAHY O ZMĚNU

JOHANN CHRISTOPH GOTTSCHED (1700 – 1766) a KAROLINA NEUBEROVÁ

Představitel ranného osvícenství. Poetika Gottschedova vychází z aristotelovských principů napodobování podle přírody. Vystudoval vysokou školu, chtěl povznést mravní úroveň a umělecký vkus Němců a to nejen vzdělanců a aristokracie, ale i prostých lidí. Divadlo ho přitahovalo, protože v něm viděl prostředek jak oslovit masy. Byl proti Hauptakcím, improvizacím, bruleskním dohrám a hanswurstiádám.

Vzorem se mu stal francouzský klasicizmus (Corneille) Jeho dílo považoval za vzor a svá díla pak psal dle pravidel francouzského klasicizmu. Požadoval věrnost kostýmu.

Umírající Cato – úspěšná veršovaná tragédie

Společnici pro své divadelní záměry nachází Gottsched v Caroline Neuberové (1697 – 1760). Domluví se s ní a vytváří projekt „Dobře řízeného divadla“. V herecké společnosti Neuberové dochází pod jeho vlivem k proměně dramaturgie – Neuberová hraje Gottschedovy hry a dbá se na společenské vystupování a postavení herců. V 1737 napsala Neuberová krátkou hru, v níž vyhnala Hanswursta z jeviště. V 1739 na žádost publika byl Hanswurst zpátky. Neuberová zrušila improvizaci, hercům určovala dodatečné povinnosti (malování kulis, šití kostýmů) a dohlížela na soukromý život ve snaze překonat morální předsudky vůči hercům. Protože neuspěla tak jak si představovala, začala diváky napadat pro nedostatek vkusu. 1739 se rozešla s G.

G. a N. sice ve všem neuspěli ani neprohráli. Ve 40. letech bylo pravidelné drama na repertoáru všech německých souborů (zastoupeno především hrami ze šestisvazkového výboru her publikovaného G. Pod titulem Německé jeviště). Inscenační postupy Neuberové převzali i další společnosti a tak i když byli oba terčem posměchu ze strany dramatiků a herců, umožnili jejich budoucí úspěchy.

GOTTHOLD EPHRAIM LESSING (1729 – 1781)

Rozhodující je pro Lessinga vztah k antice. Hlásá zásadu vrátit se k Aristotelovi a originálním antickým dramatům, ne zprostředkovaně přes francouzský klasicizmus, což vyčítá Gotschedovy.

Divadlo pana Diderota – překládá Diderotovy úvahy o divadle a některé jeho hry.

Tyto Lessingovy kritické postoje způsobí, že v 1767 je založeno v Hamburgu Národní divadlo.

Hamburská dramaturgie – spis, ve kterém Lessing vydal písemná hodnocení a kritické reflexe o každé inscenaci v Národním divadle.

Mladý učenec – veselohra napsaná pro společnost Neuberové. Jedna z prvních her, ve které se Lessing pokouší formovat podobu nového německého dramatu.

Miss Sara Sampsonová – první německé měšťanské drama. Signalizuje porušení klasicistických pravidel. V návaznosti na Diderota se hrdinou stává měšťan. Podnětem pro hru se stal anglický román a anglické drama Kupec londýnský. Příběh ctnostné dívky, která je přičiněním nelítostného otce a ničemného milence dohnána k smrti. Ukazuje se krize v rodinných vztazích. Pouze kritické události je napravují.

Mina z Barnhelmu aneb Vojácké štěstí – první významná německá veselohra odehrávající se po sedmileté válce. Milenci jsou z protistran a symbolizují problémy plynoucí z rozdělení Německa. Spojení milenců v závěru hry má tudíž zvláštní význam.

Emilia Galotti – Otec zabije vlastní dceru než aby ji nechal zneuctít tyranem.

Moudrý Nathan – dramatická báseň původně nezamýšlená pro jeviště. Velký úspěch – zobrazuje postavy zastupující judaismus, islám a křesťanství. Lessing chce ukázat, že jedinou plodnou doktrínou je universální láska.

Vzniká nový útvar - tzv. drol, což je zkrácená verze alžbětinských her. Je to výtah nejatraktivnějších pasáží směřujících k zábavnosti.

Po restauraci dochází k obnově divadla. Panovníci jakoby chtěli právě skrze divadlo demonstrovat své vítězství nad Cromwellem a puritány. Těž se obnovuje královská funkce Mistr radovánek – ministr pro zábavu.

V Anglii zůstává obliba divadla jako takového i způsob jeho organizace z dob alžbětinské éry, nikoliv ovšem, co se týče dramatiky! Rovněž se už nikdy do soudobých divadel divadelní aktivita z alžbětinské doby 16. století nevrátí!

Sentimentální komedie + osvícenská činnost

Dnes nazýváme drama 18. stol. za sentimentální proto, že nám mnohé postavy připadají nepřirozeně dobré a jejich problémy se vyřeší až příliš snadno.

RICHARD BRINSLEY SHERIDAN

-vedl Dury Lane

Sokové – komedie

Dueňa – baladická opera, překonala Žebráckou operu počtem v repríz. Vystupuje v ní řada jazykově odlišných typů – nářečí. Hrdina hry kapitán Absolut předstírá, že je chudým poručíkem a schází se tajně s dívkou. Ta netuší, že jde o muže, za něhož ji hodlá její otec provdat. Absolut je tak domněle svým vlastním sokem.

Škola pomluv – nej komedie, odhaluje zlomyslné intriky návštěvníků aristokratického salonu a pokrytectví Josefa Surface (podobnost Moliérův Tartuffa) Josefův bratr žije bohémským životem, ale v rozhodující zkoušce dokáže, že je dobrý a proto získá bohatou dědičku, která nevěří pomluvám.

pravzor konvenčních komedií – důležitá souhra a umění pointovat, ovládání kostýmu a znalost etikety

Kritik – satira na tragédii, kritiku, autory a módní podívanou

RICHARD STEEL

Svědomití milenci – Ctnost chudé Indiany je zkoušena, nakonec se zjistí, že je bohatá, takže svatbě už nic nebrání. O humorné scény se starají sluhové.

Koriguje se cíl komedie: nemá ani vzbuzovat smích či zesměšňovat, jako spíš vzbudit ušlechtilé city zobrazováním zkoušek statečně snášených sympatickými postavami, které jsou posléze svého trápeni zbaveny a odměněny. Steel chtěl vzbudit potěšení příliš znamenité na to, aby bylo směšné)

JOSEPH ADDISON

Hra Cato - veledílo

JOHN GAY (1685 – 1732)

Žebrácká opera – ze života londýnské spodiny byl satiristickým komentářem společenské situace a udal tón značné části „okrajové“ dramatiky příštího desetiletí.

Ballad opera – převzala řadu operních konvencí, ale lišila se od nich střídáním mluveného dialogu a textů písní na populární melodie.

Divadelní budovy:

KRÁLOVNINO DIVADLO NA SENNÉM TRHU

Původně činoherní divadlo, od roku 1732 se zde hrají opery. Své opery a oratoria zde uváděl i Handel

DRURY LANE

založena hned po restauraci v roce 1663. Patří k oficiálně povoleným divadlům. Je dokladem tehdejší tendence přebírat evropský typ kukátkového divadla. Divadlo v důsledku světelných efektů s živým ohněm několikrát vyhořelo. V 18. století v něm působil slavný herec Garick. Dodnes existuje v Londýně ve West Endu. Uvádí především muzikály. Je vůbec nejstarším soukromým divadlem v Londýně!

COVENT GARDEN

založeno v roce 1732. Uváděly se v něm pantomimy – John Rich i opery – Händel. Opery se v něm uvádějí dodnes. Sídlí v něm Royal ballet. Je to divadlo subvencované státem.

]]> http://blog.o106.com/umenovedy/2008/05/25/anglie-18-stoleti/feed/ http://blog.o106.com/umenovedy/2008/05/25/preromantizmus/ http://blog.o106.com/umenovedy/2008/05/25/preromantizmus/#comments Sun, 25 May 2008 17:22:28 +0000 janka http://blog.o106.com/umenovedy/?p=6

Přípravná epocha romantizmu, která se objevuje v průběhu 18. století. Není možné ho na časové osy definovat určitě a jednoznačně. Tvoří přechod od klasicizmu s racionalistickou estetikou 17. století k romantizmu prosazujícímu citovost a fantastičnost. Projevuje tedy jak tendence klasicistické, tak i tendence k romantizmu.

Vzniká v Anglii jako teoretický požadavek po originálním a osobitém autorském pohledu na svět. Zdůrazňuje se subjektivita. V 2. polovině 18. století se utváří tzv. koncepce „přirozeného umění“, jakožto tvorba preferující individuální prožitky člověka uprostřed přírody. Proto se za nejčistší umění pokládá lidová tvořivost a k ní náležící ústní lidová slovesnost (pohádky).

Preromantizmus je hnutí velice rozporuplné. Tvůrčí svoboda, individualizmus, subjektivita nemohli umožnit vytvořit charakteristické společné znaky preromantizmu a proto uvnitř něho nacházíme rozdílné a rozporuplné jevy.

sentimentalizmus – citový, přecitlivělý, zdůrazňující vnímání světa přes cit. Zasáhne celou evropskou literaturu a zjevuje se v 18. století jako projev nebo odraz měšťanské třídy. Nejvíc v Anglii, což souviselo s ekonomickým postavením měšťanů. Měšťané definují zájem o určitou tematiku i způsob, jak by mělo být umění tlumočeno. Sentimentalizmus se zabývá citovostí, utrpením ctností, individualizovanými prožitky nearistokratického jedince. Silně se projevuje ve formě morálních týdenníků (Gottsched ), které se obracejí k měšťákům a kritizují dvorské mravy a aristokratický způsob života.