Ačkoliv jsem zanevřela na nový systém vkládání fotografií na tento blog, nezapoměla jsem, že má narozeniny. Tak všechno nej a snad se brzy změní wordpress a objeví se nějaký článek nebo blog skončí mezi ostatníma v propadlišti blogerských dějin.
Archiv autora: janka
Nejkrásnější fotky jarních kytek
jarní květy v lese
jaro na ovocných stromech
Kouzla se sklem
Tyto fotky by nikdy nevznikly bez velké pomoci Petra, který mi zapůjčil (než bude v pořádku můj Olympusek) fotoaparát značky Canon. Tímto mu velmi děkuji. :-* (I když ho tajně podezřívám z toho, že k zapůjčení došlo jen pro to, aby měl ode mě na chvíli klid a nemusel snášet mé abstinenční příznaky) 🙂
experimenty aneb násilné počítačové úpravy na fotkách
Někdy se mi stane, že se dívám na fotku a mám chuť si zaexperimentovat ve photoshopu nebo jiném grafickém programu na úpravu fotek. Tady jsou dvě ukázky toho, co potom může vzniknout. Posuďte sami, jestli to fotce prospělo nebo ne 😉 . První fotka je moje, druhou vložil na www.fotime.com nový fotograf firebull – snad se ho svou úpravou nedotknu 🙂
větší náhled fotky Firebulla bez úprav na fotime.com
Obrovská ztráta pro svět umění
Nelekejte se, naštěstí jde jen o ztrátu dočasnou 🙂 Dne 22. 3. 2008 mi přestal fungovat foťák. Nebo lépe řečeno, asi si řekl, že klasických fotek už nafotil dostatek, teď že mi zkusí pomoct s fotkama budoucnosti 🙂 A tady je jeho výrobek, ke kterému se raději nehlásím:
Tulipán od Káje
Snažím se poslední dobou vnímat maličkosti a musím se přiznat, že mi k tomu hodně pomáhá foťák. Vím, že se nemůžu pořád dívat na svět přes objektiv, ale přesto je to pro mě relaxace a způsob, jak vidět obyčejné věci neobyčejně. Třeba jsem dostala od bráchy žlutej tulipán. Pořád jsem kolem něj chodila a vždycky mi na něj přišel zrak. Venku bylo zrovna hodně škaredě a tulipán v pokoji přímo zářil. Napadlo mě vzít foťák a vyfotit ho tak, aby na pozadí bylo vidět to bezútěšné sychravé počasí a šedivý dům. pak mě zaujal dřevěný panáček na okně, kterého mám už od dětství a zkusila jsem mu udělat z tulipánu domeček a rázem se pro mě stal den mnohem hezčí, barevnější a veselejší. Na chvilku jsem se vrátila do doby kdy jsem si jako malá hrála. A při tom mi k tomu pomohla taková hloupůstka… Fotečky s dřevěným panáčkem najdete v minulém článku.
Panáček z květu
Za filosofii fotografie – Vilém Flusser
Nedávno se mi dostala do ruky kniha Za filosofii fotografie od Viléma Flussera, kde jsem objevila mimo jiné zajímavý článek o fotografii, o který se chci podělit:
Téměř každý má dnes kameru a fotí. Tak jako se téměř každý naučil psát a je schopen vytvářet texty. Kdo umí psát, umí i číst. Kdo ale umí fotit, nemusí bezpodmínečně umět dešifrovat fotografii.
Přestože je kamera založena na komplexních vědeckých a technických principech, je velmi jednoduché, uvést ji do chodu. Je strukturálně komplexní, ale funkcionálně jednoduchou hračkou. V tom je protikladem například šachové hry, která je strukturálně jednoduchá a funkcionálně komplexní: Její pravidla jsou lehká, ale hrát šachy je těžké. Kdo drží v ruce kameru, může vyrobit vynikající fotografii, aniž by tušil, jaké komplexní procesy spustí, když stiskne spoušť.
„Cvakař“ se liší od fotografa tím, že má radost ze strukturální komplexnosti své hračky. V protikladu k fotografovi a šachovému hráči nehledá „nové tahy“, informace, nepravděpodobnosti; chce stále dokonalejší automatizací svou funkci zjednodušovat. Opájí se automatikou fotoaparátu, která je pro něj neprůhledná. Fotoamatérské kluby jsou místa, kde se lidé opájejí strukturální komplexností aparátů, místa tripů, postindustriální opiová doupata.
Kamera vyžaduje, aby její vlastník (ten, kdo je jí posedlý) neustále mačkal spoušť, vyráběl stále další redundantní obrazy. Tato fotografická mánie věčného opakování téhož (nebo velmi podobného) vede nakonec k okamžiku, kdy si cvakař připadá bez kamery jako slepý. Nastává drogová závislost. Ten, kdo jí propadl, se dokáže dívat na svět jen prostřednictvím fotoaparátu a ve fotografických kategoriích. Nestojí „nad“ fotografováním, ale je pohlcen lačností svého aparátu, stává se jeho prodlouženou samospouští. Jeho chování je automatickým fungováním kamery.
Následkem je nepřetržitý tok bezvědomě vyrobených obrazů. Ty tvoří paměť aparátu, úschovnu přístroje pro automatické fungování. Kdo listuje v albu cvakaře, zjišťuje tam ne snad zachycené zážitky, poznatky nebo hodnoty člověka, nýbrž automaticky uskutečněné možnosti aparátu. Takovým způsobem dokumentovaná cesta do Itálie uschovává místa a časy, v nichž se dal cvakař zlákat, aby stiskl spoušť, a ukazuje, kde všude aparát byl a co tam dělal. To platí pro veškeré dokumentární fotografování. Dokumentarista, ne jinak než cvakař, se zajímá o stále nové scény stále stejným způsobem vidění. Oproti tomu fotograf v tom smyslu, jak jsme o něm mluvili, se zajímá (podobně jako šachový hráč) o stále nové způsoby vidění, chce tedy vytvářet nové, informativní konfigurace. Vývoj fotografování, od počátku až po dnešek, je proces vzrůstajícího uvědomování pojmu informace: od lačnosti po stále novém stále stejnou metodou k zájmu o stálenové metody. Cvakaři a dokumentaristé však smysl „informace“ nepochopili. Vytvářejí paměti aparátu, nikoli informace, a čím lépe to dělají, tím lépe svědčí o vítězství aparátů nad lidmi…
Za filosofii fotografie – Vilém Flusser – strana 51 – 53
vydalo nakladatelství Hynek, s. r. o. v Praze, v roce 1994