Paměti
1981-1986
Narodil jsem se před mnoha lety ve Vrchlabí. Pak jsem byl mimino, pak jsem chodil do jeslí a do školky. Z těch dob si toho moc nepamatuju.
1987-1993
Pak přišla na řadu základní škola na Liščím kopci, tradičně Ulice Školní. V první a druhý třídě si pamatuju moc hodnou pani učitelku Jandovou. Byla to starší paní, taková ta klasická hodná učitelka ze starý školy. Naše škola ale byla celkem nová a už do třetí třídy jsme dostali učitelku novou, a tady začaly první náznaky mých pozdějších zápasů se školstvím. Na druhým stupni jsem byl jen dva roky a pak jsem se přeškolil o pár metrů dál, na gympl.
1994-1999
Na Vrchlabským gymplu jsem vybojoval dost let na to, abych ho dodělal, ale na čas se to nehraje, takže přišlo přesídlení na gympl Novopackej. První gympl znamenal taky první partnerku, takže tady to byla Lucka. V tuhle dobu se událo spousta zajímavejch věcí, taneční, lyžáky, plesy a tak. Ale především jsme začali hojně chodit do hospody a z dnešního mýho pohledu trochu přehnaně požívat alkoholické nápoje. Taky jsme začali chodit na diskotéky, jak Vrchlabský-do Konírny a do Zámecký ale hlavně k Maxovi, to mi vydrželo až do jeho definitivního zavření (respektive do mýho odjezdu do Anglie)
2000
V Nový Pace jsem vydržel přesně rok, na novopackým intru o něco kratší dobu, ale je to hodně důležitý období na který se nezapomíná. Spousta zajímavejch lidí, kamarádů, zážitků a taky průserů, zkušeností a taky moje první velká láska, Jitka.
2001
Pro velký úspěchy ještě jedno přesídlení, na Gympl v Hostinným. Tam pak konečně v grandiózním finále maturita pro ty co nezazáři zazáří v září, maturitní komis a já, veškerá ta ceremonie jen pro mě, jelikož jsem maturoval zcela sám a zaplaťpánpůh ten den byla u maturit stoprocentní úspěšnost. Třetí gympl znamenal třetí pratnerku, byla to Zuzka a vydrželo to 3 roky, doteď moje osobní maximum.
Po maturitě jsem se ze dne na den ocitl s igelitkou a batůžkem v Plzni, na privátě s pár zajímavejma lidma a jal jsem se pracovat v Carrefouru. Věděl jsem, že mám 3 měsíce do nástupu na vojnu a chtěl jsem být co nejvíc se Zuzkou, která byla v Plzni na škole.
Mělo to i sovje pozitiva, takhle si pocestovat po školách. Nejenže jsem poznal hodně lidí a ve všch třech školách jsem měl i tu onu, pokaždý trochu jinou, ale vždycky tu kterou jsem věřil že bude na celej život. Navíc mi to dalo možnost porovnat ty tři školy mezi sebou, což nemlže říct každej. Zjistil jsem, že některý věci a lidi jsou na všech těch školách stejný nebo podobný a některý úplně jiný a že takový ty obecně rozšířený názory a hodnocení o všech třech školách jsou dost mimo. O některejch školách se říká že jsou dobrý, některý špatný, některý náročný, některý úspěšný, některý moderní, některý takový a některý makový. Realita, tak jak ji vidim já, je úplně jiná. Hodně zajímavý mi přišlo, že třeba na určitý konkrétní obory, byli kantoři na všech třech školách jak z jednoho vrhu, starší nebo mladší, ale stejný typy. Bylo to až občas úsměvný, jak už člověk od nich některý věci a názory čekal, protože byly stejný jako u jejich kolegů odjinud. Rozhodně se potvrdilo, že hodně velkou roli hraje šéf - že běh školy je hodně ovlivněnej tim, kdo tam řediteluje. A co je hodně smutný, je zkušenost ta, že i v dnešní době, svobody a demkracie, je člověk ve školství až nezdravě vydanej na milost a nemilost těch, kterým svědomi nebrání rozhodovat o osudech druhých podle toho jak se jim kdo líbí nebo nelíbí, jak se zrovna vyspali, najedli, nebo jestli měli zrovna chuť někoho zaříznout. Tim nechci říct, že byli všichni špatní, někteří pomohli, jiní ublížili, jen chci říct, že mě mrazí, když si vzpomenu jak velkou nade mnou měli moc. V práci se člověk mlže sebrat a jít jinam, se školou je to mnohem složitější.
2002
Pak přišla vojna, 3 měsíce Lipník nad Bečvou a 9 měsíců Vráž u Písku. je pár názorů, který mě dokážou celkem snadno a rychle vytočit, mezi nima je i názor, rozšíený hlavně mezi starejma chlapama a ženskejma, že vojna dělá z kluků chlapy a že by každej chlap měl vojnou projít. Takovou hovadinu nemůže rozumnej člověk nikdy vyslovit. Vojna je hnus. Jediný malý pozitivum asi jediná věc, kterou jsem si z vojny odnes je zkušenost, že lidi dokážou bejt o dost jiný než se zdaj, hlavně na ty hloupý že je potřeba si dát pozor. To je věc, která se sice ví a říká se, že až v nouzi se pozná kdo jakej vlstně je, ale nečekal jsem, že to bude takovej mazec. Tahkle draze nabylá zkušenost by se dala shrnout tak, že čím větší blbec a nula je člověk v civilu, tim víc má potřebu na vojně “vládnout”. To byly asi nejčastější výrazy na vojně - “vládnout” “mocný” “hektar” a “zadřít”. Člověk má pocit, že se toho civilu snad ani nedožije, že to utíká tak neskutečně pomalu, že to trvá věky. Ty první tři měsíce v Lipníku byly rozhodně ta lepší část vojny. Dalo se občas jezdit na víkendy domu a trávili jsme je většinou se Zuzkou spolu, někdy ve Vrchlabí, ale častějc v Hostinným. Kromě toho, že to stálo strašnou spoustu peněz (rodiče) zatímco AČR nás hodnotila částkou 500,- Kč měsíčně, jinak nebyl v tu dobu žádný závažnější problém. Netušil jsem, jak moc to bude horší. Vráž u Písku byla sice zhruba stejně daleko od domova (necelých 300), ale to byla asi jediná podobnost, teda když nepočítám že všechno bylo stejně hnusně zelený. Díra uprostřed lesa, hromada blbečků a celejch 9 měsíců přede mnou byl v podstatě jeden velkej průser. Nezapomenutelný. Zaplaťalláh že je to za mnou.
2003
Po vojně jsem se pokusil dostat do T-Mobilu v Hradci a bohužel to vyšlo, tenkrát jsem byl nadšenej, když jsem tu šílenou firmu opouštěl, viděl jsem to úplně jinak, fujtajxl T-Debile. Začalo to bezvadně, výběrový řízení, který jsem si v podstatě užíval. Telefony mě zajímaly už nějakou dobu, dost jsem o nich věděl, komunikace pro mě byla zábavou a byl jsem po vojně plnej nadšení ze svobody a měl chuť se do něčeho zajímavýho pustit. Celej první měsíc bylo jedno velký školení, byl jsem nadšenej, samý mladý lidi, většinou samičky, školení věcí, který jsem většinou znal a to co jsem neznal, mě zajímalo a bavilo, navíc nestále před sebou počítač s intenetem, počítač jsem sice znal už dlouho, ale internet spíš z doslechu, užíval jsem si to a těšil se na zajímavou práci. Jediný mínus bylo bydlení na ubytovně, to mělo do pohodlí hodně daleko, ale předpokládal jsem že to je dočasný řešení tak jsem byl v pohodě. Pak přišla samotná práce, která ze začátky vypadala tak, jak jsem ji čekal, náročná, ale zajímavá. Pak se našel i byt, pronájem. Sice příšerně drahej, ale krásnej, vybavenej a na luxusním místě v Malšovicích. Vzal jsem ho, protože Zuzka plánovala dodělat školu a jít za mnou do Hradce a platit tak půl na půl, navíc se jí blížily prázdniny a oboum se nám líbila naděje že je konečně strávíme spolu v “našem” bytě. Navíc mě ubezpečila ségra, že chce jít pracovat do Hradce a než Zuzce začnou prázdniny, že by bydlela se mnou a tim mi pomola s placením. Vypadalo to bezchybně a ten byt byl fakt krásnej, sice malej ale šikovnej. Když jsem rok poté vracel věci v T-Debile a vracel byt, byl jsem na dně. Vobě ženský mě vyšplouchly, byl jsem bez peněz, bez iluzí a s nervy v kýblu. Poté, co jsem dal výpověď, čekal jsem ještě skoro čtvrt roku než skončí výpovědní lhůta a to už jsem chodil do práce s pocitem, že bych si snad radši nechal řezat prst, než tam bejt dalších 8 hodin. Nejenže jsem měl už dost těch samej dotazů, nadávek, řevu a hovadin, ale i samotná práce se dost změnila tím, že zatímco na začátku se zákazníci dostávali čas od času do fronty, na pár minut, tak se pipojili všichni co mohli, fronta se vyřešila a pracovalo se dál stylem, že si operátoři povídali a občas někdo “chytil” hovor, vyřídil ho a pohoda. Když jsem odcházel, byla standardní fronta půl až třičtvrtě hodiny, kdykoliv skončil jeden hovor, okamžitě se vždycky ozvalo to hnusný “tůůůt” jak tam spadnul další, a okamžitě taky to tradiční naštvaný “haló?!” jak ten člověk půl hodiny čekal a byl nasr… už jen proto že tak dlouho čekal, nemluvě o službách T-Debile. Neni to ideální vracet se zpátky rodičům a opět na pracovní úřad, ale já byl vlstně celkem rád, protože jsem věděl, že horší už to určitě nebude. A nebylo.
2004
Nějakou dobu jsem si pobyl na úřadu práce, pak přišla epizoda Kablo, krátká, ale celkem důležitá. Jo abych nezapomněl, 1 den jsem prodával šperky s jakousi kočovnou společností. Po Kablu opět úřad práce, naše žebrační pochůzky z Garážmistrem a pak práce zaslíbená, Škoda auto. Práce, která byla výborně placená, pohodová, s fajnovejma lidma a kterou jsem opustil s vědomím, že toho budu litovat. nicméně důvod byl celkem jasnej a pádnej. Ve škodovce byla na stejný směně Iva a tak se stalo…Byli jsme spolu 2 roky.
2005
Vydali jsme se s Lenkou do Anglie, do Manchesteru. Já se vrátil za 4 měsíce, ona po 3 letech. Po návratu jsem se s Ivou přestěhoval na Výšinu a stal se směnárníkem. Věděl jsem, že šance dostat se zpátky do milovaný Škodovky nebude velká a že toho budu litovat, ale věděl jsem, že kdybych se do ciziny nepodíval, litoval bych toho časem mnohem víc, když už pak člověk má závazky, dluhy, hypotéky a děti, už se moc po světě cestovat nedá. Tak jsme si našli agenturu a jednoho krásnýho slunnýho dne jsme nasedli na Boeing a najednou jsme tam byli. čloěk to může sebedýl plánovat, je z toho přece jen celkem vyplesklej když to pak přijde a cesta do Manchesteru letadlem trvá asi hodinu a půl, takže se člověk rozkouká a je z malý středoevropský republiky najednou uprostřed ostrovního království, kde je všechno jinak. Agentura si nechala dobře zaplatit a pak nás celkem vyšplouchla, postčila nás jiný agentuře na bydlení a jiný agentuře na zaměstnání a dál se snažte. Zaplaťpánbůh agentura s bydlením vyšla, kdyby nebylo kde bydlet, skončili by jsme dřív, než jsme začali. Nebylo to zrovna nejlevnější, ale bydlení to nebylo špatný. Já měl kliku a chytil jsem se, takže jsem dostal práci hned a pak už jsem dostával práci vždycky když stará práce skončila, o Lenku ale neměli zájem a podle smlouvy jsme prej neměli žádnou garanci a fertig, musela prostě shánět sama a doufat, že najde dřív, než dojdou peníze. Výhoda v tomhle směru je, že Angláni pracujou za tejdenní vejplaty s tejdenním zpozděním, takže pokud člověk začal pracovat, dostal první peníze po dvou tejdnech, ne za měsíc a půl jako v ČR. Takže i Lenka nakonec práci našla.
2006
Pak přišla zajímavá práce v Takatě, rozchod s Ivou. Nabídky na novou práci se hrnuly ještě ve zkušební době ve směnárně a protože jsem si vybral Takatu, uspěl ve výběrovým řízení na místo disponenta (dočasně za paní na mateřský), asi měsíc jsem zkombinoval obě práce dohromady, takže jsem pracoval každej den, pracovní dny i víkendy. no a v Takatě jsem nakonec vydržel 2 roky, což je za prvý můj rekord a za druhý první práce, kde jsem vydržel dýl než rok. Zatímco finančně se moje situace vylepšovala, co se týká kolegů a nadřízených, bylo to trochu složitější a to byl ten důvod proč jsem taky Takatu nakonec opustil. Samotná práce v Takatě nebyla špatná, ale kolektiv v době kdy jsem odcházel byl katastrofální.
2007
Pak super dovolená v Mělicích a Evička. Rozhodně hodně podařená akce.
2008
Výpověď v Takatě, úřad práce, v mých 27 letech asi po sedmý nebo po osmý a teď Hytos, teda snad, smlouvu po skoro měsíci pořád nemám.
Tak smlouvu už zaplaťpámbůh mám a pěknou, za 2 tejdny mi končí zkušební lhůta. Zatim rozhodně spokojenost. Podobně jako se dají srovnat školy, kterejma jsem se prokousal, dají se porovnat i fabriky, kterejma jsem prošel. I v nich jsou některý věci dost podobný a některý nečekaně rozdílný. Třeba přístup firmy k zaměstnancům a jich k sobě navzájem vyhrává Hytos (:), Škodovka to mě u mě vyhrála co se týká výbornejch lidí, se kterejma jsem byl na směně a dodnes s nima rád zajdu zakalit a Takata na tom byla nejlíp s IT vybavením a tříděním odpadu. Některý rozdíly jsou až šokující.
Jo, tohle je celkem zajímavý, zažil jste někdo migraci na SAP? To je mazec :-) System Aus Pakistan
Jo a ještě jedna veledůležitá věc - náš novej miláček Máňa :-)))))))))))))
Jo a málem bych zapomněl taky na Brunhildu, další náš miláček.
