Uměnovědy

Itálie neprochází tím, čím prošla Francie. Neobjevili se zde žádné výjimečné osobnosti. Prožívá průměrnými tragédiemi renesančního typu a nevýraznou commedií eruditou. Jediné, co v Itálii stojí za pozornost je commedie dell arte, což byla rovněž hlavním rysem Itálie 17. století. Činoherní divadlo vůbec je v 18. století v úzadí na úkor opery. Opera je tím žánrem, který v Itálii dominuje. Byly napsané desítky operních libret. Největším odběratelem operních libret však byla Vídeň a rod Habsburgů.

• operní libreta - METASTASIO (1698 – 1782)

• tragédie: - VITTORIO ALFIERI (1749 – 1803) Saul – tragédie na biblický námět o biblickém králi.

• komedie:

Commedie dell arte dominuje, ale na konci 18. století se začíná objevovat její krize. Jelikož nemá fixovaný text, tvořili jej sami herci. Tato otevřenost formy způsobila, že se improvizace herců často stávala nepřehledná, vybočovala z dějových linií. Příběhy, které mohla zdělovat, se vyčerpaly a stávaly se stereotypními.

CARLO GOLDONI (1707 – 1793)

Snažil se vyřešit problémy commedie dell arte a v konečném důsledku zruší typizovanou komedii masek. Tíhnul k jistému realizmu a kromě komedií, inspirovaných také Moliérem, psal i tragédie. V počátku tvoří hry pro skupiny commedie dell arte v Benátkach. Nakonec s jednou z nich zůstane žít a stane se její interním autorem. Uvnitř ní provádí reformu commedie dell arte. Začíná zapisovat promluvy postav.

Světák Jeroným – mezní hra, ve které zapsal promluvy Jeronýma.

Goldoni se usiluje přiblížit commedii dell arte evropským konvencím fixujícím dramatický text. Dále, překáží mu masky a tvrdí, že hercům berou mimiku. Vadí mu vulgarita a strnulost typů (odpudivost Pantaloneho). Z Pantaloneho třeba udělá počestného občana a otce rodiny. Všechny typy vybaví individualizovanými vlastnostmi. Každá postava je tím jedinečná. Proměňuje jazyk – užívá dialekty, hovorovou italštinu. Všechno jsou to prvky, které vzdalují commedii dell arte od původní formy. Stává se pravidelnou komedií – komedií psanou v pravidelné formě!

Sluha dvou pánů, Komické divadlo, Kavárnička, Treperendy, Poprask na lagůně

Goldoni nesnesl Gozziho výpady proti své osobě a prchá do emigrace do Paříže. Tam píše pro Commedii Italiene. Učí královi děti italsky. Je u krále zaměstnán a požívá do revoluce královskou penzi. Na konci života živoří. Napsal obsáhlý svazek Pamětí.

CARLO GOZZI (1720 – 1806)

Patřil k těm, co chtěl udělat změny uvnitř samotné commedie dell arte. Skrze scénické tvary svých dramatických textů napádal z jeviště Goldoniho. U benátského publika vítězí a Goldoni odchází do Paříže. Gozzi vytváří tzv. fiabe – satirický žánr, ve kterém vystupují postavy commedie dell arte. Ačkoliv má pevný text, je v něm prostor pro improvizaci (Truffaldino). Za několik let se zájem benátského publika vyčerpá a Gozzi píše už jenom hry s pevným textem bez improvizace. Commedie dell arte je mrtvá! Potvrzuje se pravda Goldoniho!

Láska ke třem pomerančům – její námět pochází ze sbírky slavného pohádkáře. Právě na jejím půdorysu napsal tuto satiru proti Goldonimu. Kromě něho v ní zesměšňuje i Ciariho. Byla u publika oblíbená. Král jelenem, Turandot

18. století je obdobím osvícenského klasicizmu. Klasicizmus pokračuje, ale v činnostech osvícenců.

Na počátku 18. století je divadlo ve Francii velmi rozvinuté:

Už v roce 1680 vznikla Commedie Française – první národní divadlo na světě. Stalo se tak na podnět krále Ludvíka IV.. Po smrti Moliéra se snaží jeho herecká společnost udržet a už týden po smrti svého principále hraje. Z Palais Royal ji však vytlačí společnost Marais. Jelikož hrozila krize, král nařídil spojení těchto dvou souborů, ke kterým se přidal ještě třetí. Vznikla Commedie Française jako státní divadlo subvencované králem (první model subvencovaného divadla).

V 18. století vzniká při Commedie Française první novodobá instituce, která se věnuje školení herců. Z ní se pak vyvine pařížská konzervatoř.

Způsob herectví určuje klasicistické drama. Pozornost se věnuje hlavně textu a práci s textem. Úkol je sdělit literárně vybroušený text.

VOLTAIRE (François – Marie Arouet) (1694 – 1778)

Filozof, který ovlivnil podobu 18. století ve Francii (společně třeba s Rousseauem). Voltaire chtěl měnit pravidla klasicizmu, ovšem šlo mu jenom o překonání jisté strnulosti. Na základě zkušeností z pobytu v Anglii provádí po návratu do Francie pod vlivem angličanů změny, kterými popírá pravidla klasicizmu 17. století. Projevuje se to v pokusech vytvářet složité zápletky, náhlé, překvapivé děje, komplikované vztahy postav. Psal různé literární druhy, kromě jiných operní libreta a 50 dramat. Ve své době byl jako dramatik velice úspěšný. Po jedné premiéře byla na jevišti korunována jeho busta a od té doby se po premiéře děkují na jevišti spolu s herci i autoři nebo režiséři.

Oidipus

Zaira - nejlepší tragédie (střední východ v době křižáckých válek – otrokyně se schází se svým bratrem, sultán je ze žárlivosti zavraždí, protože si myslí, že jsou milenci )

Voltaire se také zajímal o realizaci svých her. Zasloužil se o to, že v 1759 z jeviště zmizeli diváci. Projev sentimentálního sklonu je voix de sang (hlas krve – instinktivní příchylnost k neznámým pokrevním příbuzným)

Změny komedie – KOMEDIE MRAVŮ

JEAN FRANCOIS REGNARD (1655 – 1709)

Psal hry pro Comedie Francaise:

Hráč – komediální portrét hráče, který nedokáže přestat

Universální dědic – fraška o sluhovi, který spřádá intriky, aby se jeho mladý pán stal dědicem svého nerudného strýčka.

ALAIN – RENÉ LESAGE (1668 – 1747)

U Lesaga dochází k proměně tematiky. Všímá si podivných praktik finančníků té doby (korupce královských finančníků, což bylo později příčinou Francouzské revoluce).

Turacaret – satirická komedie mravů (o hrubém výběrčím daní). Nebyla viděna ráda a vyvolala vlnu odporu. Na Commedii Française nebyla vpuštěna. Proto Lesage psal pro neoficiální divadlo. Jarmareční divadlo provozovaly společnosti bez povolení na tržišti v Paříži. Bylo to velice živé divadlo, které muselo hrát v kontaktu s nevyspytatelným pařížským publikem a proto hodně užívalo improvizace. Duch tohoto divadla vynikal aktuálností komunikace.

Jarmareční divadlo (10 svazků)

PIERRE DE MARIVAUX (1688 – 1763)

Představitel sentimentalizmu – zdůrazňuje citovost. Věnuje pozornost citům svých postav. Tím vyrovnává klasicizmem prosazovaný rozum nad citem. Byl to už prvek romantizmu. Marivaux byl mistrem dialogů, které vynikaly lehkostí a vtipem. Vytvořil výrazný prozaický styl zvaný marivaudage – používání slovních hříček a aforismů. Měl smysl pro situace a překvapivé zápletky Jeho hry jsou formálně vybroušeny.

Hra lásky a náhody – 2 přátelé domluví sňatek svých dětí, ovšem jen za podmínky, že chlapec i dívka budou o druhého stát. Ti dva se domluví se svými sloužícími a vymění si role, aby se mohli nepozorovaně pozorovat. V tomto převleku se do sebe zamilují.

Spor

Ostrov otroků

PIERRE-CLAUDE NIVELLE DE LA CHAUSSÉE (1692 – 1754)

Založil nejpopulárnější dramatický žánr ve Francii - comédie larmoyante – plačtivá komedie

Klamná apatie; Módní předsudek – protagonisté jsou vystaveni protivenství, jímž mají vzbudit sympatie a soucit. Odhalením dříve neznámých skutečností jsou odměněni a vysvobozeni. (zápletkou podobná tragédii, dobrým koncem komedii)

DENIS DIDEROT (1713 – 1784)

Encyklopedista. Vedle Voltaira a Rousseaua je další významnou osobností 18. století. Patřil do redakce, ve které učenci vydávali Encyklopedie (20 svazků) jako důkaz toho, co lidstvo všechno dokázalo a co umí.

Diderot se pokouší rozšířit žánr vážného dramatu tím, že do něj přivede neurozené osoby. Chce, aby vážné problémy směly prožívat i osoby třetího stavu – měšťané. Proto tvoří měšťanské drama nebo-li vážnou komedii (komedie, jelikož se jedná o neurozené osoby).

Otec rodiny

Nemanželský syn

Obě výše uvedená dramata vypráví o běžných starostech obyčejných lidí, se kterými se diváci mohli setkat přímo v životě.

Je dobrý? Je zlý? – nebyla za Diderotova života nikdy uvedena, protože neměla kvality tehdejší divadelní konvence. Hlavní hrdina Harduin je člověk, který se pokouší pomáhat lidem. Daří se mu to, ale užívá k tomu nečestných prostředků. Když to vyjde na jevo, společnost ho odsoudí. Včetně těch, kterým pomohl – paradox!

Paradox o herci (Herecký paradox) – teoretický spis. Jeden z prvních ucelených názorů na metodu herecké tvorby. Diderot v něm tvrdí, že i když herec na jevišti předvádí city, pláče, ve skutečnosti zůstává chladný. „Hercovy slzy kanou z mozku!“ Herec nesmí být citově zasažen, když chce, aby byl citově zasažen divák. Musí hrát vědomě!

BEAUMARCHAIS (Pierre – Augustin Caron) (1732 – 1799)

Je nepřímým žákem Moliéra a jeho dramatické školy. Psal v jejím duchu. Naučil se vytvářet výrazné typy. Těžil z umění dokonale rozvíjet zápletky. Navazoval na Marivauxa a učil se také na Diderotových teoretických spisech a Lesageovém Jarmarečním divadle.

Lazebník sevillský – objevuje se v ní poprvé postava Figara jako vrchol typu sluhy.

Figarova svatba (Bláznivý den nebo Figarova svatba) – v této hře se naplno projevila schopnost autora vytvářet výrazné komediální typy jako důsledek onoho silného vlivu Moliéra. Zároveň se v ní zračí silná společenská kritika, která ukazuje zvrhlost aristokratických kruhů. Když se chtěl sluha ženit, jeho pán měl právo první noci. Figaro udělá všechno, aby tomu zabránil. Premiéra hry byla v roce 1784 a nezabránila jejímu uvedení ani cenzura.

1. Monteverdi – období, dílo, význam

2. Hanswurst

3. Schiller

4. 2 autoři píšící na faustovské téma

5. Stručně popsat rozdíly mezi realizmem a romantizmem

6. 2 díla od A. P. Čechova

3 díla od Ibsena

7. Epické divadlo – co tento pojem znamená, představitel

8. Modelové drama – jaké drama to je, představitel

9. 2 dramatici z absurdního divadla

3 z alternativního divadla

10.Na jaké téma jste psali esej, jaké 13. téma by jste zvolili.